Kultura
Po delší odmlce vás u Kulturní rubriky opět vítá Evelina Himalová.
Ludvík Vaculík se narodil 23. července 1926 v Brumově u Valašských Klobouk. Pracoval v Baťových závodech ve Zlíně a Zruči nad Sázavou, vystudoval odbornou obuvnickou školu, obchodní akademii a v roce 1950 absolvoval Vysokou školu politickou a sociální. Působil jako vychovatel v učňovských internátech, po vojně byl redaktorem v nakladatelství Rudé právo a týdeníku Beseda venkovské rodiny. V roce 1959 nastoupil do redakce pro mládež Československého rozhlasu a v letech 1965 až 69 pracoval jako redaktor Literárních novin, Literárních listů a Listů. Svou publicistikou - připomeňme jen známý projev na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967 či manifest "Dva tisíce slov" v roce 1968 a další - i tvorbou prozaickou výrazně ovlivnil reformní hnutí KSČ a počínání demokratické opozice. Na jeho díla vydaná v samizdatu a v exilových nakladatelstvích, která byla zpřístupněna až v 90. letech, navázala aktuální tvorba v próze, spojující někdy současnost s autorovou hlubokou minulostí, například autobiografický román "Jak se dělá chlapec", svazek "Milí spolužáci!", "Nepaměti" a "Cesta na Praděd". Cenu Karla Čapka v podobě bronzové plastiky znázorňující otevřenou knihu s reliéfem portrétu Karla Čapka, vytvořenou sochařem Vladimírem Preclíkem a spojenou s odměnou 150.000 korun, obdržel Vaculík v rezidenci pražského primátora Jana Kasla, jenž byl také jedním z prvních gratulantů. Blahopřání dostal i od prezidenta Václava Havla. To, jak řekl Radiu Praha, však vnímá jako poctu pro Karla Čapka, nikoli pro sebe... Další ceny, udělované každý sudý rok za prozaické, dramatické nebo esejistické dílo, případně za dílo celoživotní s ohledem na to, zda v souladu s usilováním Karla Čapka "laureát i jeho dílo nějak výrazně a srozumitelně přispěli k tomu, aby se ve společnosti prosadily demokratické a humanistické hodnoty nebo aby byly ubráněny" - řečeno slovy statutu PEN klubu i jeho předsedy Jiřího Stránského - získali v roce 1996, 1998, 2000 Arnošt Lustig, Jiří Kratochvil, Josef Topol, a letos, v pořadí jako pátý, Ludvík Vaculík.
A teď přijměte pozvání do divadla, tentokrát Pod Palmovkou, kde uvádějí hru Pavla Kohouta "Ubohý vrah". Ta se na české jeviště dostala s více než dvacetiletým zpožděním. Na motivy povídky Leonida Andrejeva ji Kohout napsal v roce 1971, premiéra se chystala v někdejším Realistickém divadle. Nekonala se. Světovou premiéru měla o dva roky později ve velkém divadle v Düsseldorfu. Protože komunistický režim nedovolil, aby se autor premiéry zúčastnil, událost Kohout oslavil s přáteli ve svém pražském bytě na Hradčanech. Ve večerním oblečení se u něj sešli Olga a Václav Havlovi, filozof Karel Kosík, fotograf Oldřich Škácha a několik dalších, a jedli, pili, hodovali prý ještě dlouho poté, co jim z Německa po telefonu pouštěli desetiminutový potlesk! Hra se pak rozběhla po Evropě. Hrála se v Nizozemsku, ve Francii, Švýcarsku, Řecku. Ve Vídni ji potkal americký režisér rakouského původu Herbert Berghof a rozhodl se uvést ji na nejznámější divadelní míli světa. Kohoutovo pozvání na premiéru podporovala řada tamních umělců v čele s Arturem Millerem a Leonardem Bernsteinem - toho k intervenci přiměla jeho žena, která v kuse hrála. Cesta autora se však opět ukázala nebýt v zájmu Československé socialistické republiky, a tak se doposud jediná premiéra české hry na Broadwayi 20. října 1976 konala rovněž bez něho.
Potom "Ubohý vrah" putoval i po dalších kontinentech. Byl na repertoáru v Kapském Městě a zažil šňůru v Tokiu. V roce 1982 ho Kohout sám inscenoval v berlínském Renaissance-Theater, a v roce 1991 se po "malé pauze" dvaadvaceti let vrátil na scénu jeho kdysi mateřského Divadla Na Vinohradech. Nyní hru, která začíná v okamžiku, kdy se v ústavu pro choromyslné pořádá rekonstrukce příběhu, v níž hlavní hrdina Keržencev používá své mimořádné intelektuální schopnosti i svůj herecký talent, aby si podrobil své okolí, uvádí Divadlo Pod Palmovkou. Režisér Petr Kracik, kterého vítám u našeho mikrofonu, k tomu říká... Tolik k jednomu z nejnovějších programů Divadla Pod Palmovkou, jehož poslední premiérou před několika dny byla výborná Beaumarchaisova situační komedie "Figarova svatba" v režii Ivana Rajmonta, a na 5. února se chystá slavnostní 100. repríza inscenace Alberta Camuse "Caligula" režisérky Lucie Bělohradské, od května 1998 stěžejní pilíř repertoáru, která je velmi vyžadována i pro mimopražské zájezdy. Divadlo je aktivní i směrem do zahraničí. Dokládá to zájem české ambasády, Českého centra a českých krajanů ve Vídni, kde podle slov režiséra Petra Kracika, uměleckého šéfa Divadla Pod Palmovkou, soubor loni hostoval...
