Krajané

Vážení posluchači, opět po týdnu Vás vítá Milena Štráfeldová.

Nový zákon se dotýká také zahraničních Čechů, protože českým občanům a našim krajanům žijícím v zahraničí dává možnost volit na našich zastupitelských úřadech. Bohužel jim ale opět neumožňuje volit korespondenčním způsobem. Přitom právě tento způsob voleb naši politici krajanům již několik let slibují. Senátor Edvard Outrata byl tím, že zákon neumožňuje volit korespondenčně, zjevně rozladěn:

"Systematicky takovýmto způsobem štvát lidi, kteří nám mají pomáhat a chtějí pomáhat, je strašlivě neúčelné a v podstatě naší republice ubližuje."

Volby na zastupitelských úřadech jsou podle ministra vnitra Stanislava Grosse, který zákon do vlády předkládal, jakýmsi kompromisem:

Stanislav Gross

"Neznamená žádný luxus pro naše krajany, kteří nebydlí ve městech, kde máme ambasády, ale znamená to přiblížení té možnosti, aby volit mohli. Protože ta vzdálenost byla třeba mnoho tisíc kilometrů a v tuto chvíli to nejsou třeba tisíce, ale stovky kilometrů. Takže rozhodně posun kupředu to je."

Čeští občané v zahraničí se musejí nejpozději do čtyřiceti dnů před volbami zapsat do seznamu na ambasádě a doložit české občanství a trvalý pobyt v dané zemi. Podle Michala Valenty, tajemníka Stálé komise senátu pro krajany žijící v zahraničí, však i cestování na ambasády může být pro krajany náročné:

"V takových zemích jako je Kanada, Spojené státy, Austrálie a tak dál, jsou ty vzdálenosti velké na to, aby například krajan, kterému je třeba osmdesát, sedmdesát, ale klidně může být i mladý, jel na zastupitelský úřad, kde odhlasoval a pak se samozřejmě zase vrátil. To znamená, že je to velice finančně náročné i časově."

Senátoři podle Michala Valenty spolupracují s konzultativní radou krajanů, která nyní shromažďuje podněty a argumenty k tomu, aby se korespondenční způsob voleb do zákona nakonec prosadil.

---

Od nového školního roku bude v soukromém pražském gymnáziu Pod Vyšehradem otevřen první ročník čtyřletého studia zaměřeného na země Visegrádské čtyřky. Od letošního září zde budou studovat nejen Češi, ale i rodilí Slováci, Maďaři a Poláci. Projekt "Učíme se spolu" je zatím jediný svého druhu v České republice. Má studentům umožnit nejen to, aby se dále vzdělávali v mateřském jazyce, ale především aby získali širší přehled o zemích středoevropského regionu a základech evropanství. Podle ředitelky Polské školy Alicie Ruczajové, která s gymnáziem Pod Vyšehradem na projektu úzce spolupracuje, totiž obyvatelům zemí Visegrádu chybí vzájemná informovanost:

Gymnázium Pod Vyšehradem

"Přestože jsme měli v dějinách mnoho společného a jsme blízkými sousedy, víme dnes o sobě velmi málo. Zvláště mladí lidé lépe znají Ameriku nežli kulturu okolních zemí. Právě proto je každá iniciativa tohoto typu nesmírně cenná."

Projekt "Učíme se spolu" počítá s angličtinou a češtinou jako vyučovacími jazyky, studenti však budou mít i rozšířenou výuku polštiny, maďarštiny a slovenštiny. Současně budou studovat i základy práva zemí V4, získají znalosti o jejich společenském uspořádání, kultuře a dějinách středoevropského prostoru. Ředitel gymnázia "Pod Vyšehradem" Jiří Schulz k tomu dále uvedl:

"Projekt sleduje i integraci ve společné Evropě a jazykovou gramotnost a výchovu k demokracii a evropskému občanství. Počítáme s výměnnými pobyty a zájezdy do zemí Visegrádské čtyřky tak, aby se studenti mohli obohatit studiem kulturních tradic a zvláštností jednotlivých zemí."

Autorky projektu Heide Schwarzcové, která sama pochází ze Slovenska, jsem se zeptala, co ji k projektu "Učíme se spolu" inspirovalo.

"Žije tady hodně Slováků, je tady hodně zástupců Maďarů a Poláků. A přišlo mi líto, že v Bratislavě vznikla první nadace, která podporuje školství a poznávání těch národů, a v Čechách nevznikla."

Gymnázium Pod Vyšehradem

Slováci v minulých letech měli snahu zřídit v Praze slovenské gymnázium. S tímto projektem však neuspěli, mezi slovenskými studenty o ně nebyl dostatečný zájem. Podle Heide Schwarzcové mimo jiné i proto, že vyučovacím jazykem měla být výlučně slovenština:

"Já si myslím, že to byla chyba, protože když přijdou do Čech pracovat velvyslanci anebo Slováci se sem přestěhují, tak i chtějí, aby jejich dítě umělo česky. Dávají přednost normálním gymnáziím,, kde se učí čeština."

Nový vzdělávací projekt počítá i s pobyty studentů v jednotlivých zemích V4. V gymnáziu Pod Vyšehradem již nyní spolupracují se zastupitelskými úřady, školami, nadacemi a kulturními středisky dalších visegrádských zemí na přípravě obdobných projektů. Chtějí totiž vytvořit celou síť podobně zaměřených škol.

---

Již třetím rokem v Praze vycházejí České listy, měsíčník určený především našim krajanům v zahraničí. Františka Řečinského, jejich vydavatele a šéfredaktora v jedné osobě, jsem se zeptala na bližší podrobnosti:

České listy

Můžete aspoň v krátkosti přiblížit České listy, komu jsou určeny, jak dlouho vycházejí a co v nich čtenář může najít? "České listy se ocitly ve třetím ročníku. Od začátku se profilovaly jako společenský časopis pro krajany. Rozvrstvení Českých listů je asi do dvanácti základních rubrik. Rubriky "Významná událost", "Z domova" a "Krajanské panoráma" jsou aktuální záležitosti, kdežto "Putování po vlasti", "Výročí a jubilea" a "Kulturní kaleidoskop" jsou stabilní rubriky. V "Putování po vlasti" jsme udělali novou rubriku - naše hory. Začli jsme moravskými horami, je to taková pozvánka na lyžařskou sezónu a pro zimní turistiku. V "Putování po vlasti" je ještě národopisné okénko, pro které píše dr. Synek. V současné podobě bude končit, ale bude pokračovat na jiná témata: kroje české a moravské, folklor, písničky a tance. Je to rozvrstveno asi na tři ročníky. Dokonce jsme s dr. Synkem uvažovali, že by z toho mohla vzniknout krásná publikace. A někdy od března bych chtěl zavést "Český fejeton" potom krátkou českou povídku a pak bychom chtěli udělat dětské okénko."

Píšete pro krajany. Jaká je jejich odezva?

"Odezva je samozřejmě různá. Předplatné nám vzrůstá, což je potěšitelné. Někteří nám ke chvále přidají, čemu bychom se měli věnovat dál. Časopis je zasílán na krajanské spolky a na velvyslanectví. Předplatitelský kmen máme od Novorossijska přes Finsko, Švédsko, pak když to vezmeme horem - Kanada, Amerika, na jih po Jižní Ameriku, Kapské Město, máme Jihoafrickou republiku, Austrálii, Nový Zéland - ten je dost silný, a pak hodně předplatitelů máme ze zemí bývalé Jugoslávie. Je zajímavé, že rumunská komunita je silná, chudá, a přesto vydávají svůj "Banát" a máme tam i několik předplatitelů, kromě toho, co posíláme na krajanský spolek."

Chystáte na letošní rok nějakou velkou akci, na kterou se bude redakce soustředit?

"První výročí jsme nijak výrazně neoslavili, ale chtěli bychom ke třetímu výročí, které bude v září, udělat nějakou společenskou akci. Ve spolupráci s ministerstvem zahraničních věcí samozřejmě."

---

A na závěr jsme pro Vás připravili malou literární lahůdku. Josef Škvorecký ve své Velké knize o Americe a malé o Kanadě píše mimo jiné i o své cestě napříč Pennsylvánií:

Josef Škvorecký

"Jak člověk ujíždí v autobuse Greyhound prázdnou Pennsylvánií, míjí opuštěné farmy, poloprázdné stodoly, rezivé hřbitovy automobilů a celé vesnice, odkud všichni odešli bůhvíkam: města duchů, jaká byla na Divokém západě v místech, kde se našla a pak vyčerpala ložiska zlata. Kdyby měl člověk soudit Ameriku podle pennsylvánského venkova, řekl by si, jaká je to chudičká, skomírající, ale krásná země. ...

A sotva člověk za sebou zanechá Corynth, vřítí se Greyhound do Binghamtonu, anglosaského městečka, kde udělá pauzu na lunch. I vstal jsem, pojedl podivnost jménem chumburger a spatřil v budce telefonní seznam. Okouzlen dosud mýtem amerických jmen, sáhl jsem po té modré knize a namátkou ji otevřel. A hle, jako bych sahal pro citát z bible, můj prst spočinul na jménu Miss. Rosemary W. Pupicek. Můj Bože, představuji si krásnou Miss Rosemary Pupíčkovou na kánoi z březové kůry, jak pádluje proti rudému západu, přičemž ze stříbrných křovisek zaznívá sbor karlínské operety: "O Rosemary, buď mojí..." Ví Bůh, že bych ji zajisté miloval, protože s takovým jménem nelze jinak. A kouknu kousek dál a vidím: Steve Pytlák, Marjorie Rericha, Bill Syrecnik, Mary Selatko. To snad není možné, pil jsem přeci naposledy v Torontu! A obracím list: Gene M. Bubenik, Phil C. Cucak, Priscilla Cikanek, Fred Houzvicka. Tohle přece musí být halucinace! Jako blázen čtu v telefonním seznamu na přeskáčku: Kopyto, Sedlák, Antos, Bubacek, Stydliwey, Poupe, Kotatko, to všechno samí Billové, Priscilly, Charlesové a Marjorie.

Potom mi to vysvětlili druhý den v Ithace. Binghamton je město ševců. Dodnes tu běží prastará fabrika na boty, ta, co se v ní vyučil řemeslu pan Tomáš Baťa. Přijel sem, jak si to představuju, jako jeden z těch Seyrecků, Nohateych a Zezulicků, ale na rozdíl od nich tu nepotkal žádnou krásnou Rosemary W. Pupickovou, a tak se dokázal s tou stříbrnou zemí rozloučit, odjet domů a nadělat prachy. A když jsem v Ithace zašel do majestátní Olin Library vypůjčit si momentálně nejčtenější pornografii vysoké literární úrovně od Phillipa Rotha, obrátil jsem se o radu k hezounké Číňance s oslnivými vlasy. A sklouznuv zrakem k cedulce, jaké mají všechny upravené úřednice na svých psacích stolech, myslel jsem, že se mi všecko, ale úplně všecko jenom zdá, že mi tato země lže, neboť tam na té cedulce, věřte mi nebo ne, stále napsáno černé na bílém: Miss Rosemary W. Pupicek. A tak mě Cornell uvítal kanadským žertíkem v podobě živoucího pozůstatku dobrodružství, které před dvaceti let zažil potomek českých ševců pan Willian C. Pupicek v newyorském Chinatownu."