Kohoutovi česneku, hrachu jeho družce....
Do období na začátku 19. století se mohou přenést návštěvníci Dlaskova statku v Dolánkách u Turnova. Roubený statek patří mezi nejzachovalejší památky lidové architektury na severu Čech. Návštěvníci tu najdou vánoční zvyky a obyčeje, které se už dnes skoro nedodržují.
"Vrkoč je obřadní pečivo. V klasickém lidovém prostředí českého venkova o něm máme zmínky už od 18. století. Ale je velice pravděpodobné, že se podobné obřadní pečivo objevovalo už dříve. Vrkoč, který tu připravujeme, je vánoční, ale obdoba vrkoče se objevovala i při jiných lidových slavnostech. Náš vrkoč je zdobený hlavně sušeným ovocem a zelenými větvičkami, které v minulosti bývaly z rozmarýnu."
Když jsem si sáhla na vrkoč, byla jsem překvapená, jak je tvrdý.
"Je to klasické kynuté těsto, a když ho upečete, tak takhle tvrdé není. Ale vykoč se sestavuje z několika pater, mezi kterými máte takové dřevěné vzpruhy, tak to těsto musíte dosušit, aby ztvrdlo. Kdyby se píchala ta dřevíčka do měkkého těsta, tak by propadla, a vrkoč by se rozpadl."
"Ta je taky tak tvrdá, ale jenom kvůli tomu, že ji budeme mít vystavenou v expozici. Občas se tam potýkáme i s hlodavci, myšky nám tam něco rozkoušou, protože statek je kousíček od řeky, a je to opravdu ten starý roubený původní statek, ke kterému patří i myši."
Na nás žádná myška naštěstí nevykoukla. Ale na statku se už všechno chystalo na příchod Vánoc.
"Myslím si, a nejsem sama, že to myšlení našich předků, a vůbec vnímání času a světa bylo velice symbolické. Bylo to přechodové období, kdy se tak trochu prolínal svět živých a svět již zesnulých. Zároveň i svět lidí a zvířat. Proto se dřív věřilo, že o Vánocích mohou příbytky živých navštěvovat jejich zesnulí. Stejně tak se věřilo, že o Štědrém dnu mohou třeba promlouvat zvířata. Stále se drží ten zvyk obdarovávání, i když samozřejmě v té minulosti to vypadalo jinak. Bylo to spojené především s koledou. Po koledě chodily určité profese. Třeba obecní pastýři, učitelé, duchovní nebo kostelníci, kteří zpívali koledy, pastýři vytrubovali, duchovní třeba vykuřovali stavení a chlévy. A za to byli odměňováni nějakými naturáliemi. V minulosti se hodně věřilo v to, že když něco začíná, tak to musí začít dobře, aby celé období, které nastává, mělo zdar. Proto, když se o Vánocích lidé obdarovávali, tak věřili, že v budoucím čase budou sami obdarováni. I z tohoto důvodu štědrovečerní hostina musela být vždycky co nejbohatší. Respektive mělo tam být co nejvíce druhů pokrmů, protože to mělo zabezpečit budoucí bohatost jídla a jeho dostatek."
Budoucího ženicha předpovídal bez i slupky jablka
"Děvčata třeba po štědrovečerní večeři vybíhala, třásla bezem, a ptala se, kde je jejich milý. Velice pěkně je tento obyčej věštění popsán i v Kytici Karla Jaromíra Erbena. Když dívky o půlnoci nahlédnou do zamrzlé tůně, tak tam mohou spatřit svoji budoucnost, svého milého. Dívky také házely pantoflíčkem. Když směřoval směrem ke dveřím, tak se měly provdat, když směrem do světnice, tak měly zůstat ještě v domě. U nás zjišťují děvčata, zda se provdají, tak, že na lopatu daly kousek chleba, a podaly jej psovi. Když pes chléb na lopatě sežral, tak se dívka měla vdát. Když nesežral, tak se vdát neměla. Když případně sežral oba, tak první se vdala ta, jejíž kousek chleba sežral pes dřív. Pro štědrovečerní večeři byla taky hodně důležitá pospolitost, všichni jedli společně, ale byla jedna výjimka. Když dívka chtěla zjistit, zdali se vdá, tak si vzala večeři stranou do síně pod komín, a tam sama jedla. Když dojedla dříve, než zbytek rodiny, tak se vdát neměla. Když jí to trvalo déle, a všichni už měli dojedeno, tak se měla vdát. Těchto obyčejů bylo opravdu hodně. Pro tu dívku bylo velice prestižní se vdát. Ta, která se nevdala, s vdavkami otálela, nebo o ni nikdo nestál, tak byla ve společnosti znevýhodněna, stávala se terčem posměchu."
