Krajané
Vážení posluchači, v dnešní krajanské rubrice Vás nejprve pozvu do Senátu, kam jsem se vypravila za senátorem Milanem Špačkem z komise pro krajany. Uslyšíte také, jak se studenti na univerzitě ve španělském Santiagu de Compostella učí česky, představíme Vám volyňského Čecha, jehož rodina trpěla stalinskými represemi a nakonec si alespoň krátce připomeneme, že právě dnes se slaví Květná neděle - konečně začalo jaro. Hezký poslech Vám přeje Milena Štráfeldová.
Spočítat, kolik českých krajanů žije ve světě, se zřejmě nikomu nepodaří. Žádné statistiky o jejich počtu se nevedou, české zastupitelské úřady i krajanská sdružení mohou jen odhadovat, kolik lidí se v různých zemích hlásí ke svému českému původu. Přesto se mluví až o třech milionech osob, a to rozhodně není nijak málo. Dost na to, aby se jim věnovali i naši zákonodárci. V českém Senátu se záležitostmi krajanů zabývá stálá komise pro krajany. Jejího předsedu, lidoveckého senátora Milana Špačka, jsem zastihla během jednání horní komory. Přesto mi alespoň krátce odpověděl na otázku, co krajanská senátní komise chystá pro nejbližší období:
"Naše komise připravuje dvě akce. Jedna je přímá účast na setkání členů Společnosti pro vědy a umění, které proběhne v červnu v Plzni. Doplníme program účastníků tohoto celosvětového kongresu o setkání v Senátu. Jinak další věci, kterých se účastní komise, jsou teď návštěva krajanů ve Švýcarsku, v Nizozemí a v Belgii. Při té příležitosti se senátní komise podívá také do Hamburku, kde se naše krajanka stala ministryní kultury. Tam chceme navázat kontakt. A potom na příští rok chystá komise velké setkání v Praze, které by probíhalo při příležitosti 10. výročí založení Akademie věd, kde by chtěla komise dát dohromady setkání akademiků žijících v zahraničí a u nás a k tomu samozřejmě připravit další program a setkání pro ostatní krajany."
Právě senátní komise pro krajany iniciovala jednu ze změn volebního zákona. Snažila se do něj prosadit korespondenční způsob voleb, který by krajanům s českým státním občanstvím umožnil volit na dálku. Nový zákon sice poprvé v krátké historii České republiky volby krajanům skutečně umožňuje, korespondenční volby však zákonodárci nakonec odmítli. Krajané se tak musejí nejpozději 40 dní před volbami zaregistrovat na příslušném zastupitelském úřadu a odvolit zde osobně. Ovšem cestovat třeba z Kalifornie do Washingtonu se mnohým lidem, kteří by jinak rádi dění v České republice svým hlasem ovlivnili, možná nevyplatí. Senátor Špaček z výsledku hlasování v parlamentě, který korespondenční způsob voleb zamítl, radost rozhodně neměl:
"Já jsem velmi nespokojen, my jsme podávali návrh zákona právě na korespondenční volbu. Jsem přesvědčen o tom, že to je velká chyba, že tam korespondenční volba nebyla. Já jsem z toho důvodu pro zákon nehlasoval."
Tolik tedy z krátkého rozhovoru se senátorem Milanem Špačkem o krajanech. V některé z nejbližším rubrik přineseme další informace o chystaném setkání Společnosti pro vědy umění, o kterém se zmínil v úvodu. Tohoto setkání, které se uskuteční počátkem léta v Plzni, se podle dosavadních odhadů zúčastí až na šest set našich krajanů především ze Spojených států.
Náš kolega ze španělské redakce Radia Praha Freddy Valverde doprovázel na nedávné cestě do Barcelony českého premiéra Miloše Zemana. Probíhal tam summit zemí evropské patnáctky a kandidátských zemí, které usilují o členství v Evropské unii. Kromě mnoha politických aktualit z jednání přivezl i zajímavou informaci o tom, jak se studenti na španělských univerzitách učí česky. Čeština je tam, jak se zdá, v posledních letech v módě. Kateřina Vlasáková ji učí na univerzitě v Santiagu de Compostella:
"Výuka češtiny nemá ve Španělsku dlouhou tradici, začala v roce 88 v Santiagu de Compostella. Postupně se přidaly i další univerzity, čeština se začala učit i na univerzitě v Alcalá de Henares, také v Zaragoze a Barceloně. Ovšem v současné době jediná dvě místa, kde probíhá výuka kontinuálně, jsou univerzita v Granadě a v Santiagu de Compestella. Jazykový institut, kde působím, učí praktický jazyk, takže já se snažím se svými studenty pracovat formou projektů. Jedním z nejobsáhlejších projektů je překlad povídek Jiřího Suchého z češtiny do galicijštiny a do španělštiny. Překlad v česko - galicijské verzi vydala univerzita v Santiagu de Compostella v roce 2000 a slouží coby zajímavá učební pomůcka pro všechny, kteří se chtějí naučit češtině v Galicii, ale možná i pro české studenty, kteří se zajímají o galicijštinu."
Studovat češtinu je obtížné pro Čechy, natož pro cizince. Má pro ně až nepochopitelně složitou gramatiku, o výslovnosti všech těch ž, š, č, ř, ď, ť, ň ani nemluvě. To potvrzují i zkušenosti Kateřiny Vlasákové:
"Čeština má složitý systém, řekla bych, že je to jazyk, který je třeba studovat postupně a být skutečně motivován. Možná i prostřednictvím literatury, hudby i perspektivního zaměstnání, cestování, a tím se tedy dostane k tomu jazyku."
