Krajané

r_2100x1400_radio_praha.png

Tentokrát pro vás Milena Štráfeldová připravila informace o nedávno vyhlášené veřejné sbírce na obnovení pomníku Tomáše Garrigue Masaryka v ukrajinském Užhorodu, o svých zkušenostech z emigrace ve Švýcarsku bude hovořit filmový režisér Bernard Šafařík a v závěru připomeneme výročí jednoho z prvních českých kolonistů v Americe.

Dva a půl milionu korun by chtěli získat organizátoři veřejné sbírky, určené na pomník Tomáše Garrigue Masaryka v ukrajinském Užhorodu. Podnět k obnovení Masarykova pomníku vzešel od tamních krajanů, kteří dodnes oceňují, že první československý prezident důsledně podporoval hospodářský, sociální i kulturní rozvoj Podkarpatské Rusi. O jeho zájmu o nejvýchodnější část prvorepublikového Československa svědčí fakt, že na svou první státní návštěvu Zakarpatska Masaryk přijel už v roce 1921. Koordinátorem současné veřejné sbírky je Československý ústav zahraniční. Předseda ústavu Jaroslav Šlápota k obnovení Masarykova pomníku v Užhorodu řekl:

"Nebyl to přesně náš záměr, ale byl to nápad krajanského spolku na Ukrajině a dalších čtyřech, pěti spolků, které požádaly, aby se v Užhorodě obnovila socha TGM, která tam existovala za první republiky a při válečných událostech byla zlikvidovaná. My jsme koordinovali realizaci sochy v Mexico City, takže jsme se s nimi domluvili a přijali jsme tuto starost na svá bedra. Spolek se domluvil s akademickým sochařem Vajcem, který realizoval sochu před Hradem, a vlastně stejná socha se dostala i do Mexika. S panem Vajcem se domluvili na bystě v nadživotní velikosti na žulovém pylonu."

Přispívají na pomník i samy zakarpatské spolky?

"My jsme je v této fázi nepožádali o příspěvek, protože na Ukrajině je situace kolem finančních prostředků opravdu tíživá, i pro všechny obyvatele a členy spolků. Počítáme jenom s velice malými občanskými příspěvky."

A máte už nějaký první ohlas na sbírku?

"Ano, naši členové přispěli, už přispěly některé organizace, velice nám pomohla Česko - izraelská smíšená obchodní komora, která oslovila své významné členy, jestli by také nepřispěli na nový pomník."

Kdy se počítá s tím, že by bysta mohla být odhalena?

"To je složité, protože jsme závislí na tom, jak budou provedeny určité zemní práce v místě, kde má být pomník umístěn. My bychom byli ale velice rádi, kdyby to bylo mezi jarem a létem příštího roku."

Se svou výzvou přispět ve veřejné sbírce na obnovu Masarykova pomníku v Užhorodu se její organizátoři obrátili na řadu politiků, kulturních pracovníků, zástupců měst i podnikatelů. A pokud by i Vás potěšilo, že se na zakarpatskou Ukrajinu vrátí socha prvního československého prezidenta, bude i Váš příspěvek vítán. Bližší informace o veřejné sbírce poskytne Československý ústav zahraniční v Praze.


Více než dvě desítky let prožil v emigraci v Německu a ve Švýcarsku filmový režisér a dokumentarista Bernard Šafařík. Česká televize před časem uvedla několik jeho dokumentů, které se týkaly emigrace i opětovného návratu emigrantů zpět do České republiky. Je i autorem celovečerního filmu Psí dostihy o československých emigrantech ve Švýcarsku. Milena Štráfeldová se Bernarda Šafaříka zeptala i na to, jak vlastně sám emigraci prožíval.

"Moje osobní zkušenost s emigrací nebyla tak těžká, jako pro mého hlavního hrdinu ve filmu. Já jsem měl to štěstí, že jsem přišel do emigrace v době, která ještě nebyla nepříznivá pro emigranty. V době, kdy společnosti na Západě byly v rozmachu, kdy nebyla ani nezaměstnanost. A potom já svým pojetím života jsem neměl problémy, protože já jsem vždycky hledal to pozitivní v životě, nebo to aktivní, čli já jsem neměl problémy se zapojit do normálního života své hostitelské země."

A podle Vašich zkušeností podařilo se alespoň většině našich emigrantů nějak splynout s tím cizím prostředím?

"Já si myslím, že velká většina lidí se zapojila do normálního života nebo se uplatnila. Češi mají veliké schopnosti s prostředím splynout. To byla také výhoda, že nikde ve světě nebyly animozity vůči českým uprchlíkům, jaké jsou dneska vůči různým jiným. Ale samozřejmě někteří to zaplatili dokonce i životem. Vzpomenu třeba na spisovatele Karla Michala, Pavla Buksu, který si nakonec vzal život. Neunesl tíhu emigrace."