"Co se týče štědrovečerní večeře, tak v některých oblastech - ještě do půlky 19. století - se jedlo ze společných mís. Hodně se konzumovala kaše, protože kaše bylo takové posvátné obřadní jídlo ještě do 19. století. Právě ta kaše se nabírala ze společné mísy."
Mě překvapil jeden zvyk, jsou to svatoštěpánské obyčeje, potírání koní rybími šupinami, aby byli zdraví. To jsem nikdy neslyšela.
"Sv. Štěpán je patron koní, kočí, podkoních. Proto jim v tento den byla věnována poměrně velká pozornost. Zároveň se na sv. Štěpána světil oves, a v pozdějších obdobích i všechny druhy obilí. Byl i další zvyk, říká se, že věřící napodobovali kamenování sv. Štěpána, kdy se obilnými zrny pohazovalo v kostele, když se světilo obilí. Pohazovalo se na faráře, na všechny věřící, kteří v kostele byli. Mělo to přinést budoucí úrodu. A takhle se následně pohazovalo obilí i na koně ve stájích. Samozřejmě v některých oblastech, kde bylo rozšířené rybníkářství, se mohl provádět i zvyk potírání koní rybími šupinami. Jak víme, rybí šupiny symbolizují vždycky buď peníze, nebo je to obecně symbol nějakého štěstí. Dodneška se pod štědrovečerní talíř dá rybí šupinka nebo penízky, aby do příštího roku nějaké peníze byly. A pak lidé nosí tu šupinku v peněžence. Asi nejzajímavětjší mi přijde zvyk, kdy se dávala pod stůl sekera, a každý si během štědrovečerní tabule na ní chtěl nohou sáhnout, a mít ji tam co nejdéle, aby na nohách neměl v budoucnu žádné ukopnuté palce. Musíme si uvědomit, že v minulosti naši předkové opravdu chodili bosi, až na ty největší mrazy, a úrazy nohou bývaly poměrně časté, velmi často mohly být i fatální."
"Bohužel ne, ta bude jenom na pohled."
A tady vidím stůl, kde se chystá stědrovečerní večeře.
"Máme letos expozici pojatou tak, že zrovna ještě neprobíhá štědrovečerní večeře, ale je to příprava na štědrovečerní tabuli. Děvečka tu něco nosí, támhle přijde chléb a další pokrmy. Nějaká kaše, povidla, sušená jablka, ořechy, hubník. Tady máme kamna, ve kterých se dá topit. Je tu i klasická chlebová pec, půjdeme se podívat z druhé strany, ze které se vždycky roztápěla. Roztopila se třeba jednou za čtrnáct dní, půl dne nebo celý den se v ní topilo, až se celé to těleso rozhicovalo. Pak se vymetlo, a nasázely se tam bochníky chleba. To už teď z bezpečnostních důvodů neděláme, ale bylo by fajn to tady někdy obnovit."
"Tohle je tzv. pernice, která se dřív používala na tření máku. Má takový zvrásněný povrch, a na něm se třel mák. Myslím si, že ještě naše prababičky na tom mák třely. Pak se začaly používat ty klasické mlýnky na mák. Tak tohle je předchůdce."
Spalo se tady na peci?
"Ano, určitě. Máme tu jen jednu postel, na té spal hospodář s hospodyní, menší děti na peci, a zbytek kam si kdo lehl. Většinou starší děti spávaly třeba na lavicích, stejně tak čeládka. Ale třeba v chudších staveních, kde neměla čeládka svoje vlastní komory, tak spali v chlévě na seně. Komfort toho spaní nebyl v minulosti tak velký, jaký si užíváme dnes. A teď půjdeme na pavlač, kde se musím i já ohýbat. Přicházíme do čeledníku, kde přebývaly děvečky."
"Tady se netopilo, tady byla na peřině jinovatka."
