Krajané
V dnešní krajanské rubrice bych vám Milena Štráfeldová představí dva naše krajany, kteří velkou část života prožili ve vzdálených zemích na druhém konci světa a kteří přitom pro propagaci České republiky v zahraničí udělali opravdu hodně.
První z nich je spisovatelka Jindra Tichá, která žije na Novém Zélandě a učí na tamní univerzitě. Jindra Tichá publikovala řadu knih esejů a zamyšlení a z poslední z nich, nazvané Dopisy z Tichomoří, četla i při své nedávné návštěvě v Praze. V dopisech popisuje nejrůznější aspekty života na Novém Zélandě, včetně docela obyčejných, každodenních situací. Z jejího vystoupení mne nejvíc zaujal, nebo spíš překvapil esej o sociální podpoře tamních osamělých matek. Posluchač se při něm mimoděk neubrání srovnávání... Ostatně z ukázky, kterou ze své knihy čte Jindra Tichá, posuďte sami: Tolik úryvek z knihy "Dopisy z Tichomoří", kterou nedávno v Praze představila naše krajanka žijící na Novém Zélandě, spisovatelka a univerzitní lektorka Jindra Tichá.
"Když jsem se narodil, tak jsem začal chodit do školy, a protože jsme měli ve Slavičíně továrnu a tatínek si myslel, že budu mít protekci, tak mne velice brzy, asi v deseti letech, poslal ze Slavičína pryč. Chodil jsem do školy v Uherském Hradišti a maturoval jsem v Brně. A když jsem se vrátil v 18 letech, tak jsem si myslel, že jsem velice dobrý absolvent obchodní akademie a že budu dělat účetního, finančníka a povedu kancelář. Ale tatínek mě kopl do zadku a řekl, budeš se učit ševcem. Myslel jsem si, že tatínek je hrozně tvrdý na mne, ale bylo to to nejlepší, co se mnou mohl udělat, protože mne naučil řemeslu a já jsem na to, že jsem se ševcem vyučil, dodneška hrdý. V 46. roce, když jsem byl v Londýně, tak mi pan Baťa nabídl místo v Indii. Tak jsem opustil moji krásnou vlast a odjel jsem do Indie. Začal jsem pracovat u Baťů, pracoval jsem tam deset roků, projel jsem celý Dálný východ, projel jsem Afriku. Nakonec jsem se vrátil do Německa, protože jeden můj známý, kterého jsem poznal za války a kterému jsem dodával ze Slavičína boty, si tam pořídil malou fabričku a chtěl, abych mu pomohl. Pracovali jsme tam 24 roků a v 80. roce jsme začali ztrácet peníze a já jsem musel tento podnik likvidovat. Myslel jsem si, je mi jednašedesát a půjdu do penze. To jsem si ale jenom myslel. Od té doby, co mi bylo jednašedesát, až do dnešního dne, kdy je mi dvaaosmdesát, tak lítám po světě a jezdím po rozvojových zemích. Pracuju taky pro německou vládu a ještě tady na Slovensku."
Jan Pivečka i dnes, ve své osmdesátce, působí velmi vitálním dojmem. S touhle vitalitou se počátkem 90. let, po svém návratu do Československa, pustil do realizace mnoha projektů. Nepodařilo se mu sice uhájit rozhodující slovo v obuvnické továrně ve Slavičíně, která kdysi patřila jeho rodině, založil zde ale mezinárodní obuvnickou školu, vyhledává mladé, jak sám říká "ševcovské" talenty a snaží se zachránit prvorepublikovou obuvnickou tradici bývalého Československa. Vedle toho se ale věnuje i mnoha dalším akcím. Sám o tom vypráví:
"Když jsem se vrátil v tom 90. roce do České republiky, tak jsem si uvědomil, že tady je po těch 44 letech komunismu hrozně moc práce a hlavně hrozně moc práce s mladými lidmi. Tak jsem začal motivovat mladé lidi, začal jsem je sbírat, ty nadané, talentované, tak jak někdo sbírá známky nebo starožitnosti. A když jsem viděl, že na to nestačím, protože těch aktivit bylo příliš mnoho, tak jsem založil Nadaci Jana Pivečky. S touto nadací děláme teď různé akvitivy na školách, pomáháme mladým medikům, mladým ekonomům, aby se dostali na stáže nebo na studie do ciziny, podporujeme folklor, budujeme park, opravujeme starou valašskou dřevěnici, pořádáme literární soutěž. Máme tolik aktivit, že se lidi diví, jak to můžeme zvládnout. Ale ono se to dá zvládnout, protože to nechci dělat všechno sám. Nacházím kolem sebe mladé, schopné, zainteresované lidi, kteří mi v tom pomáhají. A to myslím je to, co se mi nejvíc podařilo: že jsem si dovedl najít - Baťa by tomu řekl spolupracovníky, já bych řekl mladé lidi, kteří mají stejný zájem jako já, že chtějí dělat něco dobrého pro druhé."
Nejsme egoisti, říká o sobě a svých spolupracovnících Jan Pivečka. Nepracujeme jenom pro sebe. Snažíme se zachránit krásnou přírodu a valašskou tradici. Pomáháme lidem, kteří jsou v životě nějak postižení, snažíme se objevit i mladé talenty. - Jako řada jiných krajanů, kteří se počátkem 90. let po dlouholetém pobytu v zahraničí vraceli domů, se ale ani Jan Pivečka zpočátku neubránil ze zdejších poměrů určitému zklamání:
"Když jsem vrátil, tak jsem byl velký optimista. Dneska se tomu směji a říkám si, jak sis mohl představit, že po čtyřiačtyřiceti letech socialistické výchovy to tady bude všechno normální a lidé se budou chovat tak, jak se chovají tvoji přátelé na Západě. Já jsem se vrátil a naletěl jsem, protože jsem věřil, že to nemůže být tak špatné, jak je. Přesto jsem začal být zase optimista, protože věřím v to dobro našich lidí a v naši budoucí generaci, která si určitě nedovolí, aby se pokračovalo v tom, jak jsme to v 90. roce chybně začali."
Tolik nám při našem rozhovoru řekl Jan Pivečka, čerstvý laureát Ceny Jana Masaryka Gratias agit za propagaci dobrého jména České republiky v zahraničí. A také baťovec, který v sobě ani dnes nezapře svůj zájem o zdejší obuvnické tradice. Na závěr nám totiž pověděl:
"Já neztrácím víru, že my v České republice boty dělat budeme a že je tady dovedeme dělat. Já bych nechtěl, aby to jediné, co nás proslavuje ve světě, byl hokej, anebo aby to byli naši hudebníci nebo literáti."
