Mariam Garibian - arménská malířka

Zakavkazská země se sotva poloviční rozlohou, než má Česká republika, a s nejstarší křesťanskou církví na světě. S vysokými horami a subtropickým klimatem, ve 20. století ohrožovaná Turky a Sovětským svazem. Taková je Arménie. Někteří její obyvatelé si vybrali za své dočasné nebo tvalé působiště Českou republiku. Kulturní rubriku věnovanou jedné arménské výtvarnici, která žije u nás, připravil Vilém Faltýnek.

"Můžu o Mariam říct, že je to velmi sensitivní osobnost. Není povrchní, ráda žije ve společnosti umělců, přátel, kolegů a kdykoliv ji potřebujete, tak je nablízku."

...říká ředitel Arménského servisu Radia Svobodná Evropa Mardo Soghom o arménské výtvarnici Mariam Garibian. Kromě toho, že oba spojuje osobní přátelství, Mardo Soghom se také podílel na organizování výstavy, v jejímž rámci se letos v květnu představili arménští výtvarníci, kteří žijí a tvoří v Praze. Mariam Garibian patřila k nejvýraznějším osobnostem výstavy.

"Já jako Armén rozumím motivům v jejích obrazech. Jsou silně ovlivněny jejím vnitřním napojením na Arménii, s její velmi dávnou křesťanskou, převážně mystickou minulostí a tradicí. Vidím, že je tím ovlivněna. Lidské bytí, žena v jejích obrazech, to je žena této archaické země, z této křesťanské mystické tradice. - A myslím, že to, že nežije tam, ale tady, ještě podporuje tento výraz v jejích obrazech."

"Já maluju jenom sama pro sebe, pro svoje potěšení, pro svoji duši. Je to pravda, že mám svůj styl. Občas někam uletím, zase se do toho stylu vracím, ale v každém případě maluju to, co se mi líbí. Nemaluju proto, aby se to líbilo jiným lidem."

Mariam Garibian odešla z Arménie v okamžiku, kdy měla výborné pracovní příležitosti u modní firmy Armani a kdy se zúročovala její mnohaletá práce na rekonstrukcích zapomenutých tradičních arménských výšivek. Přesto žije dnes s dcerou už sedmým rokem v Praze.

"Já jsem tady byla poprvé v devadesátém třetím s bráchou, na takové menší výstavě. A zůstali jsme čtyři měsíce. Praha mě strašně zaujala, bylo to pro mě magické město a chtěla jsem se ještě vrátit. Tak jsem se vrátila v devadesátém pátém a osud to asi chtěl, že jsem zůstala. Nic konkrétního nebylo, žádný cíl, nic. Já jsem z Arménie neodešla, že bych utíkala. Líbí se mi tady a nechci nikam jinam, ani zpátky nechci. Praha mě prostě strašně inspiruje..."

Je to ale jenom inspirace, co ji tady drží? Vždyť její dcera zatím prakticky nepoznala svoji rodnou zemi.

"Když bude moje dítě chtít zpátky do Arménie, tak pojedu. Sama kvůli sobě tam nepojedu. Když bude dospělá a bude cítit, že se chce vrátit zpátky, tak jí to nikdy nebudu zakazovat, nebudu ji opmezovat. Ale sama bych si přála zůstat. Je to tu pro mě osobně svobodnější... Ten klid, lidi, jak jsou klidní, to mě překvapilo a je mi to příjemné mi to Právě proto říkám, že se tu cítím volně. Ne volně! Cítím klid. Necítím napětí, co bude zítra. Já vím, že celý svět je v takové situaci, ale nevím proč, v Čechách mám pocit ochrany a klidu. Ta válka i když je, tak mám pocit, že to půjde mimo Čechy, mimo střední Evropu. Pro sebe a pro své dítě necítím ohrožení."

Nikdo přesně neví, kolik Arménů žije v České republice. Mluví se o třech až čtyřech tisících. Bohužel je Česká rublika jednou z mála zemí, kde neexistuje stará arménská komunita. Kromě studentů na univerzitě jsou to lidé, kteří přišli během posledních deseti let, takže tu nefunguje příliš organizace, není tu arménská církev ani školy. Během války a před příchodem komunistů poslední arménské rodiny z české republiky odešly. Právě umělci, kteří vystavovali ve Svobodné Evropě, byli tak laskaví, že věnovali část výdělku z prodaných obrazů na naši sobotní školu pro arménské děti, které žijí trvale v České republice.