Týden v ČR
Přehled událostí za uplynulý týden v České republice připravil Josef Kubeczka.
Ústavní soud ve středu vnesl jasno do dvou sporů, které se od loňského roku točí kolem České národní banky. V obou případech uznal názor prezidenta Václava Havla. Soudci potvrdili platnost jmenování Zdeňka Tůmy guvernérem České národní banky a Luďka Niedermayera viceguvernérem. Již podruhé tak odmítli snahu vlády loňské jmenování zpochybnit. Kabinet totiž považoval za nutné připojit k jmenování spolupodpis premiéra. Podle rozhodnutí Ústavního soudu však tato kontrasignace není nezbytná, navíc by byla zpochybněna všechna předchozí jmenování šéfů centrální banky. Rozhodnutí Ústavního soudu přijal Václav Havel s uspokojením:
"Jednání znovu dosvědčuje jak je důležité, že máme Ústavní soud a že je vskutku nezávislou institucí, která je zřejmě odolná a imunní vůči eventuálním politickým tlakům."
Ústavní soud uznal i Havlovy námitky k zákonu o České národní bance. Vypustil pasáž, která stanovuje jako hlavní cíl banky zabezpečení cenové stability, protože Ústava používá širší termín stabilita měny, a také ustanovení, podle kterého má členy bankovní rady navrhovat vláda a nikoli prezident. Pro rozpor s Ústavou zrušil tu část zákona, která rozdělovala rozpočet banky na dvě části, z nichž jednu měli schvalovat poslanci. Soudce Ústavního soudu Vojtěch Cepl nám k tomu řekl:
"Já myslím, že u nás je slabá tradice konstitucionalismu, to jest respektu k Ústavě, která je základním zákonem státu a skutečně má vyšší postavení než obyčejné zákony."
Podle Václava Havla novela zákona znamenala omezení nezávislosti České národní banky, což kritizovala i Evropská komise.
Před deseti lety, 21. června 1991, poslední transport se sovětskými vojáky a technikou opustil území Československa. Sovětská armáda tak ukončila svůj třiadvacet let trvající "dočasný" pobyt na území republiky. Po listopadu 1989 byl jedním z prvních požadavků veřejnosti odchod všech sovětských vojsk z Československa. 26. února 1990 tehdejší ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Eduard Ševardnadze podepsali v Moskvě dohodu o odchodu sovětských vojsk. Celý proces oficiálně završily podpisy protokolu o ukončení odsunu sovětských vojsk z Československa a protokolu o ukončení platnosti vzájemné dohody o rozmístění základen zbraní s jadernými náboji na československém území.
Škody způsobené pobytem sovětských vojsk převýšily šest miliard korun, přičemž více než polovinu z nich tvořily škody na životním prostředí. Mezi města se silnou sovětskou posádkou patřilo také Vysoké Mýto na Orlickoústecku. Jeho starosta Bohuslav Fencl nám řekl, jaké problémy museli při likvidaci pozůstatků po sovětských vojácích řešit:
"Samozřejmě, že z počátku to byly pozůstatky ekologického charakteru. My jsme museli dát dohromady všechny černé skládky, museli jsme je zmapovat, museli jsme je označit, museli jsme najít finanční prostředky na jejich likvidaci, museli jsme zajistit ekologický projekt na dekontaminaci celé oblasti. Do tohoto projektu jsme se snažili zahrnout všechny okolní obce a myslím si, že se nám podařilo ve velice krátké době skutečně obrovské dílo."
K 1. listopadu 1991 bylo v souvislosti s pobytem sovětských vojsk na území Československa 290 lidí usmrceno, 577 těžce zraněno a několik set osob zraněno lehce.
Padesát šest let, více než půl století trvalo, než se české oběti nacismu dočkaly alespoň částečného odškodnění za prožité utrpení. Nadace německé vlády a podniků pro odškodnění převedla do Česka první splátku 56 milionů marek. České ministerstvo zahraničí v úterý oznámilo, že vyplácení prvních záloh začalo. Tři čtvrtiny přiznané částky zatím dostalo deset tisíc Čechů, kteří prošli za druhé světové války nacistickými koncentračními tábory nebo byli nasazeni na nucené práce. Ministr zahraničí Jan Kavan označil tento fakt za historický:
"Význam ale doléhá na všechny, pro které Mnichovem 1938 začala tragédie druhé světové války. Tato chvíle budiž tedy i vzpomínkou na ty, kteří se tohoto gesta bohužel nedožili."
Bývalí vězni koncentračních táborů dostanou 15 tisíc marek, nuceně nasazení pět tisíc marek. Celkem požádalo o odškodnění více než 80 tisíc občanů. Právo na ně mají i pozůstalí těch bývalých vězňů a nuceně nasazených, kteří zemřeli po 15. únoru 1999, kdy byla zahájena jednání o odškodnění. Očekává se, že němečtí poslanci prodlouží termín pro podání žádosti o odškodnění až do konce letošního roku. Vzájemná jednání o odškodnění ale dál pokračují. Němečtí zákonodárci totiž nezohlednili ty občany, kteří prošli německými a protektorátními věznicemi jako političtí vězni. Předseda Sdružení politických vězňů Oldřich Stránský věří v úspěch jednání:
"My si myslíme, že se nám podaří v nejbližší době, aby se ty věci vyjasnily a aby všichni tito lidé se dostali na úroveň těch, kteří budou odškodněni jako oběti koncentračních táborů."
V nejistotě zatím žije asi deset až patnáct tisíc žadatelů o odškodnění z rakouské strany. Podle ministra Kavana nemá dosud Rakousko záruky pro právní smír.
V restituční kauze šlechtického rodu Des Fours Walderode v Čechách učinil před několika dny zatím poslední krok Ústavní soud. Dospěl k závěru, že loni zesnulý Karel Des Fours Walderode byl československým občanem. Podle Konfederace politických vězňů ale hrozí nebezpečí, že ústavní nález odstartuje lavinu dalších zamítnutých restitucí, protože je návodem, jak obejít tzv. Benešovy dekrety. Komunistický poslanec Václav Exner zase obvinil soud z toho, že přijímá rozhodnutí, která nahrávají majetkovým nárokům šlechty. Podle předsedy Ústavního soudu Zdeňka Kesslera byl rozhodujícím argumentem jeden dokument:
"V roce 1947 mu ministerstvo vnitra, řízené tehdy kolegou komunistickým pana Exnera ministrem Noskem vydalo takový doklad, že je československým státním občanem."
Poslanec Exner se však odvolává na dokumenty, které by měly potvrzovat Walderodeho kolaboraci s nacistickým režimem:
"Ukazují na to, že se přihlásil k německé národnosti, vstoupil do sudetoněmecké strany a za války dělal sudetoněmeckého zmocněnce v protektorátním průmyslu."
A to je podle Exnera dostatečný důvod, aby Walderode nebyl považován za československého občana.
Celkovou výši rodinného majetku Walderodů v Česku odhadli odborníci na 3,5 miliardy korun.
Rakouské spolkové země Horní Rakousy, Dolní Rakousy a Salcbursko podají v souvislosti s českou jadernou elektrárnou Temelín takzvanou určovací žalobu. Oznámil to v pondělí hornorakouský hejtman Josef Pühringer. Cílem žaloby má být určení hodnoty sporu v možném budoucím řízení o náhradu škody způsobené provozem Temelína. O názor na úspěšnost případné žaloby jsem požádal politologa z pražského Ústavu mezinárodních vztahů Roberta Schustera:
"Aby vůbec se dalo stanovit, jestli je ten Temelín nebezpečný nebo není, tak by to vyžadovalo posudky uznávaných odborníků a já se obávám, že lidé, kteří se z této věci mohli vyjádřit už tak učinili a není možné o nich hovořit jako o nestraných. Druhá je také otázka, že jsou to tři spolkové země, které nejsou subjektem mezinárodního práva, nemají žádnou vlastní zahraniční politiku, a tak by se za to musela postavit vídeňská spolková vláda a v tuto chvíli já osobně nevidím nikoho v té vládě, kdo by to veřejně podpořil."
Také expert z lineckého Institutu pro mezinárodní právo Manfred Rotter je skeptický. Nedokáže si představit, že by toto podání mohl v současné době posuzovat Evropský soudní dvůr. Řešení by podle něj bylo složité i v případě, že by tuto žalobu řešila rakouská justice, protože Česká republika není vázána rakouské rozsudky uznávat či vykonávat. Rozhodující je ovšem podle Manfreda Rottera věcný důkaz o nebezpečnosti jaderné elektrárny Temelín, což je povinnost navrhovatele. To podle něj nebude lehké.
