Kultura

r_2100x1400_radio_praha.png

Opět vás vítá Evelina Himalová.

Stvrzením umělecké kvality byly letošní Ceny Thálie, o kterých jste byli aktuálně informováni v našich zpravodajských relacích a "kulturní rubrice". Při udělování prestižních ocenění za mimořádné jevištní výkony v oblasti dramatického umění padly dokonce některé rekordy: Třetí vázu si odnesl operní sólista pražského Národního divadla barytonista Ivan Kusnjer, který má doma už dvě - z let 1994 a 1997. Druhou baletní získala sólistka rovněž Národního divadla Taťána Juřicová, hostující nyní v Liberci. A do třetice už druhou za činoherní výkon dostal i Jiří Somr, také člen Národního divadla, tentokrát však oceněný za roli v inscenaci pražské Violy. Scény hlavního města při letošním ročníku Thálií triumfovaly. Skleněné trofeje za role ztvárněné na pražských jevištích převzalo celkem šest umělců, ostatní výroční ceny si rozdělily Plzeň a Liberec.

Brno vyšlo naprázdno - tam putuje pouze cena za celoživotní mistrovství, udělená pěvci Richardu Novákovi, sedmdesátiletému sólistovi brněnské opery, který po sedmi sezónách v Ostravě většinu svého tvůrčího života strávil v moravské metropoli a vytvořil tam 150 rolí basového repertoáru. Zpíval i v Buenos Aires, Salcburku, Paříži, Madridu, Benátkách, Lisabonu a Štýrském Hradci, jen jaksi v Praze si nejsem příliš jista, jestli ho milovníci operního umění znají..?

"Já jsem teda svýho času v Praze trošku známej byl, ne tak v divadle, ale v 70. - 80. letech jsem byl velice často s Českou filharmonií a provedl jsem spousty oratorií a zájezdů, moji ješitnost to uspokojilo, protože v té době jsem také považoval Českou filharmonii za maličko něco vyššího než zrovna Národní divadlo. Ale ne že bych byl Národní divadlo minul. Já si jenom myslím, že ta celá moje éra, je to teď 40 let, co v Brně zpívám, čili "40 let již tomu bude, co věrně konám službu svou" - to je Beneš z Dalibora, opravdu jaksi těžiště té práce je v Brně. Samozřejmě pražský milovník opery těžko může jako toto nějak obsáhnout. To není hořkost, to je prostě konstatování skutečnosti, jaká je. A přitom já jsem ještě měl to štěstí, že jsem v té Praze aspoň pro koncertní publikum ve své době cosi znamenal."

Vedle operního pěvce Richarda Nováka Cenu Thálie za celoživotní mistrovství převzal i činoherec Lubor Tokoš, jehož působištěm byly moravské scény. Svůj život s divadlem spojil před více než šedesáti lety...

"Já jsem to divadlo začal dělat jako nápověda. A já jsem tím divadlem prošel vším. Já jsem dělal kulisáka, v divadle jsem samozřejmě také režíroval, dělal jsem výpravy, když jsem byl v dětském divadle, tak já to spojuji všechno dohromady a neberu tu cenu jenom jako za herectví. Beru tu cenu za takové i jako poděkování těm lidem, se kterými jsem to divadlo dělal, a který mě to divadlo učili - třeba Miloš Horanský, Miloš Hinšt, dneska profesor na JAMU v Brně, a celá řada lidí. Teď jsem potkal Pavla Šmoka, my jsme byli spolu v Divadle v Ostravě, já jsem viděl v Praze jeho inscenaci Janáčka, já jsem totiž také tancoval kdysi, ještě jsem chodil k profesorce Marii Anně Tymichové, která učila na vysoké škole taneční. Takže tohleto všechno když spojuju dohromady, tak mě prostě jaksi vychází, ne co bych měl říkat k té ceně, ale co bych měl říkat k celému tomu životu se všema lidma, s kterýma jsem se setkával, co jsem s nima prožil, a co mě hlavně naučili. To je obsah tý ceny. Vzpomínka na to, jak to šlo pomalu třeba od té nápovědní budky až po ten veliký herecký materiál, který ze mně vydolovali. Pokud jde o divadlo, v každém bylo něco. V Ostravě Žebrácká opera s Milošem Horanským, v Olomouci jsme hráli fantastickou hru Monteranovu Mrtvou královnu, v činoheráku v Praze - ještě za té slavné éry - Návrat domů, to byl vůbec první Návrat domů, který jsme dělali. V Brně jsem hrál ještě s paní Pechovou, maminkou Lály Peška Rozkošnou přírodu, to byla báječná inscenace, ve Zlíně Pisára, prostě v každém divadle bylo něco, co bylo obrovský."

Řadu rolí vytvořil Lubor Tokoš i v rozhlase, televizi, a především také ve filmu...

