Lesk a bída mladých českých umělců aneb kde jsou sny o slávě a bohatství
Vysoce výběrové školy jako jsou Pražská konzervatoř, Akademie múzických umění nebo Vysoká škola uměleckoprůmyslová mají přeplněné ročníky. Absolventi, tedy mladí začínající umělci se i díky tomu jen velmi těžko prosazují ve společnosti. Absolventi uměleckých škol často opouští své sny o sólové dráze, slávě a bohatství a stále častěji si hledají zaměstnání, které s uměním téměř nesouvisí. V následující kulturní rubrice vám představíme některé české umělce, kteří otevřeně hovoří o tom, jak těžké je se uživit jako profesionální umělec.
Tento rok absolvovala na Pražské konzervatoři u profesora Emila Laichnera čtyřiadvacetiletá klavíristka Lucie Zdichová.
Lucie Zdichová na svém absolventském koncertě posluchačům předvedla nelehké Preludium Capriccio od Bohuslava Martinů. Jaké měla plány před studiem a jak se jí po dokončení školy proměnily?
"Vlastně jsem neměla plány do budoucna, ale strašně jsme se těšila na studium na takto prestižní škole, která má dlouholetou tradici. Hlavně jsem se těšila na setkávání se s osobnostmi, které na této škole vyučují a mezi nimi byl i profesor Emil Laichner. To očekávání se mi splnilo, protože opravdu úroveň vyučování hlavních předmětů je tam vysoká. Chtěla jsem po dokončení pokračovat na Akademii, jenže tyto plány se mi poněkud změnily. Zjistila jsem, že studium klavíru je neuvěřitelně náročné. Pokud by člověk chtěl dosáhnout na vrchol a být sólovým pianistou, tak by musel věnovat cvičení na nástroj minimálně čtyři hodiny denně. Někteří spolužáci cvičili denně i jedenáct hodin. Nejsem ten introvertní typ, který by vydržel u klavíru takové hodiny denně, nemít žádné prázdniny, jenom být u toho klavíru. Takže jsem se rozhodla, že na Akademii studovat nechci."
Co tedy bude po tom studiu s vaším klavírem?
"Budu soukromě navštěvovat hodiny u pana profesora Laichnera a budu spolupracovat s některými spolužáky, budu se věnovat komorní hře a korepeticím, to znamená, že budu doprovázet různé zpěváky, houslisty. Té sólové dráze se věnovat nechci."
Máte pocit, že člověk, který vystuduje konzervatoř a chce se dále, tak jako vy, zabývat například tou komorní hudbou, má šanci se chytit ve společnosti jako profesionální muzikant?
"To je otázka. Rozhodně to chce mít štěstí, mít mnoho dobrých kamarádů, kteří se tomu také chtějí věnovat a budou trávit mnoho času na společných zkouškách. Potom záleží na tom jestli se člověk dostane k dobré hudební agentuře, nebo k příležitostnému hraní na večírcích pro společnosti, které organizují koncerty. Lze to prosadit se, ale potřebujete hodně štěstí a není to tak hned."
Říká čerstvá absolventka státní konzervatoře Lucie Zdichová. Možnosti, jak se uplatnit jako profesionální muzikant ve vážné hudbě, nejsou nikterak růžové, říká jiný absolvent konzervatoře, který má plány odejít studovat do zahraničí.
"Je tady dobrý potenciál, jsou tady dobří profesoři, ale podmínky jinde ve školách na západě jsou daleko lepší a to z hlediska kontaktů, literatury a dalších věcí."
Jaké máte plány do budoucnosti, co chcete dokázat ve svém oboru?
"Chtěl bych jet studovat dále na západ. Orientuji se na frankofonní země. Chtěl bych vystudovat lyonskou nebo pařížskou konzervatoř. Získat kontakty a pokračovat v komorní hudbě."
Během studia tady na konzervatoři měl jste příležitosti přivydělávat si hudbou, nebo získávat kvalitní kontakty?
"Kontakty jsou problematické, jsou to spíše kontakty mých starších spolužáků. Možnost získávat kontakty na vyšší úroveň je velmi malá, jedině přes rádio nebo přes filharmonii."
Kolik si vydělá mladý umělec, který ukončil konzervatoř nebo Akademii, průměrně za měsíc?
"To záleží na tom, jak se chce orientovat. Pokud chce vstoupit do orchestru tak je to průměrně osm tisíc hrubého. Pokud chce pracovat na vlastní noze, tak to záleží na tom, jaké má kontakty a to je velmi problematické, je to cesta velmi nevyzpytatelná."
Prozradil oslovený student na Pražské konzervatoři. Dodejme, že hrubý plat nastupujícího hudebníka do orchestru je méně než polovina průměrné mzdy. Mladí začínající umělci nemají na růžích ustláno ani ve výtvarném oboru, říká třiceti čtyřletý Krištof Krejča, který před deseti lety absolvoval Vysokou školu umělecko průmyslovou, obor malba.
"Možná, že problém nastává tam, že dříve, když se zastavil u hospody a chtěl polévku a pokud zjistili, že je malíř, tak ho nechali namalovat obrázek a dostal polévku. Dnes, obrazně řečeno, po vás chtějí naštípat dříví. Obrázek je něco nadstandardního, nebo příliš ideálního. Dnešní svět je strašně zaměřený na hmotné statky. Obrazy jsou nadstavby, které zajímají stále méně lidí. Na výstavy a vernisáže chodí jenom určitý stále stejný počet lidí. Vlastně si na výstavy a vernisáže chodí umělci, kamarádi. Protože se z toho stal svět sám pro sebe, který už tolik nezajímá okolí."
Krištof Krejča učí jako asistent na vysoké škole. Po deseti letech od ukončení svého studia vidí, že prosadit se v oboru je velmi nesnadné. Podle něj chybí v české společnosti vrstva bohatých, kteří by měli o umění zájem.
Sedíme v zoologické zahradě, kde máte jednu svojí práci a to, že děláte interiér jakéhosi pavilonu nějakých zvířátek. Je to obvyklé pro akademicky vzdělaného malíře, aby se "snížil" k takovéto spíše řemeslné práci?
"Navrhnout interiér neobvyklé není. Ve společnosti neobvyklé je to, že ten umělec potom vlastníma rukama hází beton na stěnu. Ale já se fyzické práce nikdy nebál a dokonce mě baví. I když jsem měl představu, že to bude spíš práce více na úrovni výtvarné než zedničiny, ale už jsme v tom a je to docela dobré."
Je tady v České republice zájem o výtvarné umění, zájem například o studium malířství?
"Pokud začneme tím studiem, tak zájem je obrovský. Mě to samotného velmi překvapuje, protože vím, jaké jsou po studiu možnosti. Říkalo se, že zájem o vysokou školu si vlastně vytvoří trh, že těm lidem samotným dojde, že nemá smysl studovat obor, u kterého nenajdou uplatnění. U těch uměleckých oborů je to komplikovanější, ti lidé o tom nepřemýšlí, jestli budou nebo nebudou mít uplatnění, prostě si řeknou já to chci dělat a basta. Zájem veřejnosti, kde nebyla přerušena nějaká kontinuita bohatších lidí, kteří si mohli dovolit to umění nakupovat nebo se stali mecenáši umění, je dobrý. U nás však tato kontinuita vymizela. Dnes je úplně jiná a nová sorta bohatých lidí, kteří nemají takovou tradici v sobě, kultivovanost starých bohatých rodin, a proto si raději koupí čtvrtého, pátého bavoráka. Nenapadne je, že auto ztratí během pěti let cenu, kdežto obraz na ceně stoupá. Chybí zde galeristi, kteří by se zabývali prodejem obrazů, nabízením nových autorů, prosazovali je. Není tady vytvořený trh s uměním. Je vytvořený trh s antikvárním uměním, ale ne se současným."
Říká malíř Krištof Krejča, kterému můžete mailovat na [email protected].
Česká škola výtvarného umění nebo vážné hudby je podle odborníků na vysoké úrovni a je rozhodně srovnatelná se světovou špičkou. Přesto se českým umělcům jen ztěží daří prosadit nejen v české společnosti, ale i ve světě. Proč? Někteří tvrdí, že Češi jsou málo průbojní a spokojí se s málem. Jiní vidí problém v tom, že umělecké společnosti, mecenášové a kupci s uměním hledají nové talenty spíše v exotičtějších zemích směrem na východ. Česká republika už pro ně přestává být atraktivní, vždyť každého schopného českého tvůrce kde kdo zná a není žádným super objevem. A to je přeci pro byznys s "novým" uměním, to nejdůležitější.
