Na stavbu univerzity za čtvrt miliardy dolarů dohlíží v Los Angeles Čechoameričan Jaroslav Hošťálek

Jaroslav Hošťálek, foto: Autorka
0:00
/
0:00

Jeho dávného předka prý popravili v roce 1621 s českými pány na Staroměstském náměstí. Dnešní Čechoameričan Jaroslav Hošťálek dohlíží v Los Angeles na stavbu univerzity, a má tak na starosti čtvrt miliardy dolarů. Více se už dozvíte z rozhovoru, který s ním při oslavách tisíciletí města Žatce natočila Milena Štráfeldová:

Jaroslav Hošťálek, foto: Autorka
Jaroslava Hošťálka jsem poznala při světovém setkání žateckých rodáků, které bylo součástí loňských oslav tisícího výročí první písemné zmínky o Žatci. Sjela se sem řada lidí, kteří z Žatce pocházejí, dnes ale žijí v Austrálii, Kanadě, Spojených státech, v Německu a na dalších místech. Sám pan Hošťálek sice přiznal, že není rodilým Žatečanem, v roce 1945 se ale jako dítě do Žatce přistěhoval a žil tu až do své emigrace v roce 1968. Zajímalo mne, jaké byly jeho začátky v exilu:

"Já jsem tady vyštudoval stavařinu, a když jsem si zlepšil angličtinu, tak jsem pokračoval v tzv. project management, to je stavitelství."

Kolik Vám bylo let, když jste odešel do Ameriky?

"Dvacet osm."

Musel jste si tam doplnit studium?

Žatec, foto: Autorka
"Nemusel."

Kde jste tam žil, nebo kde žijete dosud?

"Já jsem žil původně na Floridě, potom jsem dostal kontrakt do Jižní Afriky, kde jsem strávil deset let. Vrátili jsme se na Floridu a zase jsem šel na deset let stavět do Kanady. A teď jsem posledních patnáct let v Los Angeles."

V jakém oboru konkrétně pracujete?

Posledních osm let je naším klientem školská organizace univerzit v Los Angeles. Je to systém devíti univerzit, který má asi sto třicet tisíc studentů. Voliči Jižní Kalifornie jim odvolili dvě miliardy dolarů a ty se rozdělily do těch devíti univerzit. Já jsem dohlížející project manager na jedné z těch univerzit. Jsem zodpovědný za rozpočet 230 milionů dolarů."

Máte americkou rodinu?

Radnice v Žatci, foto: Autorka
"Ne, českou. Manželka je ze Žatce, dcera se narodila v Žatci a můj syn se narodil v Jižní Africe."

To znamená, že Vy už jste do emigrace odcházel s malým dítětem. Jak se tam rodina uchytila?

"Každý se s tím vypořádává jinak. Někteří lidé jsou víc do světa, jsou schopni se asimilovat do americké společnosti co nejrychleji. Někteří lidé se pořád upínají k tomu češství."

Jak jste na tom Vy?

"Já jsem spíš takový světoběžník. Pro mne to je jednodušší. Emigrace je těžká, v každém případě, a speciálně s rodinou. Jako v našem případě, protože jsme utíkali ilegálně, takže jsme museli všechno nechat za sebou a začít znova. Ale děti se chytnou hned, pro děti je to nejjednodušší."

Pomohl Vám při tom startu třeba nějaký český krajanský spolek? Obraceli jste se vůbec na takové kontakty?

"Ne. Existují takové organizace, hlavně když jsme odešli do Vídně, tak tam jsou katolické organizace, které v roce 1968 lidem pomáhaly. Já jsem měl ale štěstí, že jsem měl dost peněz a uživil jsem se sám. Takže jsem žádnou pomoc dobročinných nebo charitativních organizací nepotřeboval. Jinak na tom byli lidé, kteří nebyli schopni se sami uživit a museli do sběrných táborů. největší problém emigrace je pochopitelně jazyk. Pokud děláte manuálně, tak je to menší problém, když ale děláte nějaké technické nebo akademické zaměstnání, tak je to problém. Pocit, že nemůžete vyjádřit to, co víte, je pravděpodobně vůbec nejhorší zážitek."

Jaroslav Hošťálek, foto: Autorka
Stýkal jste se později, ať už v Americe, v Kanadě nebo v Jižní Africe, s nějakými Čechy?

"Jistě, ale ne moc, protože pracuji deset, dvanáct hodin denně, a tak trávím čas raději s rodinou."

