Krajanka Helena Šťastná - Bübelová vypráví o Africe 50. let

V dnešní krajanské rubrice se, vážení posluchači, vrátíme o zhruba půl století zpět. O své cestě do Afriky, kterou podnikla těsně po 2. světové válce, bude vyprávět naše krajanka Helena Šťastná - Bübelová. Hezký poslech Vám přeje Milena Štráfeldová.

Krajanka Helena Šťastná - Bübelová vypráví o Africe 50. let

Paní Helenu Šťastnou - Bübelovou jsem Vám již krátce představila v jedné z loňských krajanských rubrik, když spolu s etnografem Stanislavem Broučkem dokončila svou knihu Africký deník. Píše v ní o cestě, na kterou spolu se známým předválečným cestovatelem Stanislavem Škulinou a jeho ženou vyrazila z Prahy 5. května 1946. O rok později se v Africe setkala s další cestovatelskou legendou, Miroslavem Zikmundem a Jiřím Hanzelkou, společně podnikli výpravu na Kilimandžáro, a vzniklo tak celoživotní přátelství. Z této své africké cesty se Helena Šťastná do Čech vlastně už nikdy nevrátila. Na počátku roku 1948 byla, právě za pobytu v keňské Nairobi, zbavena československého pasu i občanství, a zůstala tak natrvalo v emigraci. Dnes žije více než osmdesátiletá cestovatelka v jihofrancouzské Nice a do Čech zajíždí jen zřídka. V minulých dnech se mi ji však podařilo zastihnout, když se na Zlínsku účastnila festivalu cestovatelů a představila tu i svůj Africký deník. Během krátké zastávky v Praze jsem se paní Šťastné zeptala, jaká vlastně Afrika před půl stoletím byla:

"Tehdy byla Afrika upřímná, usměvavá, přímá. Nemluvím o městech. Města už byla přece jenom trochu zpolitizovaná. Rozeštvaní politikou lidé tam byli. Ale jak člověk město nechal za sebou, to je eden."

Jak dlouho jste se na cestu připravovali?

"Jenom něco přes rok."

Co všechno znamená taková příprava na cestu?

"Člověk musí myslet na všecko. Co by potřeboval n u t n ě a pak eliminoval věci, které nutně nepotřebuje. Jelikož jsme chtěli fotografovat, tak všechno, co souviselo s fotografií: vývojky, malý zvětšovák, to bylo nutné. Samozřejmě fotoaparáty, materiál, kterého jsme museli mít dopředu nějakou rezervu. My jsme si koupili malý osobní vůz Škoda Rapid, který už dvakrát projel napříč Afrikou, přesně před válkou."

Co Vás při té cestě nejvíc potěšilo?

"Já mám ráda lidi a pozorování jak se říká primitivních kmenů a primitivních lidí mne naučilo, že všechno je relativní. Oni si nedělali žádné starosti. Měli pěknou chajdu, to sousedi pomůžou udělat, a políčko, kde bylo pár banánů, maniok, hlavně takové věci, které potřebují k živobytí. Sem tam šli muži na hon, přinesli nějakou tu antilopu, to se rozdělilo mezi lidi, pak měli slepice. Jim se tam žilo nádherně. V každém větším hnízdě byla ošetřovna s lékařem. Obyčejně to byl nějaký lékař, který skončil studium, udělal si kurz běžných tropických nemocí a šel sloužit na jeden séjour na řekněme tři roky do Afriky. Tak tam byl mladý evropský lékař, léčení bylo zadarmo, medikamenty zadarmo. A dneska? Každý ten chudák si musí medikamenty zaplatit, se vším se šmelí, a co máme informace, není to veselé."

Co děti a škola?

"Děti chodily do škol, ale to byly misijní školy. Každá misie měla misijní školičku. Viděli jsme děti, když ráno šly, jak měly na hlavě naplocho položený sešit, na tom byl kalamář na tom pero. Oni s tím utíkalo a přitom jim to nespadlo! My jsme se vždycky divili, jak to dělají."

Do kolika let jim ty misijní školy poskytovaly vzdělání?

"Když ta misie poznala, že někdo opravdu má vlohy a na učení jde seriózně, tak obyčejně doporučila, aby dostal stipendium. Pak buďto dostal stipendium do velkého města, kde školy už byly státní, anebo je posílali i do Evropy."

Z toho, co vyprávíte, mám dojem, jako by podle Vás zánik kolonialismu Africe příliš neprospěl...

