Milena Oda: Němčina je ve mně skutečně hluboko

Jistě si umíme představit, že se malíř, sochař, grafik, baletní mistr nebo oděvní návrhář rozhodne, že svou tvorbu přenese z Česka do zahraničí. Malovat může stejně dobře v Praze jako v Londýně, Chicagu nebo Tokiu. Jak to je ale s literaturou? Je snadné přepnout a místo česky psát například anglicky nebo francouzsky? Z českých autorů to dokázal málokdo, nejznámějším příkladem je ve Francii žijící Milan Kundera. K tomuto kroku ho ale donutil exil. Mladá spisovatelka Milena Oda ze Staré Paky v Podkrkonoší se k němu rozhodla zcela dobrovolně a vědomě. A má úspěch. Její povídky získaly v Německu literární ceny, nedávno vydala i román Jmenuji se sluha.

Já se samozřejmě na začátek musím zeptat, co takovou mladou ženu, rodačku z Podkrkonoší, přivede k tomu, že píše německy?

"Víceméně mne k tomu přivedla rodinná konstelace. Podkrkonoší je blízko Sudet a vlastně v celých Čechách je německá kultura přítomná. Můj děda byl profesorem českého a německého jazyka, takže mi už odmalička kladl na srdce, abych se učila německy. Z toho intelektuálního hlediska. A děda z maminčiny strany s babičkou byli naopak totálně nasazeni v Německu. Děda pak mamce zaplatil kurzy němčiny, i když to byla dělnická rodina, kdyby náhodou přišla třetí světová válka, aby na tom mamka byla líp než on. On musel nosit kolejnice na ramenou..."

To bylo velmi prozíravé, protože mnoho Čechů, které dokonce ani nepotkaly takové dramatické okolnosti v průběhu druhé světové války, se zvláště ve starší generaci vyhranilo vůči němčině velmi nepřátelsky. A naopak právě v důsledku druhé světové války svým dětem rozhodně neradili, aby se učily německy...

"Je pravda, že v Čechách máme spíš negativní tendenci k němčině."

V této souvislosti bych se zeptala na další věc. Vy už řadu let žijete v zahraničí, v Německu a často i ve Spojených státech. Jak se díváte na naše vyhraňování se vůči Němcům? Řekla bych, že v poslední době má novou podobu. Proti tomu předchozímu mnohaletému nepřátelství se tu najednou objevuje nová generace historiků, publicistů, spisovatelů, dramatiků, kteří se snaží ten úhel pohledu trochu pootočit. Poukázat nejenom na to, co tu Němci prováděli za druhé světové války, ale i na to, co jsme naopak té německé menšině provedli my. Jak se na to vy, ze zahraničí a s tímto zázemím, díváte?

Milena Oda

"To je hezká otázka. Já jsem se skutečně zabývala v eseji svou českou identitou. Tam jsem vyloženě specifikovala tento problém, který jako Češi máme vůči Němcům. Já jsem přistupovala k němčině s láskou, začala jsem psát německy, protože jsem měla němčinu hrozně ráda, ale neviděla jsem to negativní. I když mi rodiče a prarodiče vyprávěli o negativních zážitcích, tak jsem to brala z literárního úhlu pohledu. A pokud jde o politický pohled, tak tu proměnu jsem samozřejmě reflektovala. Když jsem přijížděla do Čech třeba v roce 2001, 2002 nebo 2003, tak přátelé, co se dozvěděli, že píšu německy, mnou lehce pohrdali. Říkali si, proč píšu takovým strašným jazykem. V Německu ale taky nechápali, proč jsem si zvolila právě němčinu, když čeština je tak hezká. Němci vlastně jako národ stále řeší druhou světovou válku. A často sami sebe nemají rádi. Takže nechápali, proč cizinci vyhledávají jejich jazyk. Proč chtějí být v Německu? A k vaší otázce: každopádně bychom na sebe měli nahlížet jako sousedé. Já si ale myslím, že problém je v Německu. Tam lidé tendují k tomu pohrdat malými národy. My to intuitivně cítíme a to malé sebevědomí vůči většímu národu v nás je. Myslím si, že větší národy v Evropě by v sobě měly překonat tento arogantní postoj k menším národům. Je to i v tom, že v nás stále vidí východní Evropu. Tím je zase znovu specifikován člověk druhé třídy."

