Je Česko součást Západu?
Peter Bugge je bohemista a historik na univerzitě v Aarhusu a bohužel také asi poslední překladatel české literatury do dánštiny. Naopak do češtiny byla nedávno přeložena jeho kniha esejí České světy.
Jedním z témat Vaší knihy je samoidentifikace Čechů jako součást Západu. Kdybychom se ale zeptali Dánů, budou mít stejný názor? Vidí Čechy jako součást Západu? Neptám se teď na váš osobní pohled jako bohemisty, ale spíše na dánské veřejné mínění.
„Změnilo se to a pořád se to mění. Já jsem před pěti lety udělal takový naprosto nevědecký výzkum. My máme totiž obrovskou databázi všech textů, publikovaných v novinách. Dá se tam vyhledat víceméně všechno. Tady na konferenci jsem vystoupil s referátem o tom, jak se v dánských novinách psalo o Milanu Kunderovi a dalo se vyhledat více než dva tisíce textů o Kunderovi. Já jsem dělal takový velmi nevědecký průzkum. Já jsem sledoval, kolikrát se v jednom článku objevuje spojení Čechy a Střední Evropa, Čechy a Východní Evropa. A poměr byl asi 60% článku se spojením Čechy a Střední Evropy a 40% článku se spojením Čechy a Východní Evropa. A já jsem si úplně jist, že kdybychom to sledovali třeba koncem osmdesátých let nebo začátkem devadesátých let, by Dánové houfně umístili Československou nebo Českou republiku spíš do Východní Evropě. Takže vy jste se mentálně i ve vnímání Dánů, vy jste se posunuli směrem k Západu, přeci jenom.“
Na druhé straně, určitá překvapivá změna probíhá i v české společnosti. Před 20 lety, myslím, že byla jednoznačná shoda, že patříme na Západ. Když ale dnes čtete třeba diskuse na sociálních sítích, setkáte se velkou mírou kritiky vůči Západu. V českých novinách třeba v Mladé frontě Dnes, což jsou jedna z hlavních českých novin, jsem viděl v jednom komentáři, že Německo bylo posměšně nazýváno Deutschlandstan a tak podobně. Vnímáte to? Všiml jste si i vy nějakého posunu tohoto typu?
„Ano, ale to není nic nového. Ten obdiv nebo ta touha být součástí Západu nebo být vnímán jako součást Západu nikdy nebyl bezproblémový a bezpodmínečný. Vždycky tam bylo nějaké váhání, nějaká pochybnost. Mluvilo se i o zlaté střední cestě. Například Vladimír Macura psal o tom, že vy jste střední Evropa a střední Evropa není tak úplně totéž co Západ. Kundera sice tvrdil, že střední Evropa je součástí Západu, ale zároveň prohlásil, že je svým způsobem lepší verzí tohoto Západu, protože není tak degenerovaná. To slovo přímo nepoužil, ale kritizoval ten současný, už v osmdesátých letech nastupující postmoderní přístup. V v tom českém západnictví je i kus velmi silného konzervatismu, který reaguje na přílišnou avantgardu, nebo na všechny ty nejnovější trendy a tendence na Západě, wokeismu a tak dále. Takže ta kritika má dlouhou tradici, je součástí vaší identity nebo vašich kulturních debat.“
Jak to vnímáte vy osobně jako dánský bohemista? Jsme tedy střední Evropa, nebo ta kunderovská podmnožina západní Evropy?
„Víte, u Viktora Dyka sice země mluví, ale ve skutečnosti země jako půda moc nemluví, stromy nemluví, Vltava nemluví, možná hučí... Takže všechny ty pojmy jsou lidské konstrukty. Můžeme k tomu přistoupit metodologicky dvojím způsobem. Buď studujeme diskurzy, jak se o tom mluvilo, a jestli k tomu přistupujeme takovýmto způsobem, nemůžeme zároveň říct, že je jedna pevná odpověď, je to ontologicky daná pravda. Prostě studujeme, kdy kdo prohlásil Čechy za západní Evropu, za střední Evropu, za východní Evropu, za Asii a tak dále. Mohli bychom i zkoumat, jestli Čechy patří k severu nebo k jihu, ale to je jiná diskuze. Takže já nevěřím v nějakou absolutní pravdu. Zároveň musím říct, že obecně patříte k společné evropské kultuře. Já jsem to velmi silně vnímal už na začátku své slavistické nebo bohemistické kariéry. Jako mladý student jsem byl půlroku v Moskvě, ze starých časů. A to byl hodně jiný svět, radikálně jiný svět. Po té zkušenosti jsem se rozhodl studovat i jiný slovanský jazyk, češtinu. A dva roky po svém pobytu v Moskvě jsem trávil semestr tady v Praze. A přesto, že to byla Praha komunistická, byl tu úplně jiný svět, než byl ten moskevský. Samozřejmě plakáty, hesla, to všechno bylo stejné, ale mentalita, způsob chování, všechno, to byla variace na společné evropské téma. Takže já jsem velmi silně cítil, že Čechy jsou součástí Evropy. Ještě před listopadem.“
Často se tady v Česku mluví o tom, že v současné době česká kultura ani zdaleka nedosahuje těch úspěchů a uznání na mezinárodní poli, jako třeba v šedesátých letech. Vnímáte to jako to určitý ústup české kultury? Nebo je to záležitost nějakých módních vln?
„Teď je jiná situace. Když jsem byl mladý, neměli jsme moc na vybranou, buď jsme milovali Beatles nebo Stones. Ten výběr byl užší. Dnes je tolik skupin, jmen a každý týden přináší něco nového. Kultura je dnes velmi rozptýlená. Mám dojem, že obecná představa o tom, co patří ke kánonu, co si máme všichni přečíst, byla mnohem konsolidovanější v 80. letech, v 90. letech. Zdá se mi zároveň, že jsme v Dánsku a v západní Evropě asi četli tu literaturu nejen jako literaturu, ale i jako politikum. A že třeba některé věci zestárly, jak ztratily svůj politický kontext. Na druhé straně vidím, že česká literatura psaná ženami je velmi vitální, je mnohem více dobrých autorek. Samozřejmě, že ty autorky tam byly i tenkrát, ale ty se k nám vůbec nedostaly. To byly jenom Kundera, Klima, Kohout, Hrabal. Samí muži, sami velcí muži. Takže ten výběr je i z tohoto hlediska mnohem větší a to považuji za obrovský přínos. Takže nechci to měřit jen jedním rozměrem."
Čeština v Dánsku skončila
Jaký je momentálně zájem o slavistiku a konkrétně bohemistiku v Dánsku?
„Odpověď je, že slavistika už neexistuje. Máme ještě na dvou univerzitách ruštinu. V Kodani mají navíc polštinu a to, čemu se říkalo srbochorvatština. No, ale studuje se to už ne v rámci klasické filologie. Jsou to spíš area studies, takže ten jazyk tam stále ještě je, literatura také do jisté míry, ale jde spíš o to pochopit skrz jazyk ruskou společnost, polskou společnost, dění na Balkáně, v Srbsku, na Chorvatsku a tak dál, než studovat filologii. Takže jazykověda je oslabená. Zda má výuka jazyka stejnou úroveň, jako před deseti nebo dvaceti lety, to si nejsem jist. Ale ta ambice tam je, akorát rámování je trošku jiné.“
Když skončila bohemistika jako obor, existuje alespoň výuka čeština jako předmětu?
„Neexistuje. Mluvíte se žijícím dinosaurem.“
Nová generace bohemistů není?
„Nová generace není a nebude. A to je svým způsobem pochopitelné. Já jsem byl asi 25 let lektorem nebo docentem češtiny na své univerzitě. A to poslední desetiletí se každý rok objevil jeden nebo dva studenti. A ne všichni studium dokončili… V 2013 tam to dostudovali oba dva studenti, což byl pro ně obrovský výkon, že to dotáhli až v magisterské práci. Ale finančně to je samozřejmě pro univerzitu neúnosné. Musím říct upřímně, že i pro mě to nemá moc smyslu sedět pořád jen s jedním studentem, s jednou studentkou. To není ideální způsob, ale zájem tam prostě nebyl. A to platí nejen pro češtinu, ale pro skoro všechny cizí jazyky, až na výjimky. Takže každý rok Dánsko průměrně ztrácí z těch univerzitních oborů jeden jazyk ročně. Což je velká škoda. My jsme stále bohatší, a přesto nemáme peníze na zachování studium cizích jazyků. Ale základní problém je ten chybějící zájem mladých. To jsem chtěl říct, že z toho, co říkáte, vyplývá, že to ani není tolik otázka peněz, jako otázka toho zájmu. Přesně. I kdyby Češi k nám poslali zadarmo českého lektora, neměl by koho učit. Což mě strašně mrzí, to víte, a trošku se obávám, že nikdo nebude po mně nepřevezme ani český překlad, ten literární překlad. Snad mám před sebou ještě pár let jako překladatel. Ale všechno má svůj konec. Byl bych rád, kdyby se tam objevil někdo mladší. Už bez toho bohemistického vzdělání, ale s citem pro literaturu, pro oba jazyky. Uvidíme, jak to dopadne. Zatím to nevypadá slibně. Bohužel.“