Jak často jezdíte do Česka?

"Posledních deset let jsem jezdil každý rok."

Jak se Vám vývoj v Česku za poslední léta, co sem jezdíte, jeví?

"Pochopitelně jsou tu změny, vyvíjí se to a vylepšuje pořád. Jsou tu bohužel problémy dvojího rázu. Jednak společenského, které jsou myslím velké, a za druhé s rozpadem komunismu není dost peněz. Například komunikace, silnice jsou v chabém stavu. Teď jste členy Evropské unie, tím pádem sem jezdí víc aut, speciálně nákladní dopravy, a silnice nejsou ve stavu, v jakém by měly být."

Teď z Vás promluvil stavitel...

"Já jsem původně začal stavět silnice, teď ale stavím po celém světě vysoké baráky."

Žatec, foto: Autorka
Jak je to s Vaším občanstvím? Dostal jste zpátky české občanství?

"Musel jsem si o ně zažádat. Byl jsem od americké firmy rok v Korei a tam jsem se seznámil s českým velvyslancem. A on mi řekl, proč se nepožádám o úpravu mého vztahu s Českem, tak jsem to udělal. Ale před tím jsem tu byl i bez upravení vztahu, v roce 1991 jsem přijel poprvé."

Mnoho Čechů, kteří žijí v Americe, si stěžuje na to, že podmínky pro znovuzískání jejich občanství byly nastaveny tak, aby je nemohli získat v době, kdy by mohli požádat o restituce. A občanství přitom bylo podmínkou pro restituci. Čili oni se cítí hodně diskriminovaní. Setkal jste se někdy s tímhle názorem?

"Ne."

Byl mezi Čechy žijícími v Americe velký zájem o znovuzískání českého občanství?

"To vám nepovím, protože se moc s Čechy nestýkám, hlavně z důvodů pracovních. To bychom směřovali do jiné diskuse. Česká emigrace se skládá z několika částí. Především lidi, kteří utekli po roce 1948, pak my, co jsme utekli po 68. roce, a pak je tam řada tzv. ilegálních pracovníků, nebo jsou na smlouvách, já nevím, jsou to mladší lidi. Co slyším, tak tam jsou jedině pro výdělek. Kdežto my jsme se museli asimilovat. Já mám v oblibě lidi, kteří utekli v 48. roce, protože utíkali za ohrožení života. Po nich se na hranicích střílelo. Přišli do Německa, do sběrných táborů, a nikdo o ně neměl zájem. Evropa a Spojené státy měly problém se sebou, protože bylo po 2. světové válce a ve všech státech se stavělo nové hospodářství. Čili chtěli zaměstnat nejdříve svoje lidi. Vím, že proto dost lidí odešlo do Jižní Ameriky, tam dělali na farmách, a teprve po deseti letech byli schopni se dostat do zemí, kam chtěli, jako speciálně do Ameriky."

- řekl mi Jaroslav Hošťálek při loňském setkání žateckých rodáků. Na zdejší radnici dosud visí obraz s portrétem jednoho z jeho vzdálených předků, žateckého měšťana Hošťálka, který byl po Bílé hoře popraven spolu se 27 českými pány na Staroměstském náměstí.


A mám pro Vás ještě důležitou informaci. Československá společnost pro vědy a umění ve Spojených státech zve na svůj letošní kongres. Ten se koná ve dnech 17. - 20. března 2005 v Miami na Floridě. Setkání se zúčastní řada vědců, vysokoškolských pedagogů, umělců a dalších osobností ze Spojených států i z České a Slovenské republiky. Hlavním tématem letošní konference je české a slovenské dědictví na obou stranách Atlantiku. Je připravena řada přednášek a panelů, například o českých a slovenských tradicích, o hudbě, literatuře a divadle, o péči o české kulturní dědictví v zahraničí a o vysokoškolském studiu v Česku a o spolupráci českých vysokých škol s americkými univerzitami. Podrobnější program letošního kongresu SVU najdete na webové stránce společnosti www.svu2000.org. Odbornou část konference bude provázet i bohatý kulturní a společenský program, například vystoupení zpěváka Waldemara Matušky, ukázky českých a slovenských lidových tradic a tradiční kuchyně nebo koncerty. Pořadatelé kongresu SVU vyzývají zájemce, aby co nejdříve potvrdili svou účast na letošní konferenci.