Já se ptám z toho důvodu, že třeba i dneska, po mnoha letech nebo desítkách let, když mluvím s některými krajany, a zvlášť ze Švýcarska, tak si stěžují, že ani dnes nemají pocit, že by je švýcarská společnost přijala a že stále na ně hledí s určitým odstupem nebo dokonce s despektem za to, že jsou tam jako emigranti...

"Dneska je samozřejmě situace mnohem horší, než byla, protože téma emigranství nebo exilu se stalo opravdu nepříjemnou nálepkou. Vzhledem k tomu, že přišla spousta takzvaným hospodářských uprchlíků a ti vzbuzují u Švýcarů obavy. Obavy z ohrožení atd. To v našich dobách vůbec nebylo. Potom samozřejmě v jakékoliv zemi, kde, když otevřete pusu a váš partner pozná, že nemluvíte jako rodilý občan, máte potíže. Ty potíže máte všude. Přijde jenom na to, do jaké míry vy ty lidi osobně přesvědčíte o vašich kvalitách, aby vás akceptovali. Ale jakmile máte akcent, jakmile nemluvíte jako rodilý mluvčí, tak okamžitě narazíte na problémy. Ale to i tady v Česku..."

O problémech Čechů v emigraci jsme hovořili s filmových režisérem a dokumentaristou Bernardem Šafaříkem.


A na závěr naší dnešní krajanské rubriky bych ještě chtěla připomenout jedno výročí. Před 315 lety zemřel v Americe Augustin Heřman, nejstarší známý severoamerický kolonista českého původu, kartograf, který za svou mapu Marylandu získal celé panství, a jak uvádějí Heřmanovi životopisci, první skutečný Američan.

Augustin Heřman pocházel z rodiny evangelického duchovního. Ivana Říhová z knihovny ve Mšeně u Mělníka o jeho původu uvedla:

"Narodil se roku 1621 ve Mšeně jako syn Abraháma Heřmana, posledního tamějšího faráře pod obojí."

Ve Mšeně byla také před několika lety odhalena pamětní deska, která Augustina Heřmana připomíná. Rodina pronásledovaného evangelíka tu však dlouho nepobyla. Během Třicetileté války se vystěhovala do Holandska, kde Augustin vystudoval geometrii a zeměměřičství. Později, jak říká Ivana Říhová, pracoval u holandské koloniální správy:

"Ve službách Západoindické společnosti se přestěhoval z Nizozemska do Virginie a tam se velice vypracoval. Zabýval se zeměměřičstvím, pěstoval indigo a tabák."

Roku 1644 se usadil v Novém Amsterodamu, tedy současném New Yorku, a stal se tu díky svým velkým obchodním úspěchům a rostoucí prosperitě jednou z nejvlivnějších osobností. Už o tři roky později ho měšťané vybrali, aby je zastupoval v tzv. radě devíti, která sloužila jako poradní i dozorčí orgán u guvernéra kolonie.

Heřman měl ovšem i velké diplomatické nadání. Toho využíval guvernér při urovnávání sporů se sousedními okresy. Tak se Augustin Heřman dostal i do Marylandu, kde se mu velmi zalíbilo. Roku 1660 se tu usadil a tamnímu správci anglo - amerických osad nabídl, že zmapuje státy Maryland a Virginii. Práce na mapách mu zabrala dalších deset let...

"Roku 1670, po desetiletém úsilí, a velkém osobním nákladu dokončil na svou dobu vrcholné dílo, mapu Marylandu a Virginie. Dnes je dochováno v Britském muzeu."

O Augustinu Heřmanovi se zmiňuje i předseda Společnosti pro vědy a umění Miloslav Rechcígl, který od poloviny minulého století žije ve Spojených státech a hledá všechny dostupné údaje o významných českých exulantech v Americe. O samotné mapě řekl:

"To byla mapa, která se používala asi dvě stě let a sám Washington ji používal. Za to dostal obrovské pozemky. De facto mu patřily dva okresy. Lord Baltimore mu dal titul "lord", tak on se nazýval Augustin Heřman, First Lord of Bohemia Manor, první lord českého panství."

Podle pramenů si na svém panství Heřman opravdu počínal jako velmož, pořádal oblíbené hony na jeleny, ostatně ohrada jeho jelení obory se údajně dochovala až do poloviny 19. století, a na svém sídle hostil tehdejší společenskou smetánku. Záhy ho prý ale tento bezstarostný způsob života omrzel a Heřman se vrátil k obchodování.

Věnoval se však i veřejným záležitostem, účastnil se mnoha diplomatických jednání, byl i smírčím soudcem a komisařem. Na svém panství se dokonce snažil vybudovat osadu, kde by našli útulek exulanti z Čech. Řadu míst v Bohemia Manor nazval českými jmény, od Bohemia River až po Port Herrman.

"Já bych řekl, že byl první skutečně známý Čech vůbec v Americe."

Uzavírá Miloslav Rechcígl. Dosud podle něj v Marylandu žije řada potomků Augustina Hařmana, mezi nimi je prý i deset amerických senátorů. Postava Augustina Heřmana se stala námětem i pro román Jaroslava Koudelky "Pán na české řece", který vyšel v Praze r. 1946.