Milena Lukešová, tichá, sympaticky zarputilá dáma
Kdo se někdy zamýšlel nad tradicí české literatury pro děti, nemohl pominout některá jména a tituly knížek, které tvoří pilíře tohoto druhu literatury. Kdesi na počátku stojí Broučci Jana Karafiáta a verše J. V. Sládka, na přítomném konci pak najdeme pohádky a verše takových autorů, jako jsou Pavel Šrut a Petr Nikl. Jednu z osobností připomeneme, bohužel už jen jako ohlédnutí, v dnešní Knihovničce Radia Praha.
Od 19. století se pozvolna prosazoval názor, že pro děti je třeba psát jinak, se zvláštním zřetelem na jejich možnosti a potřeby. Ve více než stoleté historii dětské literatury najdeme spisovatele, kteří si k dětem takříkajíc odskočili v jedné dvou knížkách, jako byl třeba Vítězslav Nezval, Karel Čapek, Vladislav Vančura, Karel Poláček, Ludvík Aškenázy, Jan Werich, Ti jsou možná dnes známější, protože svou literární popularitu založili na psaní pro dospělé. V české literatuře najdeme ale také autory, kteří věnovali tvorbě pro děti velký prostor: Ondřej Sekora, Bohumil Říha, Jan Čarek, Václav Čtvrtek, Zdeněk Kriebel, Daisy Mrázková, Jiří Žáček - a Milena Lukešová.
Báseň Mileny Lukešové Buď dnes s námi zhudebnila Sylvie Bodorová. Lukešová začínala po 2. světové válce jako knižní redaktorka a překladatelka z ruštiny. Zaujala ji dětská tvorba Korneje Čukovského i jeho teoretické statě. V 60. letech začala publikovat vlastní verše a prózy pro děti a první skutečně slavnou knížkou se stala sbírka pro dospívající Bigbeat a aritmetika.
vzpomíná Milada Matějovicová, dlouholetá kolegyně Mileny Lukešové z nakladatelství Albatros.
Igor Lukeš, profesor politologie na univerzitě v Bostnu se trochu brání:
"Bylo by celkem jednoduché, abych přitakal, a bylo by to snad i romantické, ale já myslím, že jsem nebyl tímhle inspirátorem. Matka měla takovou zvláštní povahu, že i když na venek vypadala jako dospělá, konec konců zemřela v osmdesáti šesti letech, a to už nelze nevypadat jako dospělý člověk, přesto si myslím, že ona nikdy neztratila takový ten dětský údiv nad světem. Ona k tomu nepotřebovala se vciťovat do jiné osoby, například do vlastního dítěte, ona měla dětské oči, schopnost dívat se na svět dětskýma očima. A proto ty její knihy byly autentické, proto děti intuitivně cítily, že ty knihy napsal někdo, kdo je jim blízký, ne-li někdo, kdo je jakoby jeden z nich,"říká Igor Lukeš.
Milada Matějovicová: "Je trošku ovlivněná poezií všedního dne. Její poetika je nestrojená a jedinečná. Ať už je to v básničkách pro malé děti, nebo pro teenagery, Bigbear a aritmetika byly verše, které fantasticky zaujaly tehdy a myslím, že když je dostanou do ruky dnešní puberťáci, tak se v tom taky najdou. V tom je taky bezvadná a proto myslím její dílo zůstane. Ona se nikdy svým čtenářům nepodbízela. Což je zvlášť u knížek pro malé děti náročné, protože často autor, pokud není talent formátu Jana Skácela nebo Pavla Šruta, má tendenci sklouznout do ňuňání, ťuťání, najednou jsou okouzleni tím, ó, jak je to krásné v dětství - což je přesně to, co děti spolehlivě odpuzuje. A tomu ona nikdy nepropadla, a to je myslím velice k ocenění."
Oceněna také byla, i když za jiný typ knížek, než jsou poetické sbírky. Jak připomíná Jana Čeňková, prezidentka české pobočky mezinárodní organizace pro dětskou knihu IBBY, ze zahraničí si přivážely ocenění obrázkové a poznávací knihy Mileny Lukešové:
"Ona se spojila s několika výtvarníky, jako třeba Janem Kudláčkem, a vytvořili obrazové knihy, neboli bilderbuchy. Ten pojem je trochu neustálený, někdy se říká anglicky picture book, ale význam je jasný, slovesná stránka je v této knize rovnocenná ilustračnímu, výtvarnému pojetí. Ty knihy vznikaly v symbióze a ona s nimi získala řadu i mezinárodních ocenění, byla zapsána na čestnou listinu, byly přeloženy: třeba ty s Janem Kudláčkem Holčička a déšť, Jakub a babí léto, Bíla zima a další. Byly přeloženy do němčiny, francouzštiny, němčiny, polštiny a dalších jazyků, takže se staly známými i na mezinárodním poli."
K dílu Mileny Lukešové je třeba připočíst i její působení v Albatrosu, nejprve jako redaktorky, později vedoucí. V této pozici například v 60. letech prosadila edici knížek pro děti mladšího školního věku První čtení.
"Tam byl problém vytvořit pro začínajícího čtenáře typ knížky, která přinese čtenářský zážitek a přitom ji zvládnou svými omezenými schopnostmi. A díky té své velmi sympatické zarputilosti dokázala toho ta drobná, tichá, introvertní dáma dosáhnout. A navíc ve spolupráci s těmi výtvarníky. To byly někdy komické situace. Ona měla přesnou představu, jak má ta knížka vypadat. Ale protože výtvarníci jsou také originální osobnosti, tak to bylo vždycky dohadování, a okřídlenou se stala její věta: No já to úplně vidím, jen to obtáhnout! Takže kolega z výtvarné redakce Zdeněk Mlčoch říkal: tak si to obtáhni! Ale výsledkem těchto diskusí byla knížka, která stála za to, nese třeba styl té doby, ale je dobrá."
Po úspěších, kterých Lukešová osobně i česká dětská literatura jako taková dosahovala v 60. - 80. letech přišla po revoluci deziluze, ekonomická nejistota a rozpad nakladatelství, přeorientování zájmu na západní dětskou literaturu. Milena Lukešová žila od 90. let v Bostonu u svého syna. Nových knížek už doma publikovala málo. Jako poslední vyšla knížka z řady poznávacích knížek pro nejmenší Jak to chodí na světě v roce 2002. Igor Lukeš dnes říká:
"Maminka měla celý život obrovskou disciplínu a chuť do práce. Bylo to až něco abnormálního, protože ona dokázala i v nejtěžších dobách vždy vytvořit takovou strukturu dne, že práce byla vždy na pořadu tím hlavním. A doslova do posledních chvil, a tím myslím dny, pracovala. Práce pro ni byla ohromně zajímavá a důležitá do posledku a nechala rozepsaný rukopis, který se týká květin."
Milena Lukešová zemřela 31. července 2008 během návštěvy v rodném kraji v Chocni.