Nabízí se samozřejmě otázka, co vlastně vede mladé Španěly k tomu, aby tak náročný jazyk studovali:
"Oni mají zprávy o Praze, mají zprávy o sportovcích, hudebních skladatelích, o spisovatelích, kteří jsou překládáni i do španělštiny, ale i tak o České republice vědí velice málo, a proto si myslím, že je také důležité neučit je jenom správně mluvit a správně komunikovat česky, protože oni mají někdy zájem, aby se domluvili s Čechem, který je třeba pozve na pivo, ale také aby se dozvěděli o nás něco víc."
V naší rubrice Vás často seznamujeme se zajímavými články v krajanském tisku. Dnes jsem si naopak připravila zprávu, kterou nedávno přinesl český deník Právo o našich krajanech ve Vídni:
O živý vztah české, slovenské a rakouské kultury pečuje ve Vídni po léta Školský spolek "Komenský", píše se v Právu. Jak list upřesňuje, spolek Komenský byl založen roku 1872 a v současné době je provozovatelem české školy na Sebastianplatzu. Loni v listopadu se podařilo za finanční podpory rakouského státu zrekonstruovat v této škole sál velké klubovny, který se stal důležitým kulturním centrem české menšiny ve Vídni. Slavnostního otevření nového sálu se poprvé v historii české školy zúčastnil i rakouský spolkový kancléř Wolfgang Schüssel a také velvyslanec ČR v Rakousku Jiří Gruša. Podle návrhu architekta Miroslava Mikuly byl nákladem 210 tisíc eur vybudován z někdejší kaple, která za války mimochodem sloužila i jako márnice, moderní víceúčelový sál. Ten je dnes využíván k divadelním představením, koncertům, diskotékám a dalším aktivitám menšinových spolků, organizovaným Klubem Komenius. Z českých umělců je zde častým hostem herečka Květa Fialová, herec a recitátor Alfred Strejček, vystupoval zde Radovan Lukavský, soubor Divadla Na Zábradlí uvedl hru Thomase Bernharda Ritter, Dene, Voss, plánují se i další, německo-české divadelní a literární pořady pro bilingvní příslušníky české menšiny. Podle organizátorů je největším problémem získat zájem mladšího publika. Od nového sálu si ale slibují, že zaujme i dorůstající generace. Ostatně není náhodou, že jeho činnost je spojena právě s českou školou, dodává deník Právo.
Zdaleka ne všechny naše krajany ve světě potkával šťastný osud. Přihlásit se k českému původu bylo za stalinismu v bývalém Sovětském svazu dokonce nebezpečné. Mnoho Čechů, kteří do Ruska přicházeli už od poloviny 19. století, právě kvůli svému původu skončilo v gulagu, v sovětských pracovních a koncentračních táborech. Podobný osud potkal i rodinu Evžena Topinky z ukrajinského Lvova. Ten se o svém českém původu dozvěděl od matky až ve svých 14 letech, kdy už nejhorší stalinské represálie přece jen skončily. O historii své rodiny Evžen Topinka řekl:
"Moji předkové pocházejí z Rožmitálu pod Třemšínem. Roku 1878 můj dědeček jako desetiletý kluk spolu se svými rodiči přijel na Volyň do vesnice Olšanka, kterou deset let předtím založili Češi. A stalo se, že můj otec byl nejmladším dítětem v rodině, rodiče mu zemřeli, když byl ještě malý, proto mnoho češtiny doma nepochytil. A potom ve 46. roce byl odsouzen a máma se bála, abych neměl ve škole komplikace, tak mi neříkala, že jsem Čech. Až když jsem uviděl tátu po jedenácti letech, on mi řekl, že jsem Čech a ukázal českou abecedu s čárkami a háčky."
Evžen Topinka se případy ukrajinských Čechů, kteří byli kvůli svému původu zavlečeni do gulagu, zabývá již dlouho. Důvody jejich perzekuce byly podle něj prosté. Jak sám říká, žádná totalita se neobejde bez represálií. Vězni v gulagu byli především zdrojem levné pracovní síly na velkých stavbách socialismu. Podle odhadů historiků zemřelo na následky věznění v sovětských koncentračních táborech až 120 tisíc československých občanů. Jejich osudy se zabývá projekt nazvaný Českoslovenští občané z území dnešní České republiky perzekvovaní v Sovětském svazu. Vedoucí tohoto projektu dr. Mečislav Horák ze Slezského zemského muzea v Opavě stopy po nich hledá i v ruských archívech. Počty našich krajanů, kteří po generace žili na území bývalého Sovětského svazu, měli sovětské občanství a za stalinismu zahynuli v gulagu, ovšem nikdo nezná.
Naši dnešní rubriku bych ale ráda ukončila přeci jen trochu veseleji. Podle kalendáře už u nás začalo jaro, dnes se dokonce slaví Květná neděle. Chtěla bych Vás současně i pozvat k poslechu naší příští krajanské rubriky, která bude celá věnována lidovým zvykům a oslavám velikonoc. Uslyšíte tradiční vynášení smrtky Mařeny z Uherskohradišťska v podání dětí z folkorního souboru Rosénka a o oslavách velikonočních svátků si budeme povídat se skladatelem a folkloristou Pavlem Jurkovičem. Jako závdavek si teď poslechněte jeho úpravu lidové písně Vrby se nám zelenají, jak ji zpívá chlapecký sbor Pueri gaudentes z Prahy:
