Kultura
"Ivan Hálek a jeho cesta životem" se jmenuje výstava otevřená v těchto dnech v Pedagogickém muzeu Jana Amose Komenského v Praze. Evelinu Himalovou, která se zúčastnila slavnostní vernisáže, jsem požádala, aby vám o ní pověděla více.
Výstava, nad níž převzal záštitu slovenský velvyslanec v České republice Ladislav Ballek, byla připravena k 130. výročí narození této velké osobnosti společných dějin Čechů a Slováků, kterou doktor Ivan Hálek bezesporu byl. K její realizaci přispěl dále Slovensko-český klub, a také Společnost Ivana Hálka, jejíž předseda doktor Juraj Szánto v rozhovoru pro Radio Praha vyzdvihl především podíl dochovaných rodinných dokumentů, z nichž mohlo být čerpáno...
"Poděkování patří rodině, která pozůstalost přenechala Památníku národního písemnictví."
Tam, jak dodal doktor Szánto, je přístupna badatelům i všem zájemcům z řad veřejnosti. Společnost Ivana Hálka se podle něj už několik let snaží, aby osobnost významného českého lékaře a spisovatele, syna básníka Vítězslava Hálka nezapadla v zapomnění, aby i nastupující generace věděly o jeho záslužné práci a ctily jeho odkaz.
Ivan Hálek se narodil 11. listopadu 1872 v Praze, kde v letech 1890 až 1896 absolvoval lékařskou fakultu, a v téže době se sblížil se slovenskými studenty v pražském Spolku Detvan. Ti ho vlastně zlákali k odchodu na Slovensko. Ačkoli mohl dát přednost slibné kariéře, dobře placenému místu s možností rychlého postupu ve Vinohradské nemocnici v Praze, rozhodl se v roce 1901 zahájit svou lékařskou praxi na Kysucku, kde se věnoval léčení lidí a poznávání příčin zamořenosti tohoto chudého kopaničářského kraje alkoholismem, dětskými nemocemi a jinými chorobami, které vedly k vysoké úmrtnosti. V roce 1903 za ním přišla i manželka Luisa, aby mu pomáhala zejména v osvětové činnosti mezi ženami. "Kysucký lékař", jak byl vzpomínán i dlouho poté, co se z městečka Čadca v údolí řeky Kysuce odstěhoval, udělal velký kus práce i v oblasti vzdělávání. Zdejší kraj i jeho obyvatelé mu přirostli k srdci, a také on byl oblíben u svých pacientů a jejich nejbližších. Jezdili za ním i do nedaleké Žiliny, kam se v roce 1905 přestěhoval, když mu jeho přítel doktor Dušan Makovický nabídl, aby převzal jeho lékařskou praxi i s bytem, protože sám se stal tajemníkem a osobním lékařem ruského spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého v Jasné Poljaně.
V Žilině Hálek rychle zapadl do společnosti slovenských národovců, a také paní Luisa našla uplatnění ve veřejné a spolkové činnosti. Hálkovo zdejší působení však nebylo bez politického nádechu. Obvinili ho z panslavismu, a ze strany vládní moci, která mu odepřela uherské státní občanství, mu hrozilo vyhoštění, před kterým ho zachránili jen jeho pacienti, přátelé a žilinská veřejnost. Svůj slovenský domov a práci musel opustit jen během 1. světové války, a pak po vzniku Československa - na dobu, kdy působil jako vedoucí zdravotního referátu Šrobárova ministerstva s plnou mocí pro správu Slovenska. Po návratu se opět plně věnoval léčení a veřejným aktivitám. Navždycky musel Žilinu opustit v roce 1939, po vyhlášení Slovenského státu, kdy byl jako všichni státní zaměstnanci české národnosti propuštěn a vyhoštěn do Protektorátu Čechy a Morava...
"Vypovězení ze Slovenska ho samozřejmě bolelo, ale to neznamená, že na Slovensko zanevřel. Nadále udržoval kontakty se slovenskými přáteli, kteří za ním jezdili do Modřan, tehdy ještě u Prahy (dnes součást Prahy - pozn. red.), a doufal, že se na Slovensko ještě vrátí. Žel, nedožil se ani konce války, zemřel tři měsíce před osvobozením, pohřben je na Vinohradském hřbitově,"
řekl o lékaři šlechetného srdce a literátovi Ivanu Hálkovi předseda Společnosti nesoucí jeho jméno, doktor Juraj Szánto. Uvedl také, že z manželství s Luisou, která se po jeho smrti znovu provdala, stala se ženou doktora Vavro Šrobára, měl Hálek dvě dcery - Elenu, která se provdala za herce Zdeňka Štěpánka, a Taťánu, jejímž manželem byl herec a režisér Ladislav Boháč. Vnučkami doktora Ivana Hálka jsou dcery herečky Eleny Hálkové z jejích dvou manželství - herečka Jana Štěpánková, vdova po režisérovi Jaroslavu Dudkovi, a novinářka Kateřina Nešlehová, provdaná za herce Luďka Nešlehu. Jana Štěpánková byla přítomna slavnostní vernisáži výstavy, kde slyšela mnoho krásných a obdivných slov na adresu svého dědečka. V rozhovoru pro naše vysílání své dojmy shrnula...
"Já to o něm vím od své matky a jsem šťastná, že se na něj nezapomnělo, a že se s takovou láskou a vděčností na něj vzpomíná. To člověku dělá velkou radost, že to je v rodině. Já na tom nemám zásluhu, ale jsem šťastná, že to byl můj dědeček. Samozřejmě."
Závěrem se k výstavě "Ivan Hálek a jeho cesta životem" na půdě Pedagogického muzea Jana Amose Komenského v Praze vyjádřil i jeho ředitel
"Je to trochu naší povinností povznést osobnost doktora Ivana Hálka. Dnešní společnost by si měla uvědomit, hlavně lékařské kruhy - od pana doktora Ratha dolů, že co to byl lékař; lékaře tehdy zajímaly úplně jiné, důležitější věci, tou nejdůležitější bylo léčit. O peníze těmto lidem nikdy nešlo. Vím to z naší rodiny, kde bylo osm lékařů. Pravda, byli chudí, ale život měli bohatší, a myslím, že ani nám, potomkům, to nevadilo. Rádi na ty lékaře vzpomínáme."
