Krajané

r_2100x1400_radio_praha.png

Připravila Milena Štráfeldová Vážení posluchači, dnešní rubriku věnujeme krajanům, kteří žili či dosud žijí takříkajíc za humny - ve Vídni. Přivedla mne k tomu výjimečná výstava, která byla nedávno otevřena v pražském Clam-Gallasově paláci. Výstava je dílem zahraničních autorů, podílela se na ní ale i celá řada zdejších institucí: mimo jiné Archiv hl. m. Prahy či Národní muzeum. Už svým rozporuplným názvem "Doma v cizině aneb Češi ve Vídni ve 20. století" ukazuje, jak mnohovstevný byl život české menšiny v rakouském hlavním městě. Přeji Vám pěkný poslech.

Nežli Vám ale přiblížím samotnou výstavu, měli bychom alespoň krátce shrnout, kdy a jak Češi do Vídně přicházeli. Při své nedávné cestě do Vídně jsem o takový stručný přehled požádala našeho krajana, předsedu Menšinové rady české a slovenské větve v Rakousku Otu Češku:

"Ve Vídni pochopitelně už z dávných dob Přemysla Otakara II., kdy ještě rakouské země patřily České koruně, žilo množství Čechů, dvořanů, šlechticů, kteří zde zastupovali služby královské. A pochopitelně také pomocný personál a tak dále. Za Marie Terezie dochází ke zřízení takzvané České říšské kanceláře, která tady ve Vídni ještě existuje. Teprve počátkem 2. poloviny 19. století vlivem mohutného rozvoje industrializace přichází do centra mocnářství celá spousta lidí, z Čech, z Moravy, ale i ze Slovenska. Buď do služeb, anebo jako řemeslníci, kterých to centrum mělo zapotřebí. Proto pochopitelně v té době dochází k velkému vzestupu českého živlu ve Vídni. Odhaduje se, že koncem 19. století bylo tady 200 až 300 tisíc lidí. V roce 1910, kdy se konalo první úřední sčítání lidu, bylo zjištěno, že se tady přihlásilo 130 tisíc Čechů. Ovšem těch lidí tady bylo daleko víc. Bylo to největší české město v Evropě, protože Praha byla tenkrát ještě menším městem. Ovšem po 1. světové válce v roce 1918 se vracelo do republiky přes sto tisíc lidí a asi sto tisíc jich zůstalo. Vznik Československé republiky ten český živel ve Vídni podstatným způsobem podpořil. Československé zastupitelství zde ve Vídni bylo určitým protektorem českého živlu. Československá republika tehdy se postarala o nebývalý rozkvět českého školství."

Právě období na přelomu 19. a 20. století, kdy byla česká menšina ve Vídni nejpočetnější, je věnována velká část výstavy v pražském Clam-Gallasově paláci. Tisíce zedníků, truhlářů, pokrývačů pomáhaly stavět nové čtvrtě sídelního města rakouského mocnářství. K jeho každodennímu životu patřili čeští ševci, krejčí, hospodští, kuchařky a panské. Jak ale uvádí docent Václav Ledvinka, historik a ředitel Archívu hl. m. Prahy, do Vídně přicházela i česká elita.

"Vznikala tam vrstva úspěšných podnikatelů, česká vídeňská inteligence, která zakládala spolky, kulturní instituce, bojovala o české školy. Vídeňský Sokol byl významný fenomén. A kromě toho do Vídně, právě proto, že byla centrem mocnářství, přicházely skupiny českých představitelů politických a kulturních. Významnou skupinu ve vídeňském politickém a veřejném životě představovali čeští poslanci, Češi měli v posledním dvacetiletí 19. století a na počátku 20. století i člena vlády, takzvaného ministra krajana. Velmi významnou skupinu představovali čeští publicisté a redaktoři. a samozřejmě ve Vídni působili také významní představitelé uměleckého, tvůrčího, kulturního života. Svou kariéru vysokoškolského profesora ve Vídni zahájil Tomáš Garrigue Masaryk, z Vídně přišel a ve Vídni vlastně dosáhl slávy i známý architekt a mecenáš, zakladatel České akademie věd Josef Hlávka, ve Vídni působil ve své době velmi významný profesor estetiky a teorie umění Max Dvořák a mohli bychom jmenovat celou řadu dalších osobností."

