Krajané
Tentokrát pro vás Milena Štráfeldová s Vilémem Faltýnkem připravili povídání o tom, jak ve Vilémově na Olomoucku trávily děti českých krajanů z Vojvodiny zimní prázdniny. Přineseme rozhovor s Ivanem Dubovickým z ministerstva zahraničních věcí o krajanském Národním domě v New Yorku. Dům byl před několika týdny převeden na Českou republiku a po jeho rekonstrukci by zde mělo vzniknout nové centrum české kultury. A na závěr jsme připravili unikátní vzpomínku bývalého politického vězně, publicisty a spisovatele Františka Šedivého, který se před téměř půl stoletím podílel na vydávání českých Neworských listů.
Těsně před koncem loňského roku přijelo do Vilémova na Olomoucku na čtyřicet dětí českých krajanů z Vojvodiny a Srbů z Kosova. Ve vilémovské Pravoslavné akademii pro ně připravili téměř dvoutýdenní zimní prázdniny. Ředitele Akademie Romana Jurigy jsme se zeptali, co ho vlastně vedlo k tomu, že do Vilémova děti pozval:
"Částečně se nad tím začalo přemýšlet, když tady byl kosovský arcibiskup Artemij. Vlastně jsme si uvědomili, že bychom mohli něco málo učinit pro lidi, kteří ztratili domov teď v té poslední části kosovské tragédie, tak jsme si řekli, že bychom mohli nějaké děti tady přijmout. Pak se o to zasloužila Společnost přátel jižních Slovanů a Ministerstvo zahraničních věcí ČR, potom někteří Srbové, žijící v České republice, přispěli samozřejmě menšími částkami. Lidi měli obrovskou snahu pomoct. To bylo vidět, když třeba lidé z vesnice poskytli sportovní náčiní pro děti. Takže je vidět, že nějakou solidaritu projevili."
Děti z Vojvodiny i z Kosova sem doprovázela i paní Vlastenka Krišan. Ta nám také upřesnila, odkud vlastně obě skupiny pocházejí, i to, jaký pro ně byl ve Vilémově připraven program:
"Děti z Vojvodiny se připojily k dětem z Kosova. Ve Vojvodině je to Bela Crkva, kde jsou děti z české komunity, a z Kosova jsou z Potoku, to jsou uprchlické děti. A tady se mají krásně."
"Tady mají takový program, kde nacvičují folklor společně, zpívají české písně, koledy se naučili zpívat. Společně si hrajou a měli jsme i výlety do Prahy, do Olomouce, Litovle a v Brně jsme byli."
V Pravoslavné akademii pro děti připravili i silvestrovský program a oslavu vánoc podle juliánského kalendáře. Roman Juriga věří, že děti z bývalé Jugoslávie nepřijely do Vilémova naposled.
"Já věřím, že to bude začátek nějakých dalších kontaktů a hezkých programů, takže bude možné, že děti z Jugoslávie k nám budou moci přijíždět."
7. prosince loňského roku byla na Českou republiku za symbolický jeden dolar převedena Národní budova v New Yorku. Během příštích dvou až tří let zde proběhne rozsáhlá rekonstrukce, ke které se Česká republika krajanům zavázala, a potom by se z ní mělo stát nové středisko české kultury přímo na Manhattanu.
S převodem budovy, kterou si Češi v New Yorku postavili na konci 19. století, nesouhlasili ovšem všichni zástupci krajanských spolků. Vydavatel Československých novin Jan Krondl je přesvědčen, že by krajané měli vyhlásit sbírku a zchátralou stavbu opravit na vlastní náklady. Ty se přitom odhadují na sedm až deset milionů dolarů. Převod Národní budovy na Českou republiku staví podle jeho mínění krajany do pasívní, závislé a podřízené role vůči české vládě.
Většina ze sedmi krajanských spolků, které budovu dosud spravovaly, však s převodem souhlasila. Celého jednání kolem Národního domu se účastnil i Ivan Dubovický z českého ministerstva zahraničních věcí. Ve Spojených státech strávil několik posledních let, zná velmi dobře poměry v tamní krajanské komunitě, a proto jsem se ho po jeho návratu do Prahy zeptala na podrobnosti:
"Národní dům je poměrně stará budova, historicky velice vzácná, a jedna z mála, která se v oblasti Manhattanu uchovala. Myslím jedna z budov, která přímo souvisí s působením české komunity v New Yorku. Ta budova byla velice intenzívně využívána prakticky až do 70. let, kdy z různých důvodů, především proto, že ta komunita se pozvolně rozplývala, ta koncentrace Čechů ubyla, a tím pádem i aktivity budovy pozvolna upadávaly a postupně došlo k tomu, že budova byla prakticky zavřená a začala chátrat. Později si představitelé některých krajanských spolků uvědomili, že tuto historicky vzácnou budovu je třeba zachránit, a začali organizovat činnost k uspořádání sbírek s úmyslem rekonstruovat budovu. Podařilo se jim sehnat prostředky na opravu fasády budovy. Ovšem ukázalo se, že krajanská komunita v New Yorku pravděpodobně sama o sobě nebude dost silná na to, aby dala dohromady dostatek prostředků na celkovou rekonstrukci. Takže ten vývoj potom od 90. let se ubíral tím směrem, že když se hledaly možné varianty řešení této otázky, tak jednou z nich se ukázal převod budovy do vlastnictví České republiky, s tím, že ČR budovu na vlastní náklady zrekonstruuje a s tím, že krajanům bude v budově poskytnut dostatek prostoru pro svoje vlastní aktivity, aby obě strany měly záruku, že jednak ta krajanská činnost se bude moci nadále rozvíjet a vzkvétat, a na druhé že budova bude efektivně využívána a bude zachráněna."
