Lida Sandera a Michal Wittman odešli do emigrace s kaprem, kytarou, negativy a pár dolary v kapse
Lida Sandera je dlouholetá předsedkyně krajanské organizace Společnost pro vědu a umění - Los Angeles. Michal Wittmann je předseda Asociace česko-slovensko-lucemburského přátelství a bývalý honorární konzul ČR v Lucembursku. Co mají společného. Z Česka odešli po roce 1968 velmi mladí. Doslova s pár dolary v kapse. Oba také letos získali cenu Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.
Paní Lida Sandera opustila Československo hned tři dny po invazi, už 23. srpna 1968:
„Bydlela jsem blízko letiště, okamžitě jsem sebrala kameru a první tramvají jela na Václavské náměstí a k rádiu. A fotila jsem. Všechno“.
Měla jste strach?
„Měla jsem vztek, to byl hlavní pocit. Jeden ruský voják mi tu kameru chtěl sebrat, ale já jsem jakoby spadla dolů a lidi mě chránili“.
Jak dlouho po invazi jste odcházela?
„Třetí den. Když jsem slyšela, že jsou otevřené hranice do Rakouska, hned jsem šla. Ani jsem se nestihla rozloučit s maminkou. Měla jsem diplom, pět dolarů a čtyři negativy. A s tím jsem utekla. Nejdřív do Německa. Tam jsem vydělala prvních 250 marek, když jsem Svobodné Evropě nabídla ty čtyři negativy. Věděli, že nemám žádné peníze, tak mi dali 250 marek. Já jsem chemik a druhý den jsem dostala zaměstnání v BMW v laboratoři. Když má člověk zaměstnání, tak je všechno krásné“.
Stejně jako Lida Sandera i Michal Wittmann opouštěl Československo s pár dolary v kapse. S čím se vydal za hranice?
„S kaprem, s kytarou, 16 dolary a 25 franky. Přijel jsem do Paříže, kde na mě nikdo nečekal. Pršelo, byla zima. Měl jsem díru v botě. Ta emigrace je krásná, to člověk vyjede, nasbírá zlato, stane se milionářem a vrátí se domů, že. Za pět měsíců jsem zhubnul 17 kilo, ale naštěstí jsem potkal Pavla Tigrida a Jana Vrzalu, který je také laureátem této ceny. Dostal jsem stipendium do Belgie, tam to začalo. Když je člověk v emigraci tak šest až deset let, tak se adaptuje, všechno vyšlo a můžeme se usmívat“.
Kolik vám bylo, když jste odcházel?
„Osmnáct. Když bylo Pražské jaro, byl jsem mladý maturant, slunce svítilo, dívky byly nádherné. Najednou začaly řinčet tanky a kalašnikovy. Dělali jsme stávky na právnické fakultě. Pak jsme pochopili, že už to nejde dál, začali jsme zpívat hymnu a poznali, že jsme prohráli. A 21. prosince jsem odjel“.
Lida Sandera: když přijedu na týden do Česka, jdu do divadla na sedm představení
Lida Sandera žila dva roky v Mnichově, pak se přestěhovala do Spojených států, kde patří mezi nejaktivnější krajany. Nejdřív šla s manželem do New Yorku, později do Los Angeles. Tam přišla v roce 1970 se šestiměsíčním synem a Los Angeles ji přivítalo smogem, který tam tehdy byl.
„Naštěstí jsem se brzy přestěhovala k moři kvůli dýchání. U moře je to fantazie. Nyní prodávám domy“.
Před tím jste dělala v Los Angeles deset let zubní laborantku.
„Člověk musí dělat cokoliv, čím se může uživit. Já jsem chodila s malým klukem v kočárku a uviděla jsem zubní laboratoř. Jsem manuálně šikovná, a říkala jsem si, porcelánové korunky bych taky dokázala. Jeden den jsem tam přišla a řekla: já vám budu pomáhat a nemusíte mi platit. Já bych se to jenom chtěla naučit. Ale za měsíc mě najmuli“.
A dneska prodáváte domy?
„Ano, to mě bavilo hodně dlouho. Nevýhoda je, že vyděláte, jenom když něco prodáte. Ale mě baví jednat s lidmi. Taky proto jsem se stala prezidentskou Svazu vědy a umění (SVÚ). Lidé říkali, teď můžeme jezdit do Čech, tak proč máme být v organizaci a podobně. Často jsem je osobně i telefonicky přemlouvala, aby přišli. A podařilo se to. Dneska nám tam chodí mladí lidé, kteří ani neumí česky. Jsou to děti nebo vnuci, ale chodí“.
