Vánoce ve znamení smrti
Vánoce je období, kdy má být rodina spolu. Na štědrý večer se u nás doma zapálí svíčky adventního věnce, sedneme si ještě před večeří společně ke stolu a povídáme si o všem možném. Jelikož mám čtyři brášky a jednu sestru, je doma o Vánocích opravdu veselo. V takových chvílích by si člověk měl uvědomit, jak vzácnou chvíli prožívá. Jsou lidé, kteří tráví štědrý večer sami. A jsou lidé, kteří zůstali odloučeni od rodiny. Nedávno jsem se setkal s člověkem, který Vánoce prožil ve strachu o svůj život. Bylo to za druhé světové války, když bojoval na Východní frontě. Během našeho setkání mi řekl: "Ta hrůza, kterou jsme prožívali nám dala zapomenout, jestli je neděle nebo pondělí, jestli jsou Vánoce nebo Nový rok." Jak váleční veteráni prožívali nejkrásnější svátky roku Vánoce během 2. světové války?
Česká republika má své hrdiny. Jsou jimi i lidé, kteří se rozhodli dobrovolně nasadit svůj vlastní život za svobodnou vlast během 2. světové války.
Druhá světová válka znamenala pro Československo jedno z nejčernějších období své historie. Svobodná Československá republika se stala vazalem nacistického Německa. Spory o tom, jestli jsme se měli bránit nebo ne, se vedou dodnes. Ten, kdo tvrdí, že český národ rezignoval a podvolil se německé agresi, nemá pravdu. Zůstává faktem, že se oficielně československá armáda nebránila proti vstupu německých jednotek na území Československa, pomineme-li několik lokálních excesů jako například na Frýdecku, kde kapitán Pavlík vydal rozkaz k obraně a zahájil útok na kolem projíždějící německé konvoje. Politické vedení v čele s Eduardem Benešem žádný oficielní rozkaz k obraně nevydalo. Ovšem mnozí občané se rozhodli dobrovolně vstoupit do zahraničních vojenských jednotek a proti fašismu bojovat se zbraní v ruce jako legionáři. Pojďme si spolu s historikem Vítkem Makariