Kultura
Připravila Evelina Himalová.
K jezdectví, jak sám uvádí, měl blízko odmalička; jeho otec i děd jezdili překážkové dostihy, chovali a cvičili koně. Dick se vydal v duchu rodinné tradice. Koncem dvacátých let jej odborníci považovali za jednoho z nejtalentovanějších juniorů. Slavili ho jako dětskou hvězdu: vítězil na ponících i koních po celé zemi, cvičil mladé koně, kromě jiných i pro budoucí královnu, princeznu Alžbětu. Jeho stoupající slávu přerušila II.světová válka. Jako devatenáctiletý vstoupil do Královského letectva, absolvoval pilotní výcvik v severní Africe a do konce války působil jako pilot v eskadře těžkých bombardérů v Anglii. Teprve v roce 1948 se vrátil k dostihům a byl mimořádně úspěšný: Už v sezóně 1953/54 získal titul žokeje steeplechase s největším počtem vítězství. Osudová prohra v liverpoolské Velké národní v roce 1956, kdy krátce před cílem, k němuž mířil s velkým náskokem, favorit dostihu, kůň královny matky, kterého jezdil, náhle padl, znamenala konec jeho kariéry. Francisova naděje, že pro svou královnu vyhraje Velkou národní, se zhroutila, a o rok později pro těžké zranění dostihový sport nadobro opustil.
Nevzdal se ale své lásky ke koním a nový životní cíl našel v psaní o nich. Napsal na 40 románů především z prostředí dostihů a žokejů. Vycházejí po celém světě a přeloženy byly do 35 jazyků včetně češtiny. Do Prahy, kde má i Klub svých čtenářů, přijel na pozvání nakladatelství Olympia, které mu udělilo mimořádnou cenu za rok 2000. Získal ji za vynikající dlouholetou autorskou spolupráci a významný podíl na činnosti tohoto nakladatelství, které vydalo téměř celé jeho dílo v brilantním překladu senátorky Jaroslavy Moserové-Davidové. Ta obdržela rovněž výroční nakladatelskou cenu Olympie. Dostala ji za dlouholetou spolupráci a překlady hlavně Francisových knih, které v tomto jediném nakladatelství vyšly v celkovém nákladu 4,5 miliónu výtisků, což je podle slov jeho generálního ředitele Karla Zelníčka číslo v českých poměrech nevídané, neslýchané, a tudíž velmi potěšující: "Dá se říci, že Dick Francis nechybí v žádné knihovně, a že není Čecha, který by jeho knihy neznal," uvedl Zelníček při slavnostním předávání cen na ministerstvu kultury. Dodal, že vedle Jaroslava Foglara je tento slavný Brit, dvojnásobný držitel Řádu Britského impéria, jehož detektivky se těší dlouhodobé přízni českých čtenářů, autor, který byl nakladatelství Olympia za 30 let jeho existence nejvěrnější. Ocenění proto nevyjadřuje pouze poděkování za spolupráci, ale i úctu a přátelství, které mezi spisovatelem a nakladatelstvím trvají již dlouhá léta.
Jaroslava Moserová v projevu poděkovala Dicku Francisovi za to, že mohla jeho romány překládat, i za hodnoty, kterých si on váží a jež vkládá do svých hrdinů. Na otázku, který z Francisových románů byl pro ni při překládání nejtěžší, Moserová v rozhovoru s novináři uvedla... Přestože většinu Francisových krimipříběhů rámuje prostředí, v němž hlavní roli hrají koně a žokejové, hrdinové jeho knih bývají i spisovatelé, novináři, a jak vzpomněla senátorka docentka doktorka Moserová - v tomto případě výhradní překladatelka jeho díla do češtiny - také bankéři. Z poněkud odlišného soudku je jeho kniha o olympijských hrách v Moskvě, které se konaly v roce 1980, ale on i jeho románový hrdina tam byli již o dva roky dříve a sledovali přípravy: Tento román u nás před listopadem 1989 nevyšel. Patrně proto, že se tehdejší československé vládě nelíbilo, že v něm popisuje práci sovětské tajné služby.
