Mými oblíbenými prezidenty byli Johnson a Nixon, říká Eliška Hašková Coolidge
Pět amerických prezidentů, česká babička a já. Tak se jmenuje rozšířené vydání vzpomínek Elišky Haškové Coolidge, která se dokázala prosadit jak ve vrcholném politickém prostředí v USA, tak i po revoluci v Česku. Dnes napomáhá společenským i podnikatelským kontaktům mezi Českou republikou a USA. Vede také kurzy etikety pro veřejnost, firmy a státní správu. Etiketu učí dokonce i děti a teenagery. Loni se stala novou předsedkyní společné organizace krajanských spolků.
Kmotrem knížky Elišky Haškové Coolidge se stal Jan Mühlfeit, který se dokázal prosadit ve firmě Microsoft, z toho posledních 15 let byl v nejužším vedení.
„Eliška je velice upřímná. Znali jsme se dlouhou dobu, pozvala mě na oběd a říkala: Honzo ty teď hodíš v takové lemované košili, a vypadáš v tom jak italský cukrář. Moje žena si ke mně dovolí hodně, ale tohle mi nikdy neřekla. Ale od Elišky se to bere, že to je normální a koneckonců měla pravdu. Eliška má velkou odvahu. V životě je to o tom, jakou máme mentální odolnost, ne kolikrát spadneme na zem, ale kolikrát se zvedneme. Není to o tom, kde byly ty naše startovní bloky v životě, a ty její nebyly moc vysoko, ale je to o tom, kam dohlédne naše mysl“, řekl Jan Mühlfeit při křtu.
Eliška Hašková Coolidge dohlédla daleko. Do Spojených států se dostala v roce 1949. Když přišla na internát, uměla anglicky čtyři věty. Nakonec, jak je o ní známo, se stala asistentkou pěti amerických prezidentů.
„Začala jsem u Kennedyho, v roce 1963. Byl zastřelen v listopadu tohoto roku. Další prezident Lyndon Johnson mě nabídl, abych zůstala. Po něm přišel Richard Nixon, z jiné strany, ale také mi nabídl, abych zůstala. Po Nixonovi byl Ford a Carter. Pak přišel Reagan, kterého jsem volila, a byla ráda, že se stal prezidentem. Bohužel měl spolupracovnici, která pro něj pracovala, když byl guvernér Kalifornie. A tak jsem měla smůlu. Bylo mi řečeno, že převezme mou pozici. Tehdy se za mě postavil George Bush, který byl jeho viceprezident. Hned další den mi nabídl práci na ministerstvu zahraničí, kam jsem vždycky chtěla jít. A tak jsem se po 17 letech v Bílém domě přesunula přímo do kanceláře ministra“.
U vaší funkce se uvádí zvláštní asistentka. Proč zvláštní?
„Prezident má své asistenty, kteří jsou výše postaveni, než speciální asistentka. Ta má pod sebou také lidi, a moje zodpovědnost byla psát, a kontrolovat všechno, co se píše jménem prezidenta“.
Jak jste se do Bílého domu dostala?
„Náhodou. Šla jsem na první pohovor na ministerstvo zahraničí, a tam jsem se dozvěděla, že by mě rádi přijali, ale nemůžou. Byl zákon, podle kterého jste musela být 10 let občankou USA, abyste mohla být v mezinárodní službě. Člověk, se kterým jsem dělala pohovor, mi řekl, že má známého v Bílém domě, který právě ztratil asistentku, protože se vdala a odstěhovala do New Jersey. Ten samý den mě posadil do auta a vzali mě přímo do Bílého domu. A tam mě přijali“.
Jaké máte vzpomínky na prezidenty, pro které jste pracovala?
„Dva se mi nejvíc líbí dodnes. Byl to demokrat Johnson, úžasný člověk. Když jsem vstoupila do Bílého domu, tak bylo nezvyklé nejen, že jsem byla původem Češka a krátkou dobu občanka, ale neměla jsem ani žádné politické angažmá, a nikdo se mě na to nezeptal, to by dnes nešlo. Přišla jsem tam za Kennedyho, ale mnohem víc mě oslovil Lyndon Johnson. Kennedy byl fešák, krásně mluvil, ale Johnson měl v sobě něco vřelého. Do Bílého domu šel přes Senát, kde uspěl. Uměl jednat s lidmi, vyjednávat, uměl lidi přesvědčit. Zasloužil se o rovnost černochů. Byl jižan, což bylo ještě víc pozoruhodné, že to byl on, kdo se to snažil protlačit. Rozhodl se, že nikdo nebude tak chudý, jako byl on, když byl dítě. Druhý, kterého jsem měla ráda, byl Richard Nixon. Je mi velice líto, že právě Nixon skončil kvůli aféře Watergate. Právě on zarazil válku ve Vietnamu, kterou Johnson zdědil od Kennedyho, ale neměl odvahu odsunout lidi, kteří tu válku vedli, a řešit to jinak. Richard Nixon byl expert v mezinárodní politice. Oba dva byli, co se týče peněz, čistí, a korektní. To jsem strašně oceňovala. Myslím, že tam ten charakter doopravdy byl. Bohužel selhal. U Johnsona, že neskončil válku. A Nixon nadržel dvěma lidem, kteří mu pomohli stát se prezidentem, místo, aby je odsoudil za to, co udělali“.