Zimu v místnostech trošku zmírňovalo to, že byly pod světnicí chlévy. Ostatně zvyky týkající se zvířat k adventu neodmyslitelně patří.
"Na Štědrý den se dával samcům, většinou kohoutovi, skotu a psovi česnek. Pes měl dobře chránit, být bojovný. Většinou se jim to podávalo nalačno, před prvním ranním krmením. Slepicím, aby byly zdravé a dobře snášely, se dávaly luštěniny. Sypaly se do kruhu, aby se drůbež nerozbíhala a nesnášela vajíčka jinam, než kde je hospodyně chtěla a nacházela. Po večeři šel hospodář podarovat dobytek zbytky štědrovečerní večeře, ale musel si dát pozor, aby tam nepřišel o půlnoci. O půlnoci se sice chodilo na půlnoční, ale kdyby tam náhodou přišel, tak by se mohlo stát, že by slyšel promluvit zvířata, která v tu dobu mohla mluvit lidským jazykem. A kdyby je slyšel, tak by do roka zemřel. K rodině patřily i ovocné stromy v zahradě, kterým taky náležela část večeře. Buď se jim dávala ke kořenům, nebo se to zakopávalo. Před tím, když hospodyně pekla vánočku, tak si ty upatlané ruce šla otřít o strom, aby v budoucnu měl hodně úrody, a dobré plody."
"Ano, je to tak."
Vy jste se také zmínila, že chasu propouštěli hospodáři na Štěpána. Proč právě v tento den, když se na polích už nic nedalo dělat?
"To byl důvod, proč chasa měnila místo svého působiště. Zima byla jediné roční období, kdy práce v hospodářství venku a na poli ustávala. Říkalo se 'na Štěpána každý sobě za pána'. Čeledínům a děvečkám náležela výslužka, měli do Tří králů volnost. Do služby se pak přijímalo na Tři krále, buď někde jinde v jiném statku, nebo se mohli vrátit k hospodáři, kde strávili ten minulý rok."
"Vůbec ne. Teď v ruce držím vydání, které zpracovala naše kolegyně Alžběta Kulíšková. Jsou to zápisky sedláka Josefa Dlaska, jeho rodina ten statek vlastnila po několik generací. Zápisky začínají rokem 1500, kdy se snažil zpětně rekonstruovat, co se na statku dělo. Sám Dlask byl ročník 1782. Zaznamenával si zápisky, co se který rok událo, ale co se týká těch obyčejů, tak tam nemá zhola nic. Krásně z toho můžeme rekonstruovat, co pro něj jako pro hospodáře první poloviny 19. století bylo důležité. Devadesát procent zápisků se týká počasí, úrody, jaká byla zima, jaké bylo léto, kolik ten rok stály brambory, kolik stálo žito, oves. Píše tam i větší dějiny, třeba o korunovaci, o poutích, které vykonal, píše o opravách kostelů, ale co se týče klasických zvyků, tak tam není nic. Ale teď si vzpomínám, že vlastně jeden ano. Ale ten se týká svátku sv. Martina, který je 11. listopadu. Už tehdy byl zvyk, že se pekla klasická svatomartinská husa. Píše, že kobylka na svatomartinské huse měla nějakou barvu, a z toho lze předpokládat, jaká bude zima. To je jediný záznam nějaké pověrečné praktiky."
"Vůbec. To byla podle něj taková všednost, že nepovažoval za důležité to zapsat."
Dodržujete sama nějaké vánoční zvyky?
"Samozřejmě v rodině držíme štědrovečerní večeři, a klasické zvyky toho Štědrého dne. Dáváme šupinky a penízky pod talíř. Myslím, že jsme dokonce jednou prostřeli pro toho poutníka nebo pro tu zesnulou duši. A chodíme na půlnoční. Že bych doma házela pantoflíčkem, to jsem nedělala. Ale myslím si, že v rodinách, kde jsou malé děti, tak je hezké vrátit se k těm zvykům, ale jelikož my s manželem ještě děti nemáme, tak na to abychom si doma pouštěli lodičky, nás zatím neužije."
související články
doporučujeme
-
Válka na Ukrajině
Hněvín na stráži nad Mostem
Unikátní divadlo i zvonečky pro sluhy. Zámek Kozel překvapí svou architekturou
sledujte nás
nejčtenější články
