Na Zakarpatské Ukrajině jsou dodnes české stopy, připomínají první republiku
Zakarpatská Ukrajina, dříve Podkarpatská Rus, dodnes budí v mnoha lidech v Česku nostalgii. V meziválečném období byla součástí Československa a těch dvacet let, kdy zde působili čeští lékaři, učitelé nebo stavitelé, je stále ještě znát. Každoročně se tyto stopy do Užhorodu, Chustu nebo na Koločavu vydávají hledat tisíce českých turistů. Zdejší úřady pro ně dokonce mají označení nostalgická turistika. Petr Balcar se na Zakarpatskou Ukrajinu vypravil z jiného důvodu. O vysvětlení jej požádala Milena Štráfeldová:
"Já jsem studoval etnologii a tam jsem pracoval na diplomce, která se týkala života v pohraničních oblastech ve Střední Asii. Téma pohraniční jsem si potom přenesl na druhý konec toho postsovětského prostoru, a to na současnou hranici Evropské unie, která je na slovensko - ukrajinském pohraničí. Detailněji mne teď zajímá vývoj na nové evropské a schengenské hranici."
Vy jste se při té příležitosti setkal i s českými krajany na Podkarpatské Rusi či Zakarpatské Ukrajině. Kde všude jste byl?
"Já jsem nejdříve strávil nějaký čas v Kyjevě a pak především v Užhorodě a v několika obcích u slovensko - ukrajinské hranice. Také se mi poštěstilo vyrazit trošku dál a navštívit další části Zakarpatí, okolí Černé hory, Hoverly, Jasini, Mukačevo."
"Tam všude jsem potkával lidi, kteří měli především zkušenost s prací v Čechách, ať už osobní nebo někoho z rodiny. Dá se říct, že každý druhý v podstatě má někoho příbuzného, kdo pracoval v Čechách. Takže to byli spíše lidé, kteří mají tento vztah k České republice. Krajany jsem potkal především v Užhorodě."
Narazil jste tam na nějaké české stopy z dob, kdy Podkarpatská Rus patřila k první Československé republice?
"Právě v okolí Hoverly, vlastně černohorského hřebene, který v současnosti rozděluje Zakarpatskou oblast a Ivano-frankovskou oblast Ukrajiny. Dříve, mezi válkami, dělil tento hřeben Polskou a Československou republiku. Tam ještě na mnoha místech můžete vidět pohraniční patníky. To je prvek v přírodě, který se dal zaznamenat. A pak ve městech je řada administrativních budov, které vznikaly v té době."
Já bych řekla, že třeba Užhorod a Mukačevo, alespoň podle mého dojmu, se hodně podobají českým městům. Mají dokonce určitou podobnost třeba s pražskými Dejvicemi...
Jakou činnost tam dnes krajanská sdružení vyvíjejí? Vy jste se setkal například s panem Ivanem Latkem v Užhorodě...
"Já především znám jejich publikační činnost. Tam jsou desítky a možná stovky publikací, za kterými Ivan Latko stojí, ať se to týká jak reedic knih, které vycházely za první republiky, nebo které se týkají československého působení v této oblasti. Podporují například i místní archeology nebo kulturní historiky, kteří s jejich pomocí vydávají své práce o Užhorodě a jeho okolí."
Potomci Čechů, kteří ještě ve 30. letech žili na Podkarpatské Rusi, dnes v Česku usilují o jakési odškodnění za majetky, které tam museli zanechat, když poměrně rychle v roce 1938 - 39 Podkarpatskou Rus opouštěli. Setkal jste s tím, že by někdo, kdo dosud zůstal na Ukrajině, také usiloval o nějaké odškodnění?
"Jednou jsem byl přítomen zkoumání dokumentů, kdy se uvažovalo o tom, jak by je bylo možné uplatnit v nějakých restitucích. Co ale znám od jiných lidí, kteří za sovětské vlády přišli o své majetky, tak tam se žádný restituční proces, jaký proběhl nebo probíhá u nás, neděje. Takže bych byl skeptický k šancích těchto lidí něco získat zpět."
Jak jsou na tom ty zbytky českých krajanů, protože jich tam mnoho nezůstalo, s češtinou a nakolik se tam podle Vás udržuje vzpomínka na první republiku?
"Já znám především předsedy českých spolků a ti vládnou česky případně slovensky dobře. Určitě i ti starší, kteří pamatují Československo. Pak jsem slyšel o tom, že řada mladších navštěvuje kursy pro krajany v Dobrušce, takže určitě tam je nějaká možnost si češtinu zlepšovat. Ale abych posoudil, jak je na tom česká komunita jazykově, to bych si nedovolil."
Jsou spokojeni s tím, jak Ukrajina jako stát nakládá s menšinami? Ptám se z toho důvodu, že sama jsem tam viděla přeci jen velký rozdíl mezi tím, kolik peněz vynakládá například Maďarsko na podporu svých krajanů na Ukrajině, a kolik Česko...
"Znám tu situaci z posledního roku, roku a půl. Alespoň co se týká užhorodského spolku Tomáše G. Masaryka a Jana Amose Komenského. Tam zaznamenali teď podporu. Vystavěli si kancelář, kterou měli dříve na své soukromé adrese. Získali několik grantů..."
Od Ukrajiny nebo od České republiky?
"Od České republiky."
A jak je to s Ukrajinou?
"Tam to zřejmě bude s podporou problematičtější. Nemyslím, že by byl nějaký problém s právním postavením těchto menšin, ale celková ekonomická situace na Ukrajině, která se samozřejmě oproti polovině 90. let zlepšuje, stále není zřejmě taková, aby menšiny pocítily nějakou výraznou podporu, pokud jde o výuku jazyka atd."
"Ano, v Biškeku. Moje kamarádka tam pracovala také na diplomce a její téma bylo Interhelpo. Takže jsem s ní byl jednou nebo dvakrát na návštěvě u jedné paní, která byla z rodiny, co tam přišla ve 20. letech v nadšeneckém duchu budovat sovětský komunismus. Ta skupina tam v podstatě zůstala, především v Biškeku, a někteří lidé mají k nám vazby dodnes. Měl jsem také možnost mluvit s lidmi, kteří do Čech přicházeli v rámci tzv. reemigrace, takže trochu vím o podmínkách jejich integrace. Ta reemigrace byla nejdříve možná trošku živelná, to se týkalo hlavně krajanů z Ukrajiny, a postupně se ten systém propracovával tak, aby se ti lidé nedostávali do nějaké sociální nebo pracovní izolace. Mluvil jsem s lidmi, kteří měli v podstatě dobré podmínky, podařilo se jim tu uchytit."
Pokud vím, tak se to podařilo v naprosté většině případů všem, kteří byli takto repatriováni. Nebo spíš naopak, neznám případ, kdy by to vysloveně selhalo.