Podepisovali jste v Bílém domě nějakou listinu, že nebudete hovořit o své práci?
„Ne, ale každý z nás věděl, že některé věci nejsou pro veřejnou publikaci. Teď se globální svět strašně změnil. Každý všechno řekne, a já myslím, že je to horší. Třeba teď, co se děje v Americe, tak to nedá Donaldu Trumpovi ani šanci se etablovat, udělat svůj tým, začít na něčem pracovat, a něco uskutečnit. Už do něj ryjí, a mě to strašně trápí a myslím, že to není fér“.
Sledovala jste, když jste byla v USA, dění v Česku?
„Jenom do jisté míry. My jsme po roce 1968 ztratili naději. Před tím jsme tu naději sice taky neměli, ale moje babička, která zemřela v roce 1981, mě pořád připomínala, co mám dělat, až se vrátím. Ona říkala, to se nestane za mého života, ale stane se to za tvého. Musíš tam jít a nějak pomoci“.
Jak zrálo rozhodnutí vrátit se? I když, vy jste teď tak nějak mezi oběma zeměmi.
„Ano, já jsem mezi oběma zeměmi. Mám dceru a teď malého vnoučka v Americe. Doufám, že ho naučím Česky, a v létě se mnou půjde na Šumavu. Byla bych moc ráda, kdyby se tohle ještě povedlo. Ale v Česku jsem víc než v Americe. Jsem tady osm měsíců v roce“.
Vaším domovem je teď Praha nebo jiná část republiky?
„Narodila jsem se v Praze - Bubenči. A moji prarodiče měli letní dům na Šumavě. Tam jsem jezdila na léto. Je složité to udržovat, ale mám Šumavu ráda“.
Vy máte kurzy etikety pro děti. Jak se ji učí?
„Je to pro děti mezi 6 a 12 roky. Jsou úžasní. Přijdou a vidí to velké množství sklenic a příborů, a jsou z toho trošku omámení. Já se s nimi bavím o morálním základu etikety. Je to všechno o ohleduplnosti k druhým. Oni reagují na otázky. Mají večeři, při které je perfektně obsluhují. Učí se, jak prostřít stůl, jak držet vidličku a nůž, jak se chovat u toho stolu. Moc se snaží, chutná jim to, co dostanou. Je to s nimi opravdu krásné“.
Na vašich stránkách je novinový článek, kde jste se vyjadřovala v diskuzi, jestli děti patří do restaurace.
„Myslím, že děti patří do restaurace. My jsme moji dceru brali i do těch nejelegantnějších restaurací, když jsem s manželem cestovala po světě, a nikdy jsme s tím neměli problém. Ale s tím dítětem je třeba se bavit, říct, co se hodí, a co ne. A pak to jde. Je důležité to taky dodržovat doma. Etiketa není něco, co si oblékneme, když jdeme někam na raut, etiketa je vnitřní záležitost. Je to něco, co nás vede přes celý život, a to začíná v dětství“.
Když se já vrátím do vašeho dětství, tak když jste přijela do USA, tak jste uměla asi čtyři věty v angličtině. Bylo vám devět let a byla jste hozená do vody, šla jste do internátu.
„Když mě tatínek ve Virginii vyklopil, tak jsem nechtěla vystoupit z auta. To si pamatuji dodnes. Pak jsem vystoupila, a šla. Oni se vrátili, a nahlédli do pokojíčku, kde jsem měla být. Už jsem byla obklopená jinými děvčaty, tak si řekli, že to bude v pořádku. Měla jsem veliké štěstí, že to byla dobrá katolická škola, vedly ji jeptišky. Neměla jsem s tím žádný problém. Po roce přijela babička, tak jsem od té doby bydlela doma“.
Kde jste bydleli?
„My jsme bydleli vždycky ve Washingtonu. Měli jsme malinký byt, a později, to už jsem byla na univerzitě, tak koupil tatínek malý dům. Já jsem ještě bydlela doma, když jsem začínala v Bílém domě. Odstěhovala jsem se, když mě bylo 28 nebo 29“, uvedla v rozhovoru pro Radio Praha Elišky Haškové Coolidge.