"Vůbec jí neprospěl. Já jsem toho názoru, že jsou na tom hůř, než byli. Protože i na těch malých vesnicích je pořád někdo nabádá k nenávisti. Kmeny se hádaly mezi sebou, ale to bylo sem tam, občas, ale normálně to šlo. A potom, když byl Evropan ve vedení kraje, tak se šlo za ním, on ten spor rozhodl. Vyslechl obě strany a rozhodl. To platilo. Kdežto dneska, když v tom úřadě sedí příslušník určitého kmene a ten druhý ho moc neuznává, není to ono. Kmenové šarvátky byly daleko lépe vyřešené, když tam byla administrace. Protože každý ji uznával a nikdo je neutlačoval."

Vy jste se s Afrikou seznámila jako cestovatelka a pak jste tam i žila. Kolik let jste tam strávila?

"Sedm let v Africe."

Kde všude jste byla:

"My jsme projeli od Atlantiku k Indickému oceánu přes rovníkové území a pak jsme zůstali v Nairobi v Keni. už nám taky trošku docházely finance a řekli jsme si, že si přivyděláme. Tak jsme udělali takový nábor, pár vzorků afrických pohlednic. To tam vůbec nebylo. Šli jsme s tím do tiskáren, tam se to líbilo... Když jsme měli jistotu, že bychom dostali objednávky, že by to šlo, tak jsme se začali starat o nějaký ateliér, a už to jelo."

V Nairobi jste se setkala s Hanzelkou a Zikmundem?

"Ano, my jsme tam měli už firmu a oni tam přijeli vlastně z Limuru. Jako my, protože v Limuru byla Baťova továrna. Přijeli do Nairobi a potom u nás ťukali ty své články. My jsme jim zařídili, aby mohli bydlet v laciném hotelu jako my, a pak jsme se domluvili na to Kilimadžáro."

Vy jste potom ale zůstala ještě na Madagaskaru Je to tak?

"Já jsem se v 53. roce vdala na Madagaskar. Tam se mi narodily tři děti a byla jsem tam dvanáct let."

Vy jste se potom z Afriky vrátila do Evropy a zůstala jste ve Francii...

"My jsme v katastru Ville Franche, to je hned za Nice, a máme krásný pohled na moře. Je to tam pěkné."

Do dneška se věnujete výtvarnému umění...

"Já dělám trochu keramiku a hlavně sošky. Tak se s tím bavím. Mám pec, i kruh jsem si koupila, na tom nedělám žádné zázraky, ale snad to jednou přijde. Dělám si jen pro svou radost. Žádné výstavy a prodávání, o to mi nejde, abych se někde vytahovala."

Takže ve Francii se Vám líbí?

" Líbí, nelíbí... Všude je chleba o dvou kůrkách. Jsem tam, protože jsem Francouzka, teď mám francouzský pas. Jsem na pěkném místě, mohu si gratulovat, že jsem na opravdu pěkném místě, ale bylo pro nás těžké se vyrovnat s mentalitou evropských lidí. My jsme ti tu Evropu totiž nějak zidealizovali."

Co Češi v emigraci, krajani ve Francii?

"Všichni ti staří baťovci chtějí jít na jih Francie, protože se jim stýská po Africe. Ale hodně to vymírá, bratři, držme se, je nás málo... Co chcete dělat, půjdeme tam všichni."

Jak často teď jezdíte do Česka?

"Loni jsem tady byla kvůli knížce, dělali jsme korektury, a letos mne pozvali do Zlína na festival. To jsem si opravdu užila, bylo to krásné. Ti lidi ve Zlíně jsou všichni tak báječní, já na to koukala..."

Povězte mi ještě nějakou osobní vzpomínku na pana Zikmunda a Hanzelku...

"To je něco tak jedinečného. To byli vlastně chlapci mého věku, byli jsme stejně staří a okamžitě jsme se zkamarádili, jako bychom se znali léta, snad ze školy. No a drží to půl století. Celou tu dobu jsem korespondovala s oběma. Jirka je teď bohužel v nemocnici, je mi ho líto. Nese ten svůj neduh ale opravdu statečně a s takovou elegancí. A Mirek, to je nezmar. Já nevím, z jakého těsta je dělaný. Je prostě báječný."

Nechystáte se ještě na nějakou společnou výpravu?

" To ne! Mirek pořád jezdi, ale s cestovkou. Musí to být promyšlené. Člověk kdyby měl jezdit s vlastními kolečky, tak už je to moc velká zátěž. Ale nám zatím stačí aspoň ty vzpomínky. Aspoň mně."