Malíř Petr Řehoř: na dlouhé zimy jsem si ve Finsku nezvykl ani za 40 let
Český malíř v Helsinkách, to je Petr Řehoř, který letos obdrželcenu Gratias agit, kterou uděluje ministerstvo zahraničí za šířenídobrého jména České republiky v zahraničí. Pochází z Varnsdorfu ave Finsku se stal uznávaným výtvarným umělcem, kurátorem avýtvarným kritikem. Do Finska ho přivedla láska, prozradil v rozhovorupro Radio Praha.
Vy jste se do Finska oženil. Jaké to bylo, rozhodovat se k odchodu do Finska?
"Pro mě to byl zvláštní případ. Můj otec byl za druhé světové války totálně nasazený nejdřív v Berlíně a potom v Norsku v Trondheimu. Měl rád skandinávskou literaturu a umění. Sbíral knihy skandinávských autorů. Pamatuji si, že jsem jako mladý četl Sillanpää, což byl finský nositel Nobelovy ceny. Jakýsi pojem o Skandinávii jsem měl. Když jsem přišel do Finska, tak jsem nerozuměl ničemu. Ale uměl jsem docela slušně anglicky a tak jsme se také domlouvali s mojí první ženou. Poprvé jsem tam přijel v roce 1974 a oženil se. Ještě jsem se vrátil a dělal diplomovou práci na Akademii výtvarných umění. Pak jsem odešel natrvalo. Zjistil jsem, že v Oulu, odkud pocházela moje žena, bylo víc komunistů, než jsem kdy potkal v Praze. To mě velice šokovalo. Všichni si mysleli, že jsem komunista a všichni se ke mě hlásili, zvlášť umělci a herci. Já jsem se tomu musel smát. Tam se i v umění po celá 70. léta objevoval socialistický realismus. Na obrazech byli dělníci s rukavicemi na stavbách. To bylo běžné."
Kdy jste zvládl finštinu na takové úrovni, že jste mohl běžně konverzovat?
"Asi za tři roky. Nevadilo mi, jestli mluvím dobře nebo špatně. Tenkrát Finové neradi mluvili anglicky. Oni neradi přiznávají, když něco neumí."
Co je pro vás na Finsku nejzajímavější a nejpřitažlivější? A co se vám tam nelíbí?
"Nemusel bych ty dlouhé zimy a tu tmu. Jsem tam už přes 40 let. Za tu dobu se tam počasí změnilo. Na začátku října už byl sníh a začala být tma po čtvrté hodině. Před Vánoci byla tma už o druhé hodině, pak už se vůbec sluníčko nebo světlo neukazovalo, teprve někdy v březnu. V dubnu, v květnu ještě mohl padat sníh. Myslel jsem si, že se tomu přizpůsobím, ale nepřizpůsobil. Je to otázka světla, prostě to nejde. Ani Finům to moc nejde."
A čím vás Finsko překvapilo příjemně?
"Příjemně mě překvapila příroda a u lidí zvláště to, že jim můžete od začátku důvěřovat. Oni nemluví zbytečně. Neslibují něco, co nechtějí udělat."
Ve které části Finska teď bydlíte?
"Bydlíval jsem na severu, ale teď bydlím v Tapiole. Je to známé sídliště z 50. let. Bylo to město postavené v lese, známé hlavně v 60. letech. Patří to k velkým Helsinkám."
Jak se vám podařilo prorazit umělecky ve Finsku?
"Já jsem nějak cílevědomě nesměřoval k tomu, abych prorazil, ale spíše k tomu, abych našel svůj výraz v těch nových podmínkách. Vždycky jsem měl vztah k moři, a tam jsem to mohl prožívat. Proto jsem zezačátku maloval moře, rybářské vesnice. Ne přímo realisticky, ale dojmy, které jsem z toho měl."
Jaké jsou dnes nejčastější náměty vašich obrazů?
"Já se věnuji hodně jazyku a významu slov a filozofii obrazů. Používám ve svých obrazech texty, používám písmena. Je to abstraktní, ale zároveň tam je text."
Petr Řehoř měl ve Finsku a později v České republice desítky samostatných výstav. Jeho díla najdete ve stálých sbírkách, například v Muzeu výtvarných umění v Oulu, v Muzeu Amose Andersona v Helsinkách, v Západočeské galerii výtvarných umění v Plzni. Podílel se také na výzdobě mnoha moderních finských staveb. V plaveckém bazénu v Joensuu najdete jeho nástěnnou malbu, v Městské knihovně v Ilomantsi můžete chodit po jeho podlažní mozaice a jeho malba s názvem Synergie zdobí Ortopedickou nemocnici v Tampere.
Na pivo chodil ve Finsku se Štěpánem Rakem
Petr Řehoř je aktivním členem českého krajanského spolku Bohemia.
"Tam je Bohemia a Svaz česko - finského přátelství. Svaz je spíše organizace starších lidí, kteří pamatují 60. léta. Ve spolku Bohemia jsou mladší lidé, kteří třeba studovali v Čechách bohemistiku, nebo lidé, kteří žijí ve Finsku a dělají překladatelství."
Když jste přišel do Finska, kdy jste se poprvé kontaktoval s nějakými českými krajany?
"Bylo to hned na začátku, když jsme s manželkou byli v Helsinkách. Ona šla na nějaký seminář Svazu architektů, a já jsem zůstal v hotelu. Z recepce mi zavolali, že je tam česká paní, která by se chtěla sejít a popovídat si česky. To bylo v roce 1975. Pak jsme žili dlouhá léta v Oulu. Tam jsem se seznámil se dvěma zajímavými lidmi. Ona byli Finka a její manžel Bolivijec. Oba byli lékaři a oba studovali v České republice v 60. letech v Olomouci. Mluvili velice dobře česky. Když jsem měl v 70. letech první výstavu v Oulu v muzeu, tak přišli na zahájení, a mluvili na mě česky. V dalším městě, kde jsem bydlel, byli dva nebo tři muzikanti, kteří hráli v městském orchestru nebo učili na konzervatoři. Byl tam Štěpán Rak, což je dnes známý kytarista. S nimi jsem se stýkal a chodili jsme i na pivo."
Co vaše děti, jak mluví?
"Pro mě to nebylo jednoduché. Já jsem se snažil, ale oni neměli k mluvení moc příležitostí. Moje první, ani druhá žena neuměly česky. Vždycky jsme mluvili finsky, protože pro mě bylo důležité naučit se finštinu, a tak jsem se snažil. Děti se naučily, ale pak to nepoužívaly, a tak jazyk zapomněly."
Jdou děti ve vašich stopách? Mají výtvarný talent?
"Myslím, že mají, ale nikdo se tomu nechtěl věnovat. Dokonce můj syn Kamil, kterému je sedmnáct, mi před rokem řekl, že udělal tlustou čáru nad profesí umělce, protože vidí, co to všechno obnáší, a bude radši chirurgem, který si vydělá podstatně víc."
