Masopusty
Vážení posluchači, opět po týdnu Vás vítám při poslechu krajanské rubriky. A protože o tomto víkendu vrcholí masopustní veselí, věnujeme tu dnešní právě masopustu, jeho tradicím i tomu, jak se masopust v Čechách a na Moravě slaví dnes. Pokračuje Milena Štráfeldová.
K mikrofonu jsem pozvala odbornici na slovo vzatou, ředitelku Národopisného muzea v Praze dr. Jiřinu Langhammerovou. Masopust má podle etnografů původ v dávné minulosti:
"To jsou velice pradávné zvyky. Kořeny můžeme hledat v antice, v oslavách starého Říma, ve slavných bakchanáliích a saturnáliích, které vlastně znamenaly příchod nového roku a oslavu budoucího bujného období. To se přeneslo i do našich krajů. Křesťanství do toho vsadilo takové dva okolní bloky, první vážný čas Vánoc a potom zase období předvelikonoční. Takže masopust je vtěsnán mezi tyto dva vážné časy a má svá práva, své veselí."
"Masopust se skutečně slavil jako doba uvolnění. Nebyly žádné předpisy, žádné újmy, zpytování svědomí, žádné posty. Naopak ze spíží se pustilo hodně masa, hodně pití. V tuto dobu se muselo hodně věcí odehrát - svatby, zabijačky, taneční zábavy. Každou neděli se konala nějaká zábava nebo bál. Svatby trvaly třeba celý týden. A na závěr potom přišla ta nejslavnostnější zábava, konec masopustu s průvody a obchůzkami. To mělo svou vazbu na rituály velmi pradávné magie."
Medvěd patří k nejčastějším masopustním maskám. V Čechách se o masopustu tradičně zpívalo:
Panímámo, pečte šišky, neb kobližky, medvědáři jdou. Než vy si je napečete, oni tu budou. O tom, jak vypadá takový typický masopustní průvod, doktorka Langhammerová uvedla:
"Ve většině těch tradičních masopustů, které se kupodivu ještě i v našem století dodržují v řadě vesnic, mají dvě podoby. Vždycky tam vystupují mládenci, kteří roznášejí životní pohodu a prosperitu, zatímco proti nim jsou takoví zralí mužové, kteří mohou tropit různé neplechy. Mohou třeba něco vzít ze spíže a mají všechno dovoleno. Ti jsou oblečeni do zvířecích masek, které jsou vytvořeny z přírodních materiálů, dejme tomu z kožešiny, z peří, z paroží. V podstatě představují síly země, třeba je velice typická maska medvěda, který byl chápán jako symbol síly. Stejně tak jako maska koně."
"Stala se třeba tak významným činitelem toho průvodu, že se říkalo "chození s klibnou". Například ve východních Čechách je kobyla symbol celého masopustu. Bývá zvykem, a to je všude, že na závěr toho rejdění a obchůzky je tam buď věšení, nebo střelba nebo pochovávání symbolu masopustu, třeba Bakchuse, ale ve východních Čechách se střílí kobyla. Ta se na závěr v jakési obřadní řeči odsoudí, co všechno natropila. A teď se to aktualizuje: kdo si zlámal nohu, kdo s kým chodil... A za tyto hříchy je odsouzena k smrti, je symbolicky zastřelena. Potom dostane štamprličku a ožije, jako by to byl nový rok, a začíná masopustní veselí. Už v hospodě, protože obchůzky se konají na vesnici. Ta zábava dříve končila o půlnoci, kdy zatroubil ponocný, který ohlašoval půlnoc, a začínal přísný čas postu a všichni šli ráno na popelec. Dnes už se to tak nedrží, ta zábava je do rána."
Masopustní průvody a obchůzky v podobě, jak se slavily ještě před desítkami let, jsou dnes už vzácností. Dr. Langhammerové jsem se zeptala, kde lze ještě vidět dnes.
"V neporušené podobě se zachovaly masopusty kolem Hlinska ve východních Čechách. Tam je také skanzen Veselý Kopec. Druhá oblast je takzvané Doudlebsko, to je jižně od Českých Budějovic, kolem Českého Krumlova v řadě vesnic, kde je ta obchůzka úplně neporušená. Tam je sestava tanečníků, kteří tančí kolečko před každým domem. Oni si na tom dávají velmi záležet. Když v některém domě někdo umřel, tak oni musejí do každého domu, protože jinak by to byla pohana, kdyby vynechali některé to obydlí, ale tam říkají takzvané "tiché kolečko". Bez muziky jenom tiše obcházejí na uctění toho nebožtíka. Stejně tak tiše obcházejí nebo obíhají u pomníčku padlých. Ale jinak to je s muzikou a s jucháním a zpěvem. A potom dostávají pohoštění, vyjde hospodář s hospodyní, obyvatelé toho domu a přinesou koblihy, víno nebo kořalku, dneska se dávají chlebíčky nebo slanina, ty zabijačkové dobroty. Další místo je v Čechách na Strakonicku, v Pošumaví. Tam jsou velice slavné masopusty, které jsou už trošku obohacené novodobější podobou masek, ale některé jsou překrásné. Chodí tam například takzvané "charpy". To jsou takoví čerti, pradávné bizarní figury, je to záležitost starců nebo těch pradávných mytických postav, které všechno mohou. Pak na Milevsku, to je v jižních Čechách, na Táborsku jsou velice známé masopusty. Některé se odehrávají přímo ve městě. Třeba zrovna v Milevsku je "mlejn na báby", kam vstoupí dejme tomu starší žena a vypadne jako mladá, nebo zase naopak. Nebo fotograf vás vyfotografuje a vypadne z toho nějaká absurdní věc. Je to i v současné době taková ohromná proudící veselá zábava, kde se jakoby stmívají nebo stmelují antipatie. Ty se ruší v tom momentě a je to všechno v takoé pradávné pohodě."
Tradice masopustů ale v posledních letech v mnoha oblastech znovu ožívá, i když v poněkud zmodernizované podobě:
"Jsou oblasti třeba ve středních Čechách, ale i v řadě dalších míst, kde ten průvod dostává takovou bizarní podobu současnosti. Tam jsou fotografové a panny a postavy z televizních seriálů. Některé ty novější masky mají i novodobé úkoly. Na Doudlebsku v jižních Čechách je v jedné vsi zvykem, že tam chodí "zdravotníci". Oni si vždycky hledají nějaký úkon, který může vtáhnout do děje diváky a nějak s nimi manipulovat. Takže třeba mají nosítka, na ta položí z průvodu nějakou ženu a léčí ji. Dávají jí třeba transfuzi, to znamená, že jí nalévají do úst červené víno. Všechno to má, takový lehce lascívni, ale velmi dobrosrdečný charakter."
A to je ta pravá chvíle, abychom se s masopustem rozloučili. Snad něco z té jeho nálady všeobecného smíru zůstane i v příštích dnech.