Rovněž z jiného - tentokrát z vinařského a pivařského prostředí je - kniha v českém překladu nazvaná "Expert". Ačkoli Francis psal jedno dílo ročně, toto prý mu trvalo nejdéle. Protože s manželkou rádi popíjeli víno, průzkum před jeho napsáním, jak s nadsázkou tvrdí, vyšel na padesát let. Za pomoci manželky Mary, která loni zemřela, napsal mnoho knih. "Teď už žádnou nenapíši, a pokud ano, pak to bude jedině o ní, ale nebude to brzy," dodal populární spisovatel, podle něhož nejkrásnější pohled na svět - jak dále sám říká - je z koňského hřbetu. To je i jeho odpověď na otázku, jestli si naplnil svoje životní sny spíš jako žokej nebo jako literát...
"Vždycky jsem si myslel a myslím si to stále, že to nejhezčí, co člověk může zažít, je sedět na koni a z nějakého velkého kopce se přes jeho nastražené uši dívat do údolí na potoky, příkopy a jiné překážky, které bude za chvíli sám překonávat. To je pocit, nad který není. Je to paráda. Škoda jen, že už mi není dvacet, a že se k tomu nemohu už nikdy vrátit. Kdyby to šlo, mým největším přáním by bylo jet znovu Velkou národní cenu. Bohužel v mých osmdesáti letech si tento sen pochopitelně už nesplním, to je jenom pro mladé."
Jak jsem se zmínila před týdnem, otevřením výstavy o Jaroslavu Ježkovi v galerii ve Valdštejnské ulici na Malé Straně v Praze zahájila oslavy třicátého výročí svého vzniku Jazzová sekce - Artfórum. K narozeninám připadajícím na letošní říjen, které se chystá oslavit celkem sedmi výstavami, jí popřál i prezident Václav Havel. "Podařilo se vám vybudovat společenství lidí, které spojovala nejen láska ke stejnému typu hudby, ale i hlubší zájem o svobodnou kulturu a odpor k totalitnímu režimu," připomněl historii spolku prezident v gratulačním dopise, který byl přečten při vernisáži. Na slavnostní akt se osobně dostavit nemohl, neboť ve stejné době měl schůzku na Hradčanském náměstí v prostranství nad Novými zámeckými schody se Salmanem Rushdiem. Během několikaminutového setkání spolu hovořili především o Festivalu spisovatelů, který byl hlavním důvodem příjezdu tohoto kontroverzního britského literáta do Prahy, ale také o jeho českých přátelích a krásách naší metropole. Rushdie připomněl svoje dvě předchozí zdejší návštěvy - v letech 1993 a 1998. Řekl, že je velmi šťastný, že mohl opět přijet, cítí se u nás velmi dobře, jenom ho moc mrzí, že má velice málo času na to, aby se mohl s Prahou víc seznámit a pokochat se jejími pamětihodnostmi. Podobně odpověděl později i mně v sídle Jazzové sekce - Artfóra, kde bylo jeho zastavení - byť také jen na několik minut - zlatým hřebem programu při zahajování oslav 30.výročí jejího vzniku.
Ale vraťme se ještě k sdružení Artfóra: Oslavy jeho narozenin v říjnu zakončí výstava "30 let Jazzové sekce", nad kterou převzali záštitu manželé Zdena Salivarová a Josef Škvorecký. Vrcholem by se pak mělo stát nepřetržité třídenní čtení z textů vydaných Jazzovou sekcí v evangelickém kostele U Salvátora.
Jazzová sekce vznikla v roce 1971 jako součást tehdejšího Svazu hudebníků, který na nátlak Ústředního výboru KSČ a ministerstva kultury zrušilo v roce 1984 ministerstvo vnitra Československé socialistické republiky. Sekce označila tento postup za protiústavní a v roce 1986 požádala o samostatnou registraci. Registrována však nebyla a v září 1986 bylo její vedení uvězněno. V následném procesu byla činnost sdružení uměle kriminalizována jako hospodářská trestná činnost. Blíže o třiceti letech Jazzové sekce - Artfóra hovoří její předseda Karel Srp...
