Nevědomky jsem se zúčastnila konkurzu na nevěstu, říká zpěvačka židovské hudby Lenka Lichtenberg
Když bylo Lence Hartlové deset let, zpívala s Jiřím Suchým v Semaforu. Když skončila konzervatoř, odešla do Dánska a pak do Kanady. V obou zemích se živila zpěvem, ale zpočátku si přivydělávala i mytím nádobí u McDonald's. V Kanadě pak vystudovala muzikologii. Dnes se jmenuje Lenka Lichtenberg a věnuje se židovské hudbě klezmer, kterou ovšem zpívá po svém.
Koncertuje, vydává cédéčka. Písně pro jedno z nich nazpívala i v českých synagogách. K mikrofonu ji pozvala Martina Kociánová, které prozradila i to, že se nevědomky zúčastnila konkurzu na nevěstu.
V deseti letech, když se člověk pohybuje mezi největšími hvězdami, a sám je považován za jednu z nich, tak si možná říká, že tak už to bude pořád.
„To je ten problém. Tím, že to přišlo strašně jednoduše, tak si člověk ve své mladické hlouposti myslí, že to je stejně jednoduché všude a vždy. To je samozřejmě obrovský omyl. Když jsem začínala v Dánsku, tak jsem si myslela, že mě tam opravdu přijmou s otevřenou náručí, že když hezky zpívám, tak bude mít jednoduchou cestu. Ukázalo se, že tam vůbec nikdo nemá zájem, a navíc mám obrovský přízvuk v dánštině, kterého se asi nikdy nezbavím. Tím pádem byly možnosti velmi omezené. Naštěstí jsem na to přišla dost brzo. Takže jsem se rozhodla zkusit Kanadu, a tam to bylo o hodně lepší“.
Cesta nejmenšího odporu by byla: jsem dětská hvězda, udělám si konzervatoř, a stanu se hvězdou dospělou, což by asi následovalo, kdybyste zůstala v Česku.
„Občas se mi to mihlo hlavičkou. Mám to asi po tatínkovi, vždycky jsem si vybrala tu nejobtížnější možnost“.
Když jste odešla po konzervatoři do Dánska, kde se ukázalo, že Semafor tam nefrčí, a tudíž se ani na vás nestojí fronty, nenapadlo vás zkusit něco jiného než zpěv?
„To je snad jediné, co mě nikdy nenapadlo. Já si nedovedla představit, že budu něco jiného, než hudebnice. Živila jsem se zpíváním, ale nikoliv v nějakém královském divadle. Začala jsem v izraelské restauraci, která se jmenovala Jacob's Barbecue. A tento kšeftík jsem dostala okamžitě. Druhý den po příjezdu do Dánska. Byla to slavná restaurace, kde mě najali, abych každý čtvrtek, pátek a sobotu zpívala. Seděla jsem nad lidmi, kteří jedli a zpívala jim dvanácti jazyky, včetně hebrejštiny i češtiny. Slyšeli mě různí lidé, a tak jsem pak začala zpívat ve folkových klubech. To už bylo docela profesionální“.
Po kolika letech jste se rozhodla odejít do Kanady?
„Byla jsem v Dánsku asi 4 roky“.
Šla jste tam za lepším, nebo zase začínat od nuly na jiném místě?
„Úplně od nuly, a nebo spíš pod nulou. Znala jsem tam jediného člověka. Byl to starý známý maminky, ještě z Terezína. Měl ve Vancouveru známého, který pracoval v rozhlase, ten a měl hudebního agenta. Tomu svému agentovi mě dohodil. A ten mě okamžitě angažoval. Začala jsem pracovat jako muzikant. Zároveň jsem myla tři roky nádobí u McDonald's. Mohla jsem vydělávat slušné peníze na nájem. To bylo štěstí“.
Vaše maminka byla v Terezíně, její maminka také, a byly jediné, které přežily. Zbytek rodiny zůstal v koncentráku. Vaše maminka vás do toho vůbec nezasvětila. Kde vás ty židovské kořeny dohnaly, když vaše maminka měla ze všech duchovních bytostí nejraději Ježíška?
„Ježíška měla ráda až úplně do konce. Přesto je maminka pohřbená na židovském hřbitově. Mě se vše skombinovalo v hlavě, až když jsem byla dospělá. Maminka o ničem nemluvila, ale vydala knížku Pevnost mého mládí, kde vše popsala. To už jsem byla dospělá a v Kanadě. Z její knížky jsem se dozvěděla řadu věcí, které mi nikdy neřekla, o židovských kořenech. Zrovna jsem studovala na vysoké škole, tak jsem se na to upnula, začala jsem dělat etnomuzikologii, a napsala jsem práci o jidiš hudbě za holocaustu. To byly moje první kroky. Když jsem byla v Izraeli, tak jsem si uvědomila, že to jsou ty mé kořeny, které mě zajímají, musím je dál sledovat, a stavět na nich“.
Vy jste začala pravidelně zpívat při bohoslužbách židovské komunity v Torontu. A do toho všeho jste byla provdána za příslušníka sefardské skupiny, kteří jsou ortodoxní. Jak jste se s tím popasovala?
„Nejdřív to nebylo úplně jednoduché, ale za těch skoro 29 let jsme se od sebe hodně naučili. Já jeho formálnost a úctu k tradici. A Rubin, můj manžel, získal ode mě otevřenou mysl. Už se nebojí nových věcí, a je ochoten riskovat“.
Zaujaly mě okolnosti vašeho seznámení. Když jste začala s jidiš hudbou vystupovat, a mít hodně koncertů, tak vás z místní židovské komunity pozvali na přehrávky, a tam se ukázalo, že je to spíše konkurz na nevěstu pro synovce jedné významné dámy. Co to zjištění s vámi jako rebelkou udělalo?
„Moc to se mnou neudělalo, protože Rubin byl pěkný chlap. Dívala jsem se na něj ještě dřív, než jsem věděla, že nás někdo dohazuje. Dívala jsem se na něj v synagoze, a říkala si: to je hezký chlap, proč já nikdy takového nepotkám. Po programu nás někdo představil. Byla jsem číslo tři. Vybrané byly čtyři dívky, a ta čtvrtá už neměla šanci. Já jsem naštěstí mírná osoba, a on je ta sopka. Ale když by mě něco poroučel, tak si to nedám líbit. Já to zpracuju, řeknu, co si o tom myslím, a najdeme nějaký kompromis“.
Když jste se rozhodla natočit akustickou nahrávku Písně pro dýchající stěny v jidiš, tak jste to jela natočit do Čech. Nahrávky jste pořídila v českých a moravských synagogách. Třeba v horské synagoze v Hartmanicích na Šumavě. Proč právě tady?
„Poslední léta sem jezdím mnohem víc, než kdykoliv předtím. Vymyslela jsem projekt, kde bych zvláštní osobitý charakter těchto synagog zachytila tím, že tam budu nahrávat liturgické písně, které navazují na původní komunity. Byly to stejné texty, které tam lidé recitovali, a modlili se. Ty texty zhudebněné mnou nebo jinými skladateli tam nesu zpět pro ně. Byla to komunikace mezi mnou, tím místem, a tou komunitou, když jsem jim to tam zpívala“.