Všichni krajané ovšem s převodem na Českou republiku nesouhlasili, dosud je tam otevřený určitý problém...
"Mám-li být upřímný, naprostá většina krajanů, představitelů krajanských spolků, s tím převodem souhlasila. Co považuji za důležité, je, že toto rozhodnutí o převodu vlastnictví budovy do rukou České republiky není výsledkem nějakého rychlého, náhlého, jednodenního rozhodnutí. O tomto se vedla dlouhá jednání jednak mezi krajany samotnými, a jednak mezi našimi představiteli v New Yorku a krajanskou komunitou. Menší část krajanů se domnívá, že nectí krajanskou komunitu to, že Česká republika musí přispěchat na pomoc, a domnívá se, že krajani by byli schopni sehnat tyto prostředky sami. Já současně to nevidím za současného stavu jako realistické řešení, ne snad proto, že bych chtěl krajanskou komunitu v USA podcenit, ale právě proto, že vím, že na mnoha jiných místech Spojených států krajané mají velmi rozsáhlé a nákladné projekty. A že i ta euforie, která zde byla bezprostředně po roce 1989, ustupuje. A přece jenom dát dohromady jeden nebo dva miliony dolarů je něco jiného, než dát během dvou tří let dohromady osm až deset milionů dolarů, které jsou na rekonstrukci budovy zapotřebí."
Co bude v Národním domě k dispozici, co bude moci nabídnout?
"Rekonstrukce má za cíl vytvořit prostory pro několik účelů. Jedním z nich je, aby místní krajanské spolky měly prostory pro svoje vlastní aktivity. Takže pokud vím, krajanským spolkům je tam nabídnuto celé patro budovy, kde si budou moci zřídit své vlastní kanceláře pro své potřeby. Navíc v budově je nádherný sál, obdoba naší Lucerny, který zase za zvýhodněných podmínek budou moci krajané využívat. Kromě toho by se budova měla stát místem, kam bude přemístěno České centrum, které v posledních letech vyvíjí velice dobrou aktivitu. A myslím, že by dokázalo mnohem víc, kdyby mělo vlastní prostory a nebylo by stísněno. A do této budovy by také měly být přeneseny kanceláře našeho generálního konzulátu. Kromě toho část budovy bude rekonstruována na restauraci, kde by měla být podávána typicky česká jídla, české pivo a tak dále. Uvažuje se i o zřízení menšího Muzea Antonína Dvořáka, které by současně sloužilo jako vědecká knihovna, malý archív a středisko, kde by se nejenom naši krajané, ale i americká veřejnost mohli dozvědět cokoliv o České republice. Prostě takové malé studijní středisko. V podstatě dneska v oblasti Manhattanu Česká republika nemá nic podobného, jediné větší prostory, které mají naši krajané k dispozici, jsou v Queensu. To je Bohemian Hall, která je ovšem trošku stranou a není zdaleka v tak atraktivní oblasti, jako je tato část 73. ulice, vlastně v tzv. druhé kulturní zóně. To je po Broadwayi nejatraktivnější kulturní zóna."
Kdy by k rekonstrukci Národního domu mělo dojít?
"Já věřím tomu, že po předání budovy do vlastnictví, ke kterému došlo 7. prosince 2001, dnes již v zásadě nic nestojí v cestě tomu, aby byly dokončeny poslední plány na rekonstrukci, aby byla provedena všechna potřebná opatření, jako je výběrové řízení. Tak, aby už v letošním roce byla v plném proudu zahájena rekonstrukce. A předpokládá se, že během dvou, tří let, to znamená, že někdy v roce 2004, by budova mohla být otevřena, a ne-li celá, tak aspoň její hlavní část využívána."
Podle Ivana Dubovického poskytne česká vláda na rekonstrukci Národního domu v New Yorku každoročně částku 70 milionů korun. Celkové náklady se zatím odhadují na dvě stě dvacet milionů.
A v Americe ještě zůstaneme. Na závěr naší rubriky jsme pro Vás připravili vzpomínku bývalého redaktora krajanských Neworských listů, novináře a spisovatele Františka Šedivého. Po roce 1948 byl František Šedivý jako politický vězeň muklem v jáchymovských dolech, po propuštění utekl na Západ.
"Já jsem emigroval do Ameriky v roce 1952, jenomže jsem měl podepsaný kontrakt se Svobodnou Evropou, tak jsem se vždycky vracel zpátky. To dělalo značné potíže, tenkrát byla Evropa rozdělená mnoha hranicemi a my jsme jako takzvaní rezidenti Spojených států měli jenom takový papír místo pasu, do kterého pochopitelně vlády nerady dávaly vízum. Bály se, že ten emigrant může eventuálně zůstat v jejich státě. Tak jsem se rozhodl v roce 56 zůstat ve Spojených státech a rok jsem pracoval, jak to šlo. Byl jsem taky redaktorem místního krajanského časopisu v New Yorku. To byl časopis, který existoval mnoho let. Samozřejmě všechny ty časopisy tehdy zápasily s hroznými finančními potížemi, ale také se spolupracovníky, ta věc nebyla tak jednoduchá. Byli jsme tam celkem tři. Majitel, ten chudák na to šíleně doplácel, tiskaři, kteří byli v Unii, chtěli unijní platy. Ten časopis nikdy nevynášel tolik, aby mohl platit unijní platy tiskařům. /Časopis/ nakonec zanikl a jeho následovníkem byly Newyorské listy, které vydával také uprchlík pan Švehla. Ten už je taky mrtev. A dnes vycházejí myslím znovu jako Newyorské listy, protože paní Švehlová dala skupině nových emigrantů povolení používat tento titul. A myslím, že teď ty listy fungujou docela dobře."