Pro krajanský život konce 19. století, a vlastně až do poloviny 20. století, byl typický spolkový život. Vznikly zde desítky tělovýchovných, vzdělávacích, divadelních i podpůrných organizací. Ty přetrvaly i rozpad Rakouska-Uherska a vznik samostatného Československa. Doc. Ledvinka o krajanských spolcích v době mezi dvěma světovými válkami řekl:

"Vídeňští Češi, zejména v některých okresech rakouského hlavního města, měli své školy, společenské domy, spolkové instituce, sokolovny, a toto všechno působilo jaksi v neztenčené míře. Komplikace začaly světovou hospodářskou krizí a další vlnou politicko nacionálních problémů v Evropě, když se v Rakousku začal prosazovat nacionálně socialistický režim, nejprve rakouského ražení, a samozřejmě ještě horší stav nastal po anschlussu Rakouska, kdy vídeňští Češi prožili velmi těžké období."

Další vlna návratu českých krajanů do Československa nastala po roce 1945, už v roce 1948 ale do Rakouska začali utíkat první odpůrci komunistického režimu.

"Je třeba zdůraznit, že to ubývání Čechů ve Vídni se zastavilo a naopak český živel byl posílen poúnorovou emigrací a samozřejmě zejména významnou emigrací po roce 1968. Ta poslední emigrační vlna nebyla ani tak významná svým počtem jako tím, že to byly významné kulturní osobnosti. Tito intelektuálové inscenovali ve Vídni hry Václava Havla a vlastně Vídeň byla jedním z hlavních ohnisek podpory našeho takzvaného disentu i tady."

Jak ale Doc. Ledvinka uvedl, jednotlivé české emigrační vlny ve Vídni nikdy nenašly opravdu společnou řeč. Byly mezi nimi nejen generační rozdíly, ale především jiné názory, odlišný postoj k vlastenectví, k původní vlasti. Krajanské komunity všude na světě jsou dnes navíc podle sociologů daleko více vystaveny nutnosti se ve svém novém prostředí rychle asimilovat. Současný český krajanský život, a nejen ve Vídni, tak podle Doc. Ledvinky vlastně dožívá.

Vraťme se ale ještě naposledy k výstavě o vídeňských Češích. Jaké jsou na ní vlastně nejzajímavější exponáty?

"Nemohu neupozornit na závěrečnou část výstavy, která právě směřuje k naší současnosti a která na velmi zajímavých exponátech ukazuje například uměleckou tvorbu, působení divadelníků a literátů, až po takové detaily, jako je obraz, který zachycuje emigrační pobyt Pavla Landovského."


O prezentaci české kultury ve Vídni se, podobně jako v řadě dalších evropských metropolí, snaží České centrum. Sídlí jen několik kroků od Hofburgu a kolem jeho výloh proudí zástupy turistů. Zástupkyně České centrály cestovního ruchu jsem se proto zeptala, co všechno může centrum nabídnout:

"Nabízíme informace o veškerých turistických nabídkách a aktuálních věcech v České republice. Jedná se především o informace typu kulturních aktivit v jednotlivých městech a destinacích, otvíracích dob památek, informace typu vlakových spojení, samozřejmě teď hovořím o informacích určených pro klienty z ulice. Dále zpracováváme nabídky pro cestovní kanceláře. Další sféra naší činnosti jsou prezentace jednotlivých regionů."

O co je největší zájem, kromě Prahy samozřejmě?

"Jsou to příhraniční regiony, jižní Morava a jižní Čechy, které jsou pro ně dosažitelné. Jsou ideální pro víkendové pobyty nebo prodloužené pobyty. Velký zájem je o Lednici a Valtice, Český Krumlov, České Budějovice, Brno."

Zeptám se na činnost Českého centra. Teď tady právě probíhá zajímavá výstava. Kolik takových výstav tady uspořádáte do roka?

"Řekla bych do dvaceti."

Je tady nějaký stálý okruh návštěvníků, kteří přicházejí na výstavy opakovaně?

"Je tu takové zdravé jádro, patří mezi ně hlavně krajani, dále jsou to i novináři, píšící pro časopisy cestovního ruchu. Musím říct, že je tu určitě pár obličejů, které tu vidím pravidelně. Jinak ale kolem toho jádra je neustále se obměňující publikum."

Kromě výstav co ještě může České centrum té kulturní veřejnosti nabídnout?

"Jsou tu koncerty a kromě koncertů mohou návštěvníci shlédnout například i promítání úspěšných českých filmů "Musíme si pomáhat", samozřejmě Kolju a tak dále."