"Já si myslím, že nejkrásnější byla Kachyňova Duhová kulička. Velice zajímavá byla práce s Karlem Zemanem na Vynálezu zkázy, byla to obrovská práce, poněvadž Karel Zeman byl vynikající chlap. Minulý týden zemřel ve Zlíně jeho spoluvýtvarník Zdeněk Rozkopal, který dělal všechny filmy - Cestu do pravěku, Vynález zkázy, Barona Prášila atd. atd., byl to výborný kluk. My jsme spolu napsali knížku, která brzy vyjde. On ji nakreslil, a já jsem k tomu psal texty. Pomalu ty lidi z těch ateliérů zlínskejch odcházejí, a je to velká škoda. Hlavně je škoda, že už tam nepokračuje to, co Týrlová a Zeman tam začali,"

konstatoval s lítostí Lubor Tokoš. Dodám ještě, že kniha, o níž se zmínil, by měla vyjít v malém vydání koncem května nebo začátkem června u příležitosti tradičního mezinárodního festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně.

Za celoživotní mistrovství ve svém oboru převzal ve zlaté kapličce nad Vltavou Cenu Thálie i někdejší sólista baletu Národního divadla v Praze Jiří Blažek, mimochodem manžel stejnou cenou loni oceněné bývalé primabaleriny a nyní pedagožky Marty Drottnerové, který na první české scéně působil od konce čtyřicátých let do roku 1988. Byl jejím prvním Romeem a po skončení aktivní dráhy se věnoval, a stále se věnuje, choreografii. Pedagogicky vedl přední baletní umělce na mezinárodních soutěžích a festivalech. Ke svému ocenění Radiu Praha řekl...

"Je to sympatické, i když si ještě dosah toho všeho nemůžu asi dost jasně představit. Musím to teď spojit ňák se svým životem, se svou prací, a uvědomit si, co vlastně mě chtěla Herecká asociace dát, jak si mě cení, a vím, že si mě cení i moji spolupracovníci, protože mě to vyjádřili, což mě teda těší, ale zase na druhý straně si říkám, teď mi dali Thálii, poslední, protože je to za celoživotní práci, tak kdybych teď něco udělal jánevímjakýho, tak za to už nic není. Lidé to uvidí, lidé to třeba ocení, ale ono to není tak důležitý. Důležitý je neztratit práci, neztratit kontakt s tím celoživotním dílem, protože udržet kontakt s baletem, to není tak lehký."

A na jaké údobí své bohaté profesní kariéry Jiří Blažek nejraději vzpomíná..?

"Je to několik údobí. Rád vzpomínám kupříkladu na ředitele Želenského, který byl v Národním divadle, když já jsem se vrátil ze studií z Moskvy a v Národním divadle mi nechtěli dát práci. A Želenský řek´: Podívej se, Jirko, - on každýmu tykal -, já mám v Bratislavě známý, já tam zavolám, zítra přijď a já Ti to řeknu. Zítra jsem přišel a on mi řekl: Jdeš dělat Louskáčka do Bratislavy. V Bratislavě jsem byl v 56. roce, kdy v Maďarsku byly události. A to bylo nádherný, jak krásně jsme si se Slováky rozuměli, i s Maďary, kteří tam přijížděli, utíkali z Maďarska. Necítil jsem na Slovensku nikdy nic, co by očernilo dobu, kdy jsem tam byl. A teď jsem tam před dvěma roky stavěl Romea a Julii v Košicích. Krásná spolupráce. Předtím jsem tam stavěl tři balety - Z pohádky do pohádky Nedbala, Veselé paničky windsorské a Romea a Julii ještě jednou. Každé údobí, ve kterém jsem byl spokojený, se váže k nějaké premiéře. Kupříkladu Giselle jsem dostal v době, kdy jsme měli okupaci. Šedesátý osmý rok, premiéra byla v 69. roce. To bylo takový složitý. My jsme chtěli, aby okupanti odešli, že nebudeme hrát sovětské a ruské balety, a dostal jsem tedy francouzský balet Charlese Adama, a dělal jsem ho velice rád. To jsou taky údobí, kdy činohra a balet a opera žily jakoby v jednom hnízdě, to už teď není. Eduard Kohout, Filipovský, Štěpánek, Vejražka... My jsme chodili na jejich představení, oni na naše, to bylo nádherný. No a krásné údobí bylo spojeno se Spartakem Chačaturjana nebo s Doktorem Faustem Františka Škvora, s Dafnisem Maurice Ravela, s Istarou Martinů. Každý balet přináší jakoby nový náboj do života. Vy tomu neodevzdáváte absolutně veškeré síly, ale vy je naopak nějakým způsobem dostáváte zpátky. Je to zázrak. Tuhletu myšlenku jsem ještě nikde neřekl, a teď se mi teprve objevila, a asi je to pravda, že člověk vlastně čerpá síly z toho, že je vyčerpaný."