Jaká je hlavní náplň vaší činnosti?
„Propagujeme českou kulturu. Děláme koncerty, čtyři roky i filmové festivaly. U sebe doma dělám i večery s poezií. Mě do Česka 21 let nepustili. Tak se snažím navázat kontakt s rodinou. Neznám už ani svoje bratrance a sestřenice. Moc si nerozumím s lidmi, které jsem kdysi znala a kteří tu zůstali žít. Nepopovídám si s nimi tolik, jako s kamarády, kteří také odešli a přichází sem. Ale navázala jsem hodně kontaktů s umělci, třeba s Pavlem Šporclem, kteří k nám přichází hrát. Kultura je tu fantastická. Když sem přijedu třeba na týden, tak vidím sedm divadel“.
Říkala jste, že jste do Los Angeles přijela s malým dítětem. Umí česky?
„Umí velice dobře česky, ale na mě mluví většinou anglicky. Jeho manželka je z třetí generace Italů. Bydlí až v Michiganu. Vnoučata znají česky jen pár slov, ale znají své kořeny. Moje dcera se už narodila v Americe a mluví výborně česky. Mají rádi Českou republiku a moje snacha si skoro začíná myslet, že všechno nejlepší je jenom české“.
První měsíce v emigraci? Perné, zajímavé i veselé
Michal Wittman pomáhal při publikování Svědectví Pavla Tigrida. Později přesídlil do Belgie a pak do Lucemburska, kde pořádá kulturní akce, výstavy, koncerty i festivaly.
V Lucembursku se také seznámil se svou ženou Ivou Mrázkovou, která je akademická malířka a sochařka a nyní honorární konzulka. Tím byl před ní právě Michal Wittman. První měsíce v emigraci dnes charakterizuje jako perné, zajímavé i veselé.
„Neměl jsem pracovní povolení, povolení k pobytu. Šli jsme pracovat do starých hal, do toho nitra Paříže. Nikdo nás samozřejmě nechtěl. Naštěstí jsem potkal výbornou francouzskou rodinu, která mě požádala, abych dával kurzy němčiny jejich synovi. On dodnes nemluví německy, ale já jsem se naučil francouzsky. Hlavně mě dali najíst, dvakrát do týdne teplé jídlo. Dva, tři roky jsme pracovali, a pak jsme si řekli, takto nezůstaneme, a vystudovali jsme všichni“.
Jaká byla vaše další profesní i osobní kariéra?
„Poznal jsem plno krásných žen, pak jsem odjel do Jižní Afriky, abych udělal vojenskou službu, v té době už jsem byl Belgičan. Když jsem se vrátil, začal jsem pracovat deset let pro jednu americkou firmu, pak jsem přijel do Lucemburska. Všechno fungovalo. Po sametové revoluci mi byla vrácena česká státní příslušnost“.
Vy jste byl honorárním konzulem, nyní je konzulkou vaše žena, také Češka.
„Potkali jsme se v Lucembursku. Náš společný přítel Ota Nalezínek, který je v Lucembursku slavný malíř a přítel její rodiny, nás seznámil. Máme dva kluky. Matoušovi je 22 a studuje ekonomii v třetím ročníku. Marek dokončuje maturitu. V Lucembursku se maturuje v devatenácti letech z devíti předmětů, tak jim to trvá trošku déle. Organizovali jsem česko-lucemburské svátky, na které přišlo 400 až 500 lidí, dělali jsme výstavy pro 600 lidí, klasické koncerty“.
Jak jste to všechno stíhal při práci?
„V běhu, jinak se to nedá. Občas jsem byl unavený. V Lucembursku žije většina lidí v rodinných domcích na vesnici. Když máte nějaký svátek, tak přijede 80 lidí, to zabere trochu času, ale všude se mnou byla moje manželka, která mě podporovala. Jak říkám, za každou silnou ženou stojí silný muž a obráceně“.
Jak vybíráte české soubory? Jak poznáte, který by byl zajímavý pro místní publikum?
„My jsme měli obrovskou výhodu, že v Lucembursku byl bývalý zaměstnanec Evropské unie, Brit Geoff Piper, který se zamiloval do české hudby. Měl nasmlouváno asi 50 sólistů včetně filharmonie. Takže jsme vytvářeli festivaly, například Martinů, dále komorní koncerty. A pak jsme pořádali koncerty folklorní, lidové, veselé, jak se sluší a patří“.
