Krajané
Připravila Milena Štráfeldová
V dnešní krajanské rubrice bych Vás ráda pozvala na večer s písničkami Karla Hašlera, který v pražském Divadle u hasičů uspořádal počátkem prosince Mezinárodní český klub. Ten večer byl, a nejen pro mne, plný překvapení. První z nich návštěvníky čekalo hned v předsálí divadla: Na originální flašinet zde staropražské písničky hrál nejstarší český flašinetář pan Miloslav Šťastný. Zeptala jsem se ho, jak se vlastně k vystupování s flašinetem dostal:
"To byla náhoda. Jeden kamarád z tehdejší NDR slavil narozeniny u nás na chalupě. Sjeli se tam z Braunschweigu a z Drážďan a já z takový radosti jsem mu zahrál taky na flašinet, co jsme měli na chalupě. On říkal: člověče, vždyť v Drážďanech je každej rok festival flašinetářů, přihlaš se. To jsme se domlouvali v květnu a na podzim už jsme hráli v Drážďanech v Kulturpalastu."
Od té doby vystupoval pan Šťastný se svými flašinety už v řadě evropských zemí. Často jezdí do Francie, do Německa, v Rakousku dokonce získal stříbrnou plaketu. Olga Waldštejnová, která pana Šťastného po smrti jeho ženy při hraní provází, o něm řekla:
"Pan Šťastný hraje, co je v důchodu. Má doma pět flašinetů. U nás to je už jediný flašinetář. Jinak v cizině existují světové festivaly. Tam jsme byli a tam je to ohromně zavedené."
Melodie, které pan Šťastný na svých flašinetech hraje, znějí půvabně, v útrobách hrací skříně však ze všeho nejvíc připomínají obrovitou děrnou pásku do počítače. Jejich tóny jsou vyraženy jako kulaté dírky do pruhu papíru - takových kotoučů má dnes pan Šťastný ve své sbírce už desítky. A ani jeho flašinet z roku 1880 není ledajaký - má víc než třicet píšťal a umí zahrát řadu dobře známých skladeb: Večer věnovaný vzpomínce na známého českého písničkáře Karla Hašlera připravil návštěvníkům další velké překvapení. Jeho pořadatelé totiž pozvali na pódium i syna Karla Hašlera Thomase, který dnes žije ve Spojených státech. Thomas svého otce nikdy nepoznal, sám se narodil měsíc po jeho smrti. Dokonce o něm nevěděl až do začátku 90. let, kdy v New Yorku celkem náhodou uviděl starý český film, v němž Hašler hrál. Teprve tehdy se od své matky Lotty Jungrové, Němky, která byla za protektorátu Hašlerovou přítelkyní a v roce 1947 Československo natrvalo opustila, dozvěděl o pravé totožnosti svého otce. Thomas Hasler začal hledat další informace. Divákům o tom řekl: Thomas Hasler, který dosud neumí ani slovo česky, viděl v Praze v roce 1993 několik starých filmů, především známý film Písnička, a poprvé tu také slyšel Českou písničku.
Thomas Hasler nyní hledá každou dostupnou informaci o svém otci a jeho současným cílem je vytvořit jakýsi Hašlerův živoucí památník. Měla by jím být kulturní přehlídka, festival, který by slavného českého písničkáře, divadelního a filmového herce i režiséra připomínal.
Na Karla Hašlera však během večera vzpomínaly i další osobnosti. Scénárista Gustav Oplustil, autor několikadílného televizního seriálu seriálu o Hašlerově životě, připomněl především jeho mimořádnou houževnatost a cílevědomost:
"To byl člověk, který vlastně ke všemu se dostal obrovskou pílí a obrovským sebezapřením. Člověk, který začne komponovat, a neumí přitom hrát na žádný hudební nástroj a dodatečně se to naučí, člověk, který neumí zpívat a naučí se to, aby mohl zpívat, člověk, který se dostane posléze k filmu a nemá o tom vůbec žádné ponětí, ale jde s dobou a stane se filmových hercem, posléze i filmovým režisérem, tak to je člověk, který skutečně musí mít sílu k tomu, aby všechno, co chce, dosáhl."
Snad největší překvapení pak čekalo na návštěvníky hašlerovského večera, když se svou vzpomínkou na pódium přišla paní Hilda Hojerová. Paní Hojerová je známá hlavně svým působením v Konfederaci politických vězňů. Sama v komunistických věznicích strávila za pomoc při ilegálních útěcích odpůrců režimu za hranice devět let. Tentokrát však vyprávěla o svém dlouholetém přátelství s Karlem Hašlerem. Znala ho už od dětství a poté, kdy ho gestapo zatklo přímo uprostřed filmování, byla jediná, kdo měl odvahu svému příteli pomoci.
"Vzhledem k tomu, že to byl takový upřímný, vzácný přítel mých rodičů, tak jsem si ho skutečně nesmírně vážila a hrozně jsem ho měla ráda. Tohle přátelství zůstalo. Já věděla, že pro tatínka i pro maminku ten hašler něco znamenal. - Když jsem přišla do jeho obchodu /Pozn. red. - Karel Hašler vlastnil ve Vodičkově ulici v Praze prodejnu gramofonových desek His Master´s Voice/ a tam jeho zaměstnankyně Margit naříkala, tak jsem se okamžitě rozjela za těmi, kteří s ním byli ten poslední večer. U všech bohužel, a byli to samí velcí čeští herci, jsem slyšela jedno: "Prosím vás, neříkejte, že jsem s ním byl. Když už tam spadnul ten jeden kamínek, ať tam nespadají ty ostatní." Já jsem říkala, tak to ne. Taková já nebudu. Když jednou Karel Hašler je ve vězení, tak mu musíme dát najevo, že na něj nezapomínáme. Vždyť jeho Písnička česká se stala vlastně druhou hymnou! Vstávalo se při ní, zpívala se... Tohle přeci nesmíte udělat, abyste ho opustili. Tak já jsem do šla Pečkárny k tomu panu Böhmovi a říkala jsem mu, že bych potřebovala něco poslat na Pankrác svému dobrému, vzácnému příteli. Zařval na mne: "Proč právě vy?" Já jsem se zeptala: a vy jste neměl nikdy žádného přítele? A on říkal: "Měl, a co s tím mám co společného?" A já jsem mu řekla, že Karel Hašler pro mne není nic jiného, než přítel. Ale v tomto případě je přítel nade všecko ostatní. Já ho nemůžu opustit. Dovolíte mi, abych mu tam poslala teplejší věci? Tak mi to nakonec dovolit a já jsem mu to donesla osobně na Pankrác. Netušila jsem, že nebude dlouho trvat, a já tam na Pankráci budu také sedět. Donesla jsem mu tedy ty věci a dostala jsem potom odpověď, že to bylo v tom surovém prostředí pohlazení. "A moc děkuji za to, co jste mi poslala." Zrovna tak nádherný dopis mi poslal z Mauthausenu, protože i tam jsem mu ještě posílala věci. Krásný dopis, kde píše: "To jsou hřejivé paprsky slunce, že na mne národ nezapomíná."
Karel Hašler v Mauthausenu v roce 1941 zahynul a ani paní Hojerovou, ani syna Thomase a další své blízké už nespatřil. Abychom ale náš pořad nekončili tragicky: paní Hildě bylo právě v den, kdy na Hašlera v Divadle u hasičů vzpomínala, dvaadevadesát let. Takže Hašlerova písnička, která v naší rubrice zazní na závěr, je jakési dodatečné přání k narozeninám.
