Krajané
V dnešní krajanské rubrice bych Vám ráda představila prof. Bohumila Meda, dalšího z letošních laureátů Ceny Jana Masaryka Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky ve světě. A protože prof. Med žije už tři desítky let v Brazílii, v Latinské Americe zůstaneme i v našem dalším příspěvku. S etnologem Oldřichem Kašparem z Univerzity Karlovy budeme hovořit o Češích v Mexiku. Hezký poslech přeje Milena Štráfeldová.
Když ministr zahraničí Jan Kavan předával letošní Cenu Gratias agit hudebníku a univerzitnímu profesorovi Bohumilu Medovi, oceňoval vlastně vlastizrádce. Za něj totiž považoval tohoto vynikajícího muzikanta a popularizátora české hudby ve světě komunistický režim v Československu. A to jen proto, že Bohumil Med využil po sovětské okupaci nabídky zahraniční univerzity a emigroval do Brazílie. Za vlastizradu byl také na počátku 70. let v nepřítomnosti odsouzen a do Čech se mohl vrátit až po čtvrt století. Přitom zdaleka nebyl jediným českým hudebníkem, který odešel právě do Brazílie. Dodnes jich tam žije celá skupina a všichni se velmi zasloužili o to, že česká hudba je v Brazílii velmi populární. Ostatně prof. Med to sám uvádí v rozhovoru, který Radiu Praha poskytl po udělení ceny:
Od té doby, co jsme se přestěhovali - já říkám: jsme se přestěhovali, poněvadž to nejsem jenom já, kdo to dělá, to je celá skupina českých hudebníků, co žije v Brazílii - a všichni, bez toho, že bychom se nějak dohodli, myslíme stejně. Česká hudba se musí propagovat. Proto zařazujeme do všech programů, jak je to jenom možné, české skladby. Například já mám učebnici hudební teorie, kde skoro všechny příklady na to, jaké akordy mají být, jsou z tvorby českých skladatelů. Je to taková forma, jak se propaguje česká hudba nenápadně."
Odrazilo se to v tom, že brazilské publikum vnímá českou hudbu vstřícně?
"Samozřejmě. Kromě klasiků, Mozarta, Beethovena, čeští skladatelé Janáček a Dvořák jsou jedni z nejhranějších autorů v programech v celé zemi, na koncertech, hrají je soubory, sólisté."
Bohumil Med v brazilském rozhlase po čtyři roky uváděl pořady, ve kterých posluchačům představil dílo Bohuslava Martinů i Bedřicha Smetany. Založil i Kulturní společnost Brazílie - Československo, která se stará o výměny vysokoškolských studentů a profesorů na letní hudební kurzy. Český stát by měl podle něj do Brazílie vysílat i víc umělců. "Poptávka by byla, záleží na iniciativě českých úředníků," dodává prof. Med.
Zajímalo mne samozřejmě, jak vlastně žijí naši krajané v Brazílii a kolik jich tam je:
"Zaprvé je nás tam málo. Tam jsou krajané, co přišli v 48. roce, a ti už jsou staří, nebo už nejsou. Potom je tam skupina krajanů, co přišla v 68. a několik, co přišlo v 71. roce, a to jsou skoro všichni muzikanti. V tom je ta síla muzikantského hnutí ve prospěch české hudby."
Kde jste vlastně soustředěni, kde žijete?
"Já žiju v hlavním městě Brazílii, tam kromě mne jsou ještě čtyři čeští muzikanti. V Národním orchestru je hornista a hobojista, co jsou považováni za nejlepší profesionály v hlavním městě."
Pěstuje krajanská komunita také nějaké další aktivity?
"Jelikož je nás málo, tak je strašně jednoduché se sejít. Měli jsme teď taky předvolební schůzi a my tam máme stoprocentní účast krajanů, co se zapsali k volbám. Stoprocentní z těch, co mají právo volit. Jsou tam někteří Češi, co si nedali do pořádku svoje papíry, ale z těch, co to mají v pořádku, to jsme přesně čtyři, tym my čtyři jsme všichni zapsaní, takže budeme mít stoprocentní účast."
Musím dodat, že to je v porovnání s mizivou účastí krajanů ve volbách do Poslanecké sněmovny opravdu úctyhodné číslo. Místo předpokládaných sedmdesáti tisíc českých občanů, kteří trvale žijí v zahraničí, se k volbám zaregistrovaly jen necelé tři tisíce lidí.