Zažila jste tuto aroganci na vlastní kůži, při studiu a během svého působení v Německu?

"Zažila. A můžu říct, že jsem přišla do Německa a nebyla jsem žádný disident. Přišla jsem na vlastní pěst, s jistými ideály a vztahem k jazyku. Nevěděla jsem, do jakého politického prostředí jdu. Začínala jsem v Düsseldorfu a i v divadle, v intelektuálním prostředí, v dramaturgii, o nás nevěděli víceméně nic. Byli jsme pro ně jak někde na Sibiři. Špatně vyslovovali jména a hlavně jsem dostala ten štempl, že jsem Východoevropanka."

Z tohoto pohledu je to přeci jenom poněkud zvláštní, že jste se rozhodla ke své literární tvorbě právě v německém jazyce. Mne by ale zajímala jedna věc: psát je přeci jenom velmi osobní, intimní záležitost. Jak se najednou člověk překlopí do cizího jazyka, ve kterém nemá tu sílu nejrůznějších prožitků a vzpomínek? Vy jste předtím psala česky?

"Napsala jsem česky asi tři povídky. Já jsem ale s němčinou skutečně vyrostla odmalička. Maminka se učila německy jako samouk, i já jsem se naučila jako samouk a němčinu jsem se skutečně učila až. Takže jsem si němčinu získávala pro sebe, vytvářela jsem si svůj paralelní svět a vždycky jsem mamku prosila, aby mi překládala všechno do němčiny. A to s tím souvisí."

Všechno ale přeci jenom z jednoho jazyka do druhého přeložit nelze. A teď mám na mysli spíš tu pocitovou stránku tvorby. Já jsem si to uvědomila, když jsem četla vaši povídku Ferenz, která je dvojjazyčná, německy a česky. A i v té češtině jsem si uvědomila, že vlastně čtu svým způsobem německou literaturu. Vy jste se v literatuře dostala nejenom do toho jazyka, ale jaksi i pod ten jazyk. Jak se vám to podařilo? - Vy píšete skutečně jako německá spisovatelka, nikoliv jako česká autorka, která by byla přeložena do němčiny.

"Je to přesně tak. Já jsem pochopila, že jsem dosáhla tohoto stupně, když moje druhá povídka byla v roce 2003 vybrána z osmi set textů německých autorů do výboru Open mike. Ti lidé nevěděli, že jsem Češka. Vybrali mne v anonymní soutěži a pak mi říkali, že si mysleli, jsem nějaký čtyřicetiletý muž ze severního Německa. Pak otevřeli obálku, kde bylo moje jméno, věk 27 let, žena a ještě z České republiky! Tak z toho byli šokovaní a dali mi za tu povídku cenu. Ale jak to funguje? To nevím. To je jaksi ve mně, němčina je natolik mým mateřským jazykem. I když z mého akcentu, když mluvím, je slyšet, že jsem Češka."

Vy už si v hlavě nepřekládáte do němčiny? Vy už rovnou píšete německy?

"Ano, a když třeba jsem v Americe a neznám nějaké slovo anglicky, řeknu si ho německy. Automaticky mi naskočí němčina, nenaskočí mi čeština. Tím jsem sama překvapená. Teď už to beru jako normální věc, možná i proto, že jsem angličtinu studovala částečně v Düsseldorfu. To s tím také souvisí, kde se naučím další jazyk. Ale ta němčina je ve mně skutečně hluboko."