Letošní Cenu Gratias agit dostala i Dagmar Takácsová z Košic

V dnešní krajanské rubrice se vrátíme k nedávnému udělování Cen Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky ve světě. Letos tuto prestižní cenu dostalo od ministra zahraničí Karla Schwarzenberga celkem 13 laureátů. Byly mezi nimi i zástupkyně krajanských sdružení a spolků ve světě. Pro první portrét se vydáme k našim nejbližším sousedům - na Slovensko.

Po rozdělení společného státu v r. 1993 zde zůstaly žít tisíce Čechů, kteří dříve byli československými občany. Přes všechna ujišťování politiků, že Češi na Slovensku budou mít jako národnostní menšina mimořádné postavení, se z nich v krátké době stali fakticky cizinci. Mnozí z nich museli z existenčních důvodů přijmout slovenské státní občanství a dlouho trvalo, nežli mohli znovu získat i to české. Přesto si Češi na Slovensku udržují svou identitu. Pomáhá k tomu i Český spolek na Slovensku, který má své pobočky v několika slovenských městech. Nejpočetnější je v Košicích, kde dosud žije okolo pěti tisíc Čechů. Jeho představitelkou je lékařka Dagmar Takácsová, která také dostala jednu z letošních Cen Gratias agit:

"Je to určitě velké a významné ocenění. Je to uznání za to, co děláme. Nejen já! To samozřejmě vůbec není jenom moje záležitost. To je především zásluha všech mých spolupracovníků v Košicích, kteří léta poctivě odvádějí svoji práci v šíření české kultury a uchovávání jazyka. Takže je to určitě ocenění i pro ně a tak to taky budu všude interpretovat."

Když vám ministr cenu uděloval, zazněl opravdu dlouhý výčet toho, co všechno Češi v Košicích dělají. Můžete to alespoň v krátkosti zopakovat?

"Myslím, že stěžejním programem jsou už dvacet let Dny české kultury. Ty nás nejvíc vtiskují do povědomí veřejnosti i ostatních národnostních menšin. A v tom bychom rádi samozřejmě pokračovali. Tento festivalový projekt je ale finančně velmi náročný, takže v dnešní situaci je čím dál tím složitější takovou věc dělat. Uvidíme, jak to bude do budoucna. Na co také kladu velký důraz, je vlastní umělecká činnost, to znamená náš ženský sbor. Vlastní, osobní vklad uměleckého projevu je pro krajany významný. A také tím můžeme šířit renomé české komunity na Slovensku, jak po celém Slovensku, tak v zahraničí. A v dnešní době samozřejmě nemůžeme zapomenout na webové stránky, to je velmi podstatná věc. Jsme rádi, že se nám v tomto směru daří je rozvíjet, máme šikovného redaktora a snažíme se, aby stránky byly informačním zdrojem pro naši komunitu i pro většinovou společnost. A nezapomínáme ani na děti a mládež. Letos zase jede mládežnický tábor do České republiky, budou dělat druhou část Českého ráje. I toto se zatím daří. Uvidíme, jak to půjde do budoucna. Co nás velmi tlačí, a mluvil o tom i pan ministr, když mi cenu odevzdával, je to, že bychom neměli ztratit vědomí sounáležitosti mezi českým a slovenským národem, vzájemnou srozumitelnost obou jazyků. To je důležitá deviza, o kterou se musíme starat. To stojí před námi jako velký úkol, protože mladá generace už má velké problémy se srozumitelností druhého jazyka. Také se obávám, pokud jde o kulturu druhého národa, že jsou na obou stranách značné mezery. Tomu se bude třeba věnovat. My po tom vlastně už několik let voláme všude, na oficiálních fórech na Slovensku i v České republice. Je třeba s tím něco udělat, protože jinak se může stát, že si za několik let budeme rozumět tak, jako si dnes rozumíme s Poláky nebo s jinými slovanskými národy. Byla bych nerada, kdyby se nám toto ztratilo, protože si skutečně myslím, že je to velká devíza. A byla by velká škoda ji ztratit."

Já bych přeci jen ještě připomněla jednu akci. Vy jste tu v minulých dnech uspořádali koncert na podporu českých indiánu v Jižní Americe, kmene Cechomacoco. Co vás přivedlo do Prahy koncertovat pro indiánské potomky cestovatele Friče?

"My jsme víceméně hledali nějakou příležitost, jak udělat benefiční koncert. A tento koncert byl ve spolupráci s Mezinárodním českým klubem a s Českým dialogem, a oni mají velmi dobrý kontakt se sdružením Cechomacoco. Tak slovo dalo slovo a benefice byla právě pro tyto Fričovy indiánské potomky. Bylo to velmi milé a nás to těšilo, že jsme zase mohli udělat dobrou věc."