Staré nahrávky pro krajany, Bísek o odhalení Masaryka ve Washingtonu
Uběhl další týden, a já Vás tak mohu přivítat u dalšího pokračování naší krajanské rubriky. Vrátíme se v ní ještě jednou k odhalení pomníku Tomáše G. Masaryka ve Washingtonu, vybrala jsem pro Vás ukázku z gramofonových desek, které po 1. světové válce vycházely pro české krajany v Americe, a na závěr si alespoň krátce připomeneme, že právě tento týden uplynulo 110 let, kdy do Spojených států přijel skladatel Antonín Dvořák.
19. září byl ve Washingtonu odhalen pomník prvního československého prezidenta Tomáše G. Masaryka. Stalo se tak při cestě prezidenta Václava Havla do Spojených států, o které jsme Vás v našich relacích průběžně informovali. O tom, co nový Masarykův pomník znamená pro naše krajany v Americe, telefonuje z New Yorku vydavatel Amerických listů Petr Bísek.
"Já bych chtěl především poděkovat American Friends of the Czech Republic, kteří to udělali opravdu prvotřídně. Já bych to ohodnotil jako téměř zázrak, že se socha prezidenta Masaryka objevila ve Washingtonu a že tam zůstává pro další generace, protože je moratorium na postavení jakýchkoli soch cizích státníků ve Washingtonu. A Masaryk tam stojí a dívá se přes ulici na Gándhího, takže to je opravdu paráda. Je to neuvěřitelné. Chtěl bych taky ještě poznamenat, že si lidé možná neuvědomují tu důležitost pro příští generace a že pravděpodobně by se to nestalo, nebýt prezidenta Havla a jeho reputace ve světě a jeho přátelských vztahů s americkými prezidenty. Jsme velice hrdi, jsme rádi a moc nás to těší. Na dlouhou dobu nám to zůstane v hlavě."
Na odhalení Masarykova pomníku se sjely snad stovky krajanů z celých Spojených států. Kdo tam vlastně byl, odkud přijížděli?
Sochu odhalovala pravnučka Masarykova, paní Charlotta Kotíková. Udržuje s ní krajanská komunita nějaké styky?
"Ano, ona je aktivní tady v New Yorku, pracuje jako kurátorka umění pro muzeum v Brooklynu a je velice známá a respektovaná. A to tomu právě ještě dodalo další veliké plus, že to Milton Cerny a jeho skupina dokázali tak všechno dát dohromady. To je opravdu vynikající."
My jsme zatím mluvili o tom, jak celou tuto slávu vnímali Čechoameričani, krajané, ale všimli si toho vůbec Američani?
"Ne zdaleka tak, jak jsme očekávali. To je možná poznamenáno současnou dobou, kde přehlušují takovéhle věci velké události celosvětového významu, jako ta možná válka v Iráku a podobné věci. V jiné době by to třeba bylo viditelné daleko víc, ale i takhle je to vynikající. Všichni důležití lidé o tom vědí a to je to podstatné."
Vy jste potom měl možnost sledovat i pokračování návštěvy prezidenta Havla v New Yorku. Co se tam vlastně všechno odehrálo?
"My jsme potom uháněli autobusem v noci zpátky do New Yorku. Musel jsem vynechat i předávání medaile starostovi New Yorku Giulianimu, nebylo možné stihnout všechno. Ale byl jsem ve slavné Newyorské knihovně, kde pan prezident Havel předal svoje sebrané spisy a k tomu připomněl, že to pravděpodobně není kompletní, že jistě ještě něco napíše, což nás potěšilo. A potom byla oslava jako rozloučení s panem prezidentem Havlem v Graduate Center městské univerzity, City University of New York. A to nás trošku zklamalo, protože před dvěma lety jsme zažili mimořádnou slávu na počest paní Albrightové, a čekali jsme něco podobného. Opravdu slávu, aby svět viděl, že tady se stala opravdu mimořádná věc, že prezident Havel končí ve svém úřadu. A to se nějak moc nepodařilo, nebylo to tak slavnostní, jak by mělo být."
Měli jste jako krajani příležitost mluvit osobně s prezidentem Havlem?
"Abych vám pravdu řekl, já jsem také prezident spolku v Astorii, patří nám Bohemian Hall, což je poslední zahradní restaurace, kde se pan prezident soukromě zastavil před dvěma lety a zasadil nám tam lípu. Doufali jsme, že tentokrát třeba přijde ještě jednou, ale bylo toho pro něj moc, takže nepřišel. A ani v New Yorku neměl dost času, aby se pozdravil s krajany, což mě trošku mrzí. I já sám jsem se musel procpat přes jeho ochranku, abych mu mohl podat ruku. A tak jsem, když potom přišel k nám do Bohemky Petr Pithart, jim zdůrazňoval, prosím Vás, ať máte protokol jakýkoliv, najděte si vždycky tu půlhodinku, ať můžete mezi nás a podat ruku."
Tolik tedy z New Yorku vydavatel krajanských Amerických listů Petr Bísek. A u českých krajanů v Americe ještě zůstaneme, i když se vrátíme téměř o století nazpět. Od začátku 20. století vycházely ve Spojených státech gramofonové desky, které byly určeny pro Čechy. Tamní gramofonové firmy si totiž hýčkaly své zákazníky, i když šlo pouze o jazykovou menšinu.
"Byla to třeba americká pobočka evropské firmy Odeon, nebo i Victor a Columbia. Tyto firmy vydávaly buď vlastní nahrávky, na nichž zpívají naturalizovaní, již delší dobu žijící v Americe krajané, nebo přebíraly domácí matrice."
... říká k tomu Gabriel Gössel, sběratel starých gramofonových desek a zvukových záznamů. Pro českého posluchače to podle něj jsou dnes úsměvné nahrávky. Například na slavné značce His Master´s Voice byly vydávány celé série snímků o panu Vokurkovi a jeho cestě do staré vlasti a zpět. Tyto příběhy nahrávala Albrechtova družina z New Yorku. Ukázku z příjezdu Mistra Vokurky do Čech si teď můžete poslechnout.
Jak sami slyšíte, příběhy pana Vokurky měly opravdu prostonárodní ráz:
"Byly to takové scény nebo výjevy, které měly krajanům přibližovat atmosféru v Čechách. Byly to třeba křtiny, dožínky nebo na pouti. Byli tam i legionáři na Sibiři. Takové vlastenecko - historické výjevy."
Takovéto desky vycházely už od začátku 20. století. Z roku 1906 se dochovaly gramofonové desky Columbia, na kterých jsou nahrávky Kmochovy sokolské hudby i sokolských orchestrů z Ameriky. Podobné nahrávky vznikaly až do 30. let.
"Pak vznikla další série takových nahrávek v době 2. světové války, kdy vycházely třeba gramodesky péčí anglické BBC. Buď to byly záznamy vysílání BBC do tehdejšího Československa a potom péčí časopisu Čechoslovák vycházely jako přílohy gramodesky, patrně přepisy nebo přelisky některých populárních českých skladeb Voskovce a Wericha, Kocourkovských učitelů, R. A. Dvorského a podobně."
Na závěr naší dnešní krajanské rubriky chci alespoň krátce připomenout, že to je právě 110 let, co do Spojených států přicestoval Antonín Dvořák, aby zde vyučoval na newyorské konzervatoři. Během svého pobytu v Americe si oblíbil zejména městečko Spillville v Iowě. A právě o něm a o jeho setkání s českými krajany jsem si nedávno v Dvořákově památníku ve Vysoké u Příbrami povídala se skladatelovým pravnukem Petrem Dvořákem.
"V roce 1993 jsme byli, tedy část rodiny, v Americe. Tam se připomínalo sto let od pobytu Antonína Dvořáka ve Spillville v Iowě, kde strávil prázdniny. Tam jsme měli možnost strávit téměř měsíc v této vesničce i na dalších místech, kde tehdy Antonín Dvořák byl. Tři dny jsme byli v Chicagu, kde byl při Světové výstavě v roce 1893, a byly to nádherné zážitky."
Konkrétně ve Spillville jste se seznámili s nějakými českými krajany?
"Ve Spillville a v Iowě jsme se seznámili s mnoha krajany, protože Spillville je česká vesnička, dá se říct. Když tam procházíte hřbitůvkem, který je kostela sv. Václava, tak vlastně devadesát procent jmen na náhrobcích je českých, většinou tedy už bez háčků a čárek. Dodnes ale většina lidí, kteří tam žijí, jsou potomci těch českých přistěhovalců."
A hlásí se Vám krajani z Ameriky i tady na Vysoké? Přihlásí se k tomu, že jsou Čechoameričani?
"Přihlásí a hlásí se i k tomu, že taky viděli Spillville."
V New Yorku se chystá znovuobnovení české Národní budovy, má tam být dokonce Muzeum Antonína Dvořáka. Jste v kontaktu s organizátory tohoto projektu?
"Můj otec tedy v New Yorku byl před zhruba třemi, čtyřmi roky, kdy se tam odhaloval pomník Antonína Dvořáka. Bylo to rok dva poté, co se zboural dům, kde Antonín Dvořák bydlel v New Yorku. Tam to bylo vlastně z komerčních důvodů. Také vím, že se v tom i rodina zasazovala i snad český prezident pan Havel se zasazoval, aby ten dům zůstal. K tomu pak nedošlo, tam zvítězily finanční důvody, ale byla odhalována socha a tam můj tatínek tedy byl při odhalování té sochy."