V Latinské Americe ještě zůstaneme. Doc. Oldřich Kašpar z katedry etnologie Univerzity Karlovy v Praze se léta věnuje etnografickým výzkumům v Mexiku. Samozřejmě se seznámil i s řadou Čechů, kteří tam žijí. Zeptala jsem se ho, jak se vztahy mezi oběma zeměmi vyvíjely a co vlastně Mexičané o České republice vůbec vědí:
"Ty vztahy by se daly velmi stručně charakterizovat tak, že i když to vypadá v geografickém prostoru a historicky nesmírně vzdálené, mezi námi je deset tisíc kilometrů, tak vlastně už od 16. století ty vztahy existují. Z české strany v tom 16. století spíše zprostředkovaně, můžeme si připomenout, že v roce 1554 poprvé v češtině vyšel popis aztéckého města Tenochtitlanu. To zase není tak dlouho poté, co Tenochtitlan byl roku 1519 objeven a v 1521 vyvrácen. To je jenom několik desítek let poté. navíc už ve 30. letech máme jednoho zajímavého člověka, našli jsme ho v pramenech mexické inkvizice. Jmenoval se Andrés Morav, což by se do češtiny dalo přeložit jako Ondřej Morava, a s největší pravděpodobností to byl první člověk, který se od nás do Mexika dostal. Pak je tady od roku 1678 do roku 1767 ta plejáda více jak třiceti českých a moravských jezuitů. A ti tam zanechali velmi výrazné stopy, počínaje kostely a konče kultem sv. Jana Nepomuckého.
Zapomněl jsem ještě na jednu věc, byli tam už v 17. a 18. století obchodníci, především třeba ve Veracruzu. To byli obchodníci s českým sklem, takže i české sklo se šířilo, a to i díky misionářům. A potom v 19. století se tam dostali cestovatelé. Už na konci 18. století tam byl ze severních Čech Tadeáš Henke v té velké výpravě španělské, ale v 19. století tam je jedna zajímavá kapitola 60. léta, když sem přišel arcivévoda Maxmilián, který se stal mexickým císařem. S maxmiliánem přišla celá velká skupina českých vojáků, dokonce i česká kapela, protože Maxmilián verboval své vojsko v Čechách a ve španělském Nizozemí. A v podstatě řada lidí tam zůstala, v některých oblastech vnitřního Mexika, v některých vesnicích a krámcích jsou dodneška vidět česká jména. A pak je tam taková věc, o kterou jsme se hádali s Mexičany dost dlouho, to je problém vzniku písně La Paloma a v Čechách písně Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená. Jedni tvrdili, že La Paloma, je česká píseň, která přišla do Mexika, tam dostala jiná slova a jiné aramžmá, druzí tvrdili opak a pak nás rozsoudili krásně Kubánci, protože tu píseň složil Kubánec, takže to všechno je úplně jinak.
A potom hlavně období 20. století. Jednak se tady například český tisk velmi zajímal o mexickou revoluci, sice to trochu zastřela Říjnová revoluce v rusku a 1. světová válka, ale zájem o mexickou revoluci tu byl. Ve 20. a 30. letech byla mezi Československou republikou a Mexikem velmi úzká spolupráce ekonomická a potom, a to se taky málo ví, že první stát na světě, který neuznal mnichovskou dohodu, bylo Mexiko. Nikoliv, jak nám vtloukali do hlavy po desetiletí, Sovětský svaz.Také tam je jeden velmi důležitý moment, teď se o tom hodně mluvilo, heydrichiáda a vyvraždění Lidic. Na to Mexičané zareagovali velmi rychle a velmi emotivně. Dodneška tam existuje vesnička, dneska je to vlastně už součást hlavního města, která se jmenovala San Jeronymo, a ta dostala přídavek San Jeronymo de Lidice. Dodnes je tu škola, která se jmenuje Centro educativo de Lidice, ale hlavně děti v té škole vědí, co to Lidice byly. V Mexiku je také velmi populární Masaryk, dokonce v jedné části Avenida de Masaryk byla původně deska, pak nějaká menší plastika. Když bychom pokračovali směrem k dnešku, tak 68. rok, olympiáda, Čáslavská, to Mexiko do dneška nezapomnělo. A pivo třeba! Tam je pivovar, který dodneška vaří pivo, které se jmenuje Bohemia, a s tím začal zase nějaký český sládek v polovině 19. století. Takže těch vztahů, jenom co mne tak napadá, z těch stop, ze kterých se skládá ta mozaika, je hodně."
Češi, kteří do Mexika přišli v 19. století, podle doc. Kašpara žádnou soudržnou krajanskou komunitu nevytvořili. Někteří z nich sice mají povědomí o svém původu, prakticky ale splynuli s místním prostředím. Později tu ale vznikla Česko - mexická společnost, která jednak sdružovala Mexičany, především umělce a intelektuály, kteří měli o bývalé Československo velký zájem, ale i emigranty z Čech. Samotná společnost sice už zanikla, její bývalí členové se však scházejí dodneška.
