Na sáňky do Smržovky
Sáňky bývaly tradičním horským dopravním prostředkem, dnes je sáňkování v Česku vůbec nejoblíbenějším zimním sportem. A díky speciálním drahám mu už zdaleka neholdují pouze děti. S nápadem vybudovat přírodní sáňkařskou dráhu z Černé Studnice v Jizerských horách do Smržovky přišel Miloš Morávek, bývalý reprezentant ve sportovním sáňkování. V ráji sáňkařů s ním natáčel Thomas McEnchroe.
„První nápad bylo udělat sáňkařskou dráhu tady v Jizerských horách. Já jsem prošel spoustu míst, a když jsem se tenkrát o tom zmínil starostovy Smržovky, tak se zarazil a řekl: ‚Co to hledáš někde jinde? Smržovka je sáňkařské město, tak to musíme udělat na Smržovce!‘ To byl ten prvopočátek, když jsme se usnesli, že uděláme sáňkařskou dráhu na Smržovce. Myslím si, že to nebylo špatné rozhodnutí, protože když vidíme, kolik návštěvníků za sezonu tu sáňkařskou dráhu navštíví, tak z toho máme opravdu velkou radost."
Pořádáte tu sáňkařské závody?
Dočetl jsem se, že Svijany Cupu se zúčastňují i čeští olympijští reprezentanti?
„Těch sáňkařů není v republice moc a říkám Vám, to je velká parta. Takže když se něco uspořádá, tak se většinou sejdou a sportovní srdce jim nedá, aby si na ty saně nesedli a těch závodů se nezúčastnili. I proto se druhého ročníku Svijany Cupu se zúčastnili závodníci, kteří normálně jezdí na uměle chlazených drahách a byli na olympiádě. Bylo už po sezoně a tak si přišli zazávodit i na tu naší sáňkařskou dráhu.“
„Tak samozřejmě. Ti závodníci se znají všichni mezi sebou, protože jak jsme říkali, těch sáňkařů není moc. Mezi závodníky mohu říci, že nás pojí dlouholeté přátelství.“
Vy jste řekl, že sem jezdí hodně lidí. Kolik jich tu přesně bylo minulý rok?
„S hrubým odhadem, protože nemáme žádné turnikety, to bylo více než 7 000 turistů, kteří navštívili naší sáňkařskou dráhu.“
A jsou to pouze Češi anebo i zahraniční turisté?
Jak byste charakterizoval vašeho obyčejného návštěvníka?
„Většinou rodiny s dětmi v rozmezí od jednoho do 15 let. Některé malé děti si to ještě moc neužijí, protože je to pro ně přece jen úplně nový zážitek. Sám jsem tu vedl dvouleté dítě a už jen ten vzduch co frčí okolo obličeje – na to malé děti nejsou zvyklé. Mám však i zkušenosti, že například jeden desetiletý chlapeček tady nahoře na startu pofňukával, že nechce jet dolů, že se bojí. A za chvíli jsem viděl dole u vleku, jak tahal tátu za ruku a říkal: ‚Táto, pojď! Půjdeme ještě jednou.‘“
„Smržovka je sportovní město a máme tady v zimě i jiná vyžití. Přírodní sáňkářská dráha končí u lyžařského vleku Filip, kde se saně vracejí. Takže si tu samozřejmě přijdou na své i ti, kteří mají rádi lyžovaní. Přímo ve městě Smržovka se udržuje přírodní kluziště, kde si mohou lidé přijít zabruslit a na okraji Smržovky, v takzvané Horní Vsi, je běžecké kolečko, kde turisté, co mají rádi běžkové lyžovaní mohou využít dvoukilometrovou trasu.“
Vy jste sám řekl, že organizované sáňkování je teprve u zrodu, ale má Česko nějakého velmi úspěšného sáňkaře, či sáňkařku?
Co se týče sáňkování obecně, mohl byste ho trochu popsat pro ty, co tento sport neznají? Jak se například řídí a jakou rychlosti člověk jede?
„Když se budeme bavit o přírodní sáňkářské dráze, tak strašně zaleží na kvalitě sněhu. Pokud napadne sníh, mrzne a teplota je okolo minus deseti stupňů, tak ten sníh je tupý a ne kluzný a tím pádem ty saně tolik nejezdi. Naopak, když delší dobu nejsou srážky a ta trat je tvrdá a pevná, tak pak se jezdí velice pěkně. Může se však také stát to, že padne na trať déšť a následně přijde mráz. V takových podmínkách je nutné, aby návštěvník opravdu uměl své saně ovládat a neskončil mimo sáňkařskou trasu, protože naše trasa je převážné v lesních úsecích a nemáme moc vysoké mantinely, které by toho sáňkaře vrátili v takovém případě do trati. Je důležité, aby se sáňkaři nějaké ty základy naučili. My počítáme s tím, že bychom v budoucnu tady vylepili nějaké letáky, kde by bylo názorně ukázáno, jak si má sáňkař sednout, brzdit a zatáčet jednoduchým způsobem. Aby věděl, jak se na sáňkách chovat.“
„To jste mě předběhl. Je to úplně nová věc, která nás napadla tuto zimu. Uvažujeme, že bychom v určitých dnech, například o víkendech, nabídli takovou malinkou sáňkařskou školičku, kde bychom vážnější zájemce zasvětili do sáňkářského sportu ještě ve větší míře než by byla v letácích a prospektech.“
A když se vás jako zkušeného sáňkaře zeptám co je na sáňkování to nejlepší, co řeknete?
„Tak je to radost z rychlé jízdy. Samozřejmě i tady na přírodní sáňkářské draze si návštěvník užije trochu adrenalinu. Je to výborná zábava, a pokud se to někdo trochu naučí, tak si může člověk užívat na saních stejně jako na lyžích.“
„Mezinárodní sáňkářská federace se celé čtyři roky velmi snažila o to, aby se tento sport dostal do programu olympijských her. Nepodařilo se to, takže v olympiádě v Číně nebude tento sport zaražen do programu, ale věřím, že v budoucnu bude mít i tento sport v programu olympijských her místo.“
A už máte vytipovaný nějaký český tým?
„Začali jsme s tím teprve před čtyřmi roky. Samozřejmě, že se udělali nábory a sehnali se nějací závodnici. Podle mého názoru by však měli mít kvalitnější přípravu, aby se mohli takových vrcholných závodů účastnit. Přece jen je to mistrovství světa, jsou to světové poháry a závodnici v jiných zemích jako Itálie, Rakousko, Rusko, dnes dokonce i Německo, kde byl tento sport dlouho opomíjen, se připravuji celoročně. My jsme v našich podmínkách ještě nebyli schopni vytvořit možnost celoroční přípravy.“
„Ne. K tomuto slouží kolečkové saně. Ty skluznice, které jsou v zimě kovové, se sundají a místo nich se nasadí kolečka. Závodník na kolečkách může trénovat celé léto a je to velice podobné tomu jako sjíždět v zimě, takže ta možnost přípravy tady je. Jsou tady i vhodné silnice a terény. Ty poznáte podle toho, že tam není velký provoz a je tam mnoho zatáček. Podmínky na letní přípravu tady máme.“
Takže příštím cílem jsou kolečkové saně a tréninkové kurzy?
„Je zapotřebí tu členskou základnu dál rozšiřovat, protože ne každý, kdo by chtěl závodit, je tak talentovaný, aby dosahoval výsledků. To je tzv. pyramida. Existuje nějaká základna a z ní poté může vyrůst špičkový sáňkař. My zatím jenom pracujeme s lidmi, které tento sport zajímá a kteří se nebojí. Nevíme však, zda jsou to ti nejlepší, protože z členské základny zatím nikdo nevyrostl."
Smržovka je zhruba jednou z deseti tratí, které mají dnes sáňkaři k dispozici. Nejvyšší kopce a nejdelší skluzy poskytují Krkonoše. První oficiální dráha vznikla ve Špindlerově mlýně, nejdelší pětikilometrovou trať vede z Medvědína přes Mísečky právě do Špindlu.
