Nejdřív Maruška, potom Wilhelmína. Proč si čínští studenti vybírají česká jména?
Při výuce češtiny dostala jméno Maruška. Přátelům ale připadalo, že k ní nepatří, a dnes si Yundi He říká také Wilhelmína, zkráceně Mína. Právě podobné příběhy ji přivedly k výzkumu českých jmen čínských studentů. Za diplomovou práci na toto téma získala cenu děkana Filozofické fakulty Ostravské univerzity.
Jste bohemistka z Číny a zabýváte se také osobními jmény. Začněme tedy u toho vašeho. Co je jméno a co příjmení?
Jmenuji se Yundi He. He je moje příjmení a Yundi osobní jméno. V čínštině se ovšem tradičně uvádí příjmení před jménem, tedy He Yundi. Mám také české jméno Mína. To je zkrácená podoba Wilhelmíny.
To ale není vaše první české jméno. Původně jste byla Maruška. Kdo vám ho dal?
Maruška bylo úplně první české jméno, které jsem dostala. Vybrala mi ho učitelka, když jsem se začala učit česky. Pak mi ale kamarádi říkali, že ke mně vůbec nesedí. Připadalo jim zvláštní, že jsem zrovna Maruška. Někteří říkali, že je to takové jméno pro starší paní, pro babičku. Začala jsem proto uvažovat, jestli si nevybrat jiné.
A jak jste dospěla právě k Wilhelmíně?
Pomohla mi kamarádka. Procházely jsme různá jména, dlouho jsme o nich mluvily a nakonec jsme se shodly, že Wilhelmína by mi mohla slušet. Líbí se mi i to, že se tam objevují písmena „he“, tedy moje příjmení. Mám tak pocit, že mezi českým a čínským jménem existuje určitá souvislost.
Proč si čínští studenti vybírají česká jména
Právě jménům jste věnovala diplomovou práci na Ostravské univerzitě, za kterou jste získala cenu děkana Filozofické fakulty. O čem přesně ta práce byla?
Jmenovala se Srovnání české a čínské antroponymie. Antroponymie je oblast jazykovědy, která se zabývá osobními jmény. Práce měla dvě části. V první jsem porovnávala český a čínský systém osobních jmen, jejich podobu a odlišnosti. Ve druhé jsem se zaměřila na čínské studenty češtiny a na česká jména, která používají.
Jak jste tuto druhou část zkoumala?
Připravila jsem dotazník a získala odpovědi od 99 čínských studentů češtiny. Zajímalo mě například, jak dlouho se učí česky, kde s češtinou začínali a proč si tento obor vybrali. Hlavně jsem se ale ptala, jestli mají české jméno, jak k němu přišli a kdo jim ho vybral.
Proč vlastně česká jména potřebují?
Čínská jména mohou být pro české učitele obtížná na výslovnost i zapamatování. České jméno pak komunikaci ve škole zjednodušuje. Z dotazníků vyplynulo, že někteří studenti dostali jméno od vyučujících, jiní si je vybrali sami. A někteří si dokonce vytvořili vlastní jméno, které nemusí být v češtině vůbec obvyklé. Někdy to ani není skutečné osobní jméno, ale třeba název nějakého výrobku nebo značky.
Můžete uvést příklad takového neobvyklého jména?
Jedna moje kamarádka má čínské jméno, které při vyslovení zní přibližně jako Sisi. Vytvořila si z něj českou podobu Sisinka. Vybavuji si také případ jména inspirovaného italskou luxusní značkou, ale její název už si přesně nepamatuji. Právě takové nápady jsou na tom zajímavé: člověk hledá něco, co mu připadá osobní a co se v novém jazykovém prostředí snadno používá.
Jméno ale není jen praktická věc. Je to také součást identity. Nevadí čínským studentům, když jim někdo takto vymyslí jméno? Mimochodem, zrovna vaše jméno Yundi není pro Čechy nijak obtížné na vyslovení.
Z mého výzkumu vyplynulo, že některým studentům jméno, které dostali od učitele nebo učitelky, nevyhovovalo. Proto si časem zvolili jiné. Často pak hledali takové, které by mělo nějakou souvislost s jejich původním jménem. Nejde tedy vždycky o to vzít si úplně nové jméno a na to původní zapomenout.
Jak může taková souvislost vypadat?
Například jedna studentka má příjmení Shu. Pro české prostředí si vybrala jméno Šimona. Obě podoby alespoň zvukově začínají podobně. I takové drobné spojení může být pro člověka důležité.
Používají pak studenti české jméno všude, nebo jenom ve škole?
Myslím, že často hlavně ve škole. V každodenním životě nemusí být vždycky nezbytné. Ale když se seznamujeme s českými lidmi a snažíme se s nimi navázat kontakt, české jméno může situaci usnadnit. Pro druhé se lépe vyslovuje a někdy se díky němu člověk i rychleji sblíží s okolím.
Je to zvláštnost českého prostředí? Nebo místní jména dostávají také Číňané, kteří studují ntřeba v Německu či v Itálii?
Myslím, že něco podobného se může dít i v jiných zemích. Když člověk přijede někam, kde se mluví jiným jazykem, může si zpočátku vybrat místní jméno, aby se mu snáze komunikovalo. Ale později, když se s ostatními lépe pozná a vzniknou bližší vztahy, může se situace změnit.
V jakém smyslu?
Lidé si postupně zvyknou na člověka takového, jaký je, a také na jeho původní jméno. Začnou ho používat, protože už pro ně není cizí. To nové jméno může být zpočátku užitečným symbolem, ale nemusí být tím jménem, s nímž se člověk skutečně ztotožňuje.
Paní He, nebo paní Heová?
Jako bohemistka určitě znáte české přechylování, přidávání koncovky -ová k příjmení. Jak se na tento zvyk díváte? Dokázala byste si představit, že vás někdo osloví „paní Heová“?
Ten princip je pro mě srozumitelný. Připomíná mi některé historické způsoby pojmenovávání žen v Číně. Dříve se žena v určitých situacích označovala podle rodového jména a přidával se k němu další znak. Samozřejmě nejde o úplně stejný systém jako v češtině, ale určitá podobnost tam pro mě je.
Takže vám nepřipadá česká koncovka -ová nijak šokující?
Je pochopitelné, že takový systém vznikl. S kamarádkami jsme se o tom ale bavily a spíš nás překvapuje, že se používá i dnes. Vnímáme podobné způsoby pojmenovávání především jako historickou záležitost. Proto je pro nás zajímavé, že se s nimi v Evropě stále setkáváme.
A kdyby vám někdo skutečně řekl „paní Heová“?
Rozuměla bych tomu. Samotné He je ale přece jen kratší a jednodušší.
Z fotografií Prahy až k práci překladatelky
Prozraďte nám ještě něco o sobě. Odkud v Číně pocházíte a jak vás vůbec napadlo učit se česky?
Pocházím z provincie Liaoning na severovýchodě Číny, v oblasti poměrně blízké Rusku a Japonsku. Jazyky mě zajímaly už od dětství. Když jsem byla na střední škole, dozvěděla jsem se, že máme známého, který žije v České republice. Začali jsme spolu mluvit a on mi navrhl, abych zkusila češtinu. Říkal, že je to neobvyklý a zajímavý jazyk a že Česká republika je krásná.
A to vás přesvědčilo?
Začala jsem si o Česku hledat informace na internetu. Dívala jsem se na fotografie Prahy a postupně mě ta země opravdu zaujala. Chtěla jsem ji poznat, cestovat po ní a nakonec mě napadlo, že bych tam mohla i žít.
S češtinou jste začala už v Číně?
Ano. Jenže tehdy jsme neměli moc učebnic a vhodných materiálů. Moje první učebnice byla dost stará, myslím, že pocházela někdy z roku 1999. Samozřejmě to byla čeština, ale moc nás nepřipravovala na skutečné mluvení. Zvlášť běžná komunikace byla potom obtížná.
Bylo složité dostat se z Číny do české školy?
Trochu ano, hlavně kvůli věku. Bylo mi tehdy teprve patnáct let. Na ambasádě mi řekli, že jsem ještě příliš mladá, a vízum jsem tehdy nezískala. Čekala jsem proto přibližně půl roku, až mi bylo šestnáct. Potom jsem dostala zprávu, že můžu žádost znovu podat. Vyřízení trvalo asi dva měsíce, ale nakonec se to podařilo a mohla jsem přijet do Česka.
Jak probíhalo vase studium?
Nejprve jsem chodila do jazykové školy. Potom jsem nastoupila na univerzitu v Olomouci, kde jsem začala bakalářské studium. Původně jsem si vybrala japonštinu a rok jsem ji studovala. Jenže češtinu jsem se tehdy učila teprve asi tři roky a pořád jsem měla pocit, že ji neovládám dost dobře. Studovat další cizí jazyk prostřednictvím češtiny pro mě bylo velmi náročné.
Rozhodla jste se tedy změnit obor?
Ano. Řekla jsem si, že nejdřív musím opravdu dobře zvládnout češtinu a teprve potom se můžu věnovat dalšímu jazyku. Přešla jsem tedy na češtinu pro cizince. Po bakalářském studiu jsem pokračovala v navazujícím magisterském programu na Ostravské univerzitě. A dnes pracuji v Mladé Boleslavi jako překladatelka.
Související
-
Čeština na vlnách
Kde asi leží Kotěhůlky, Tramtárie nebo Kocourkov? Víte, jak to začalo s robotem? Na co jsme si v češtině nezvykli? Jak se nové technologe promítly do českého jazyka?
