Krajané
V úvodu dnešní krajanské rubriky se vrátíme k nedávným vánočním svátkům. Na to, jak před lety slavili Vánoce naši krajané v Americe, vzpomíná pan Alfred Vrana z Texasu. Připravila Milena Štráfeldová.
"Já jsem se narodil v Texasu a teď bydlím v Austinu, ale vyrostl jsem v malém městečku Granger. To bylo velice české, většinou moravské, s moravským původem. Když jsem chodil do školy, tak tam to bylo jak moravská vesnice. Tam byli vystěhovalci, co anglicky neuměli a hovořili česky. A v kostele - pan farář byl vysvěcený v Praze - tak radši mluvil česky než anglicky. Mše svatá byla latinská, ale kázání vždycky bylo české. Ve škole jsme se museli učit češtinu, zpívali jsme českou hymnu a nas Vánoce jsme zpívali "Narodil se Kristus Pán" a "Nesem vám noviny" a o Ježíškovi a o pastýřích. Měli jsme betlém, pěkný, krásný betlém, a ten je ještě pořád o Vánocích vystavený."
Prarodiče Alfreda Vrany emigrovali do Ameriky již před 90 lety. V době jeho dětství byla čeština v rodině Vranových ještě docela běžná.
"Moji staříčci se narodili v Kobeřici a můj otec měl sedm let, když přijeli v roce 1911 do Texasu. Tak my jsme doma pořád hovořili česky a ve škole jsem se učil anglicky. V katolické škole jsme se ale také museli učit česky. A česká jídla byla, česká muzika, hrály se Kmochovy pochody. Jak jsme měli průvod v kostele, slyšeli jsme "Muziky, muziky" i "Andulka šafářová". A potom jsme měli kino a jednou za měsíc hráli český film. To kino bylo plné, protože všichni na to šli. A co si pamatuji - film "Český muzikant". To se nejvíc líbilo v Granger. A potom výborná herečka Antonie Nedošínská."
Po 2. světové válce se ale poměry i v rodinách českých krajanů začaly měnit. Děti již postupně přestávaly česky mluvit, nad původní národností jejich rodičů a prarodičů převážil vliv moderní Ameriky. Bylo tomu tak i v případě pana Vrany. Teprve v dospělosti se k češtině a českým tradicím ve větší míře zase vrátil:
"Potom, když jsem už byl v High School, tak češtinu jsem dával už na bok, že jsem Američan, že žiji v Americe, tak že budu mluvit anglicky. Až potom tady v Americe jsme slavili dvousté výročí. Nixon byl prezident. A tak se zajímal, že každý národ má mít nějakou oslavu. Tak jsme tady v Austinu založili Český spolek a to byl pan Kocurek, Vilem Kocurek, ještě pořád žije, už má 92 let, co založil ten spolek, abychom slavili to výročí. A od té doby pořád ten spolek účinkuje a máme schůze tak jednou za měsíc."
V samotném Texasu žije velké množství Čechů, podle Alfreda Vrany jsou zde prý dokonce miliony našich krajanů. V posledních letech se stále častěji vracejí ke svým českým kořenům.
"A ještě jsou české oslavy, La Grange Fayette County, to se řekne, že tam je kolébka Čechů, tam bylo nejvíc vystěhovalců. Tam stavíme České muzeum. máme tam dům, jak Češi žili na farmě ještě před 19. stoletím. Ale potřebujeme trošku milionů."
Na posvícení, které se v Grange slaví vždy v polovině srpna, se sjíždějí i tisíce Čechů. A jako na každých hodech, ani zde nesmějí chybět tradiční česká jídla:
"Tady ještě jsou kuchařky, co upečou makové buchty a koláče, štrůdly a trubičky a kraple. Někdy mají ještě pečenou husu a kachnu s nádivkou, slepičí polévku, knedlíky a dobré klobásy a šunku. To tady ještě pořád je."
Na závěr relace se budeme - i když jen na rozhlasových vlnách - plavit na dřevěné plachetnici z konce 16. století. Jedná se samozřejmě jen o repliku. Jedním z námořníků je Ivan Orel, který loď stavěl se svými kamarády a společně se vydali na cestu kolem světa. Před Vánoci nás v redakci navštívil a Zdeňku Kuchyňovou zajímalo, jak dlouho se už plaví a proč není s kamarády na lodi.
"Jsme na cestě už dva a půl roku a já jsem se do Čech vrátil kvůli zdravotním problémům se zádama. Za 14 dní se zase vracím do Argentiny, do Buenos Aires, kde mám s kamarády sraz."
Co jste všechno viděli, kde jste všude byli?
"Zatím získáváme zkušenosti převážně v Atlantiku - od Portugalska, potom ta východní strana Atlantiku, Karibik, karibské ostrovy, Portoriko, Bermudy a teď Jižní Amerika, to znamená Brazílie, Uruguay, Argentina nás čeká."
Vidím, že jste se v Bermudském trojúhelníku neztratili. Zažili jste nějakou nepřízeň počasí během cesty?
"Počasí je ne vždycky takové, jaké by si člověk přál. Takové ty opravdu nebezpečné situace, kdy to láme stěžně a námořníky to háže přes palubu, tak takové jsme ještě nezažili. Musím říct, že už mám k tomu moři takový respekt, že doufám, že je ani nezažijem. Nicméně teď nás právě čeká takový ten nejobtížnější úsek naší plavby, to znamená jižní cíp jižní Ameriky - Patagonie, Magalhäesův průliv a chilské kanály. To bude takový vrchol naší plavby. Všichni se tam moc těšíme a zároveň jsme zvědaví, jak to tam bude doopravdy vypadat."
Jak vás přijímají lidé, jsou přátelští?
"Máme veskrze jenom dobré zkušenosti, protože ta naše loď je poměrně výjimečná, připomíná tu dobu před pěti sty lety. Ti lidé jsou velice zvědaví a velice zvídaví, takže my už jsme za ty dva roky natolik zlenivěli, že nikam na návštěvy nechodíme, ale všichni chodí za námi. Každou chvilku někdo zaťuká, ti lidé jsou zvědaví, ptají se. Zvlášť děti to mají rádi, že tam je spousta místa na té lodi, že se tam dá běhat, tancovat, je to velice příjemný."
Jak jste přišli na to postavit repliku právě této lodě a jak dlouho práce trvala?
"Celé to vlastně vymyslel a z podstatné části realizoval český námořní kapitán jachtař Rudolf Krautschneider, který se v roce 1993 vrátil z tříleté plavby kolem světa. A jako další plán, další cíl, si vymyslel postavit dřevěnou repliku ze 16. století, konkrétně Magalhäesovu Viktorii, což byla první loď, která dokončila plavbu kolem světa na začátku 16. století. Postupem času jsme se kolem něj shromáždili my, řekl bych ten základ posádky, který vydržel tu čtyřletou stavbu a v srpnu 1999 jsme vypluli z polského Štětína a od té doby jsme nepřetržitě na moři."
Kolik vás je v posádce?
"Je nás čím dál tím míň, protože ta plavba je náročná po všech stránkách. Takže z té základní posádky jsme tam zůstali jenom čtyři, ale doplňují nás různí přátelé, kamarádi."
Co děláte na lodi konkrétně vy?
"Tam všichni dělají všechno. Nemáme rozdělené funkce, že někdo je první důstojník, někdo je kuchař. Některé činnosti jsou víc populární, některé nemá nikdo rád, takže se dělíme poctivým dílem o ty věci dobré i o ty věci špatné."
Jak se vám povedlo zajistit finanční prostředky, měli jste sponzory na cestu?
"Neměli, všechno jsme hradili z vlastní kapsy. To znamená, že jsme do toho dali všechny úspory, co kdo měl. Hlavně si na to vyděláváme prací. Teď když plujeme, tak se v přístavech snažíme pomáhat různým lidem za úplatu, různé brigády. Sponzory nemáme."
Co tomu říkají doma, že jste takhle dlouho pryč, neprotestují?
"Co jim zbývá. Člověk stejně musí udělat to, co považuje za nejlepší. Je dobré, když má člověk v rodičích nebo v přátelích zázemí. Pak se cestuje daleko líp. Museli si zvyknout trošičku na to, že je ze mě teď námořník na nějakou dobu. Nedá se nic dělat.
Teď budete slavit Nový rok tady doma, vaši kamarádi na lodi, co jim chcete vzkázat?
"Kdyby záleželo na mně, tak už bych tam dávno byl, respektive vůbec bych z té lodi neodjížděl. Já bych jim chtěl nechat zahrát jednu písničku. Ať se jim daří, ať to ještě chvilku vydrží, hlavně zdraví. Doufám, že všichni tu plavbu dokončíme, tak, jak to máme naplánováno."
A protože si Ivan Orel přál zahrát písničku Hany Hegerové Co je toho příčinou, zalistovali jsme v našem archivu a skutečně ji objevili. K přání všeho nejlepšího do nového roku se připojuje i naše redakce.
