Krajané na Slovensku řeší korespondenční volby, ve spolku Skaličan se ale o politice nemluví

O krajanech na Slovensku se příliš nemluví. Podobné země, podobný jazyk. Přesto i zde čeští krajané řešili, hlavně po rozpadu Československa, řadu problémů. Jak se jim dneska na Slovensku žije, a co by si přáli?

Čeští krajané se každé léto scházejí v lesoparku na kraji Bratislavy. Už z dálky je slyšet harmonika, a příchozí vítá roztopený gril.

„Máme tady vždycky harmonikáře, ugrilujeme si nějaké maso, přijdou sem děti, vnoučata. Důchodci chodí už od jedné hodiny, poslední se rozchází v osm hodin večer. Těší nás, že sem přicházejí i z velvyslanectví. Chodí sem i osobnosti ze slovenské politické scény“, uvedla předsedkyně Klubu občanů České republiky na Slovensku Jana Bratinková. Jak dodala, po rozdělení Československa museli krajané řešit řadu problémů.

„Ti, kteří si nechali české občanství, to znamená, nezvolili si občanství slovenské, museli řešit takové základní věci, například jak si vybavit trvalý pobyt, pasy. Klub občanů ČR na Slovensku vznikl proto, abychom si pomáhali s právními předpisy a hájili naše zájmy při tvorbě nových zákonů jak na české, tak na slovenské straně. Před rozdělením republiky žilo na Slovensku podle sčítání asi 60 tisíc občanů, kteří se hlásili k české, moravské nebo slezské národnosti. Po rozdělení republiky na Slovensku zůstalo žít jenom 4500 českých občanů, ale z toho jenom zhruba 2500 bylo těch, kteří tu žili trvale. Ostatní tu byli na přechodnou dobu“.

Co Čechy na Slovensku nejvíc trápí?

„Určitě bychom přivítali korespondenční volbu, i když někteří se obávají, že by nebyly zájezdy k volbám. Ale určitě by to bylo lepší. Voleb se zúčastní na ambasádě jenom občané z okolí Bratislavy. Nemohou přijet z celého Slovenska. Před tím byl ještě v Košicích generální konzulát, který byl zrušen. Tam někteří členové chodili volit. A potom bychom přivítali krajanský zákon“, dodala Jana Bratinková. Krajany sdružuje i Český spolek na Slovensku, který má pobočky v řadě měst.

Slovenštináři od Vltavy

I když jsou čeština a slovenština podobné jazyky, řada českých studentů, kteří žijí na Slovensku přechodně, se musí připravovat na rozdílové zkoušky z češtiny. S tou jim pomáhá například Zdenka Keltošová:

„Musela jsem si spoustu věcí zopakovat, protože moje školní výuka českého jazyka skončila v osmé třídě. Do devítky jsem už chodila na Slovensku, ale vždycky jsem si snažila češtinu udržet, nejen v mluvené formě, ale i v té psané. Já dojíždím přímo do škol, kde děti mají hodinu na národní jazyk. Když jsem třeba dojížděla do British School, tak slovenské děti měly slovenštinu, Korejci korejštinu a tak dále. Děti se na tu jednu vyučovací hodinu rozběhly po škole, a každý jsme učili ten svůj jazyk“.

Jak dodala Zdenka Keltošová, která má dnes dvojí občanství, na Slovensku neměla nikdy problém s tím, že je Češka.

„Když jsem potom přešla na evangelické lyceum, kde jsem učila posledních deset let, tak jsem tam dokonce šéfovala jazykovou komisi slovenského jazyka. A náš pan ředitel s oblibou říkal: co na to říkají ti naši slovenštináři od Vltavy. Já se skutečně s ničím špatným nesetkala, ani mezi spolužáky, ani mezi kolegy“.

O pohodu se krajanům na akcích stará i spolek Skaličan. I když oslavil 95. let existence, oficiálně nikdy nevznikl, říká Vlado Petratur, jeden z harmonikářů, který hrál v Lúčnici.

„Máme jednu zásadu, na setkání našeho kroužku se nesmí mluvit o politice. Tam se jenom zpívá“.