Kdo učí ptáky zpívat?

Jiří Žáček, foto: archiv Jiřího Žáčka

Pro někoho asi zvláštní otázka. Možná si takovou ale často pokládal básník Jiří Žáček na své chalupě v Jizerských horách.  V každém případě se stala titulem jeho poslední sbírky básní, protože on tu odpověď nakonec našel.  Knížka vychází s ilustracemi Josefa Velčovského, které dokonale rezonují s poetickými, humornými nebo také s ironickými texty autora.

Jiří Žáček,  Kdo učí ptáky zpívat,  foto: Šulc a Švarc

"Slavit", tak jak bývalo zvykem, v této zvláštní době plné omezení, asi moc nejde. Je tedy právě vycházející knížka jednou z vašich radostí, kterou jste si udělal ke svému půlkulatému životnímu jubileu?

„Radost z knížky samozřejmě mám, ale s tím jubileem příliš nesouvisí, prostě to tak vyšlo. Největší radost jsem měl z toho, že jsem přitom několikrát navštívil malíře Pepíka Velčovského v jeho domě plném magických obrazů. Jak říká slavný český klasik, „největší bohatství jsou přátelé“, a přátelé se mají potkávat.“

Básník je významné oslovení. Zařazení do profese, kterou nelze naučit.  Je to těžký obor, který vyhrál nad vaším technickým vzděláním. Může za to fascinace bohatostí češtiny, která vás nutí vyjadřovat se tímto způsobem?

Jiří Žáček,  foto: archiv Jiřího Žáčka

„Každý v sobě máme smysl pro krásu, i pro krásu jazyka. A čeština je opravdu zázračná. Werich si liboval, že v žádném jiném jazyce se nedá říct taková fajnovost jak „červeňoučké jablíčko“. Kdyby jen to! Ona taky umí básnit! Básně nepíšou básníci - to naše mateřština básní, my jsme jen pokorní zapisovači. Proto se taky nepovažuji za básníka, ale za inženýra, který shodou okolností píše básně.“

Poetika by ve vesmírné černé díře mizet neměla

Básně jsou v poslední době téměř na konci žebříčku zájmu vydavatelů. Je to nezájmem čtenářů?

Jiří Žáček,  Podolí 2016,  foto: archiv Jiřího Žáčka

„Vůbec ne. Je to nezájmem vydavatelů a knihkupců. Pamatuju, že už v 60. letech minulého století říkali nakladatelští redaktoři, že se poezie nečte. A přitom v té době vycházely knížky textů Jiřího Suchého v Klubu přátel poezie v nákladech 30 tisíc výtisků. A v 80. letech v témže klubu vyšlo několik knih v nákladu 50 tisíc výtisků, ale přesto se tvrdilo, že poezii nikdo nečte. Dnes je všecko jinak, ale i tak vychází mnohem víc knížek poezie než kdy předtím. Pravda, v daleko nižších nákladech, ale poezie se čte a vydává. Koneckonců si autor může své verše vydat vlastním nákladem, pro přátele a přítelkyně.“

Kdysi jsme psali dopisy vlastní rukou, posílali pohlednice. Nové technologie velkou rychlostí všechny tyto metody kontaktu odsunuly do historie. Je udržitelná poetika v nás, když nové generace tohle vše neznají?

Jiří Žáček v liberecké galerii  (2019),  foto: archiv Jiřího Žáčka

"Netroufám si hádat. Má mě znepokojovat, že na rozdíl od generace našich prarodičů a rodičů, po nichž zbyly šuplíky plné korespondence, po nás nezbude nic, protože e-maily a esemesky vyšumí někam do vesmírné černé díry? Naše maily můžeme vytisknout a pak je uložit do šuplíku. Ať si potomci počtou! A ty šuplíky budou brzy přetékat, protože díky novým technologiím můžeme komunikovat daleko víc a častěji než naši předkové.“

Zpěv a hudební texty, to je asi cesta, která básníkům současnosti zůstává otevřená. Texty spojené s melodií vyžadují většinou rýmy.  Je to možnost, že klasické básně nezmizí?

„Poezie v podobě textu k písničce se zachová zcela jistě. Mně se to zasnoubení textu s hudbou líbí, poněvadž muzika je zázračná a poezie na spojenectví s ní vždycky vydělá.“

Nápady přicházejí zvenčí, svět je nabitý nápady a myšlenkami

Ve vaší knihovně musí být už hezká řádka knih pro děti i pro dospělé.  Můžete být z pohledu autora spokojen, co vše za vámi zůstává. Nosíte v hlavě nějaký nápad, který jste ještě nezpracoval?

Jiří Žáček a jeho 'fofršpanělka',  foto: archiv Jiřího Žáčka

„Těch knížek je hodně, možná až příliš. Ale říkám si, že právě proto jsem si mohl dovolit být 30 let na volné noze, svobodný a nezávislý. To je k nezaplacení. Nápady, ze kterých se vylíhne báseň, povídka, román, do hlavy přicházejí zvenčí, a svět je nabitý nápady a myšlenkami. Nikdy bych je nestačil zpracovat, ani kdybych žil tisíc let. Oprava: ani kdybych žil milion let.“

Takové jednoverší najdete v nové sbírce Jiřího Žáčka. Musíme doufat, že básně, které zatím procházejí jen jeho myslí, najdou své místo také v rukopisech na autorově psacím stole a obohatí duše čtenářů, kteří se rádi zasní. Je dobré podívat se na svět očima básníka. Ten poetický pohled z jiné strany, než je pro nás obvyklé, opravdu občas potřebujeme.