Líc a rub konjunktury

r_2100x1400_radio_praha.png

V souvislosti s děním kolem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech napsal britský deník The Economist, že zahraniční filmové štáby utratí ročně na území České republiky až 200 miliónů dolarů. Většina expertů je však v těchto odhadech střízlivější. Hovoří o nižší sumě, i když konjunkturu filmového průmyslu v Česku nikdo nezpochybňuje. Tato konjunktura, jak uvádí Zdeněk Vališ, má ale i druhou, méně přívětivou tvář.

Konjunkturu filmového průmyslu zažívají skoro všechny postkomunistické země. Především zásluhou zájmu hollywoodských producentů, kteří v zemích střední a východní Evropy objevují nové pozoruhodné lokality, jaké prostě v Kalifornii nejsou. Za strategicky nejdůležitější místo v audiovizuálním průmyslu v celém regionu prý ale začínají producenti považovat Prahu. Českým uším může lahodit jejich poněkud udivené zjištění, že Praha dokáže kromě scenérií poskytnout i služby na skutečně světové úrovni. Jen hollywoodská studia údajně utrácejí ročně v Praze až sto miliónů dolarů a v budoucnu to může být ještě víc.

Ovšem i v tomto případě se potvrzuje známé úsloví, že každá mince má líc i rub. Z přílivu peněz ze zahraničí má bezesporu prospěch česká ekonomika, ale domácí filmové tvorbě z něj zatím nic nekápne. Zahraniční společnosti do českých snímků zpravidla neinvestují a neexistuje ani žádný finanční fond pro českou kinematografii, do něhož by plynula část zisků od zahraničních investorů. Mnohem horší je ale fakt, že zahraniční společnosti zvyšují v Praze cenovou laťku výroby. Pokud totiž čeští techničtí pracovníci, osvětlovači počínaje a třeba zvukaři konče, pobírají u zahraniční produkce desetitisícové honoráře, nelze předpokládat, že se spokojí s tisícovými u domácích producentů. Natočit český film je tak čím dál nákladnější záležitostí.

Jediné východisko vidí odborníci v rozvoji mezinárodní koprodukce, jako je to typické pro západní Evropu. Aby se ale koprodukce rozšířila, je nutné podle názoru odborníků splnit v zásadě dvě podmínky. Jednak je nutné mít mezinárodně srozumitelné náměty, jako byl třeba snímek Kolja, který získal Oscara. Jednak, a to je právě pikantní, musí fungovat domácí filmový průmysl a domácí produkce. Zahraniční producenti se přitom netají tím, že jejich zájem o kooperaci roste tam, kde je domácí tvorba podporována ze státních zdrojů. Určitá státní podpora sice v Česku existuje. Dají se prý za ni natočit ročně asi čtyři finančně průměrně nákladné filmy. Vzhledem k deficitům státních rozpočtů lze ale očekávat, že i tento pramínek bude spíše vysychat. Vliv v barrandovských ateliérech stát ztratil vinou nehorázně zpackané privatizace, takže z miliónů dolarů, které do nich plynou ze zahraničí neuvidí ani centík. Budoucnost českého filmu je tedy ve hvězdách. Mimo jiné i kvůli konjunktuře filmového průmyslu vyvolané zahraničními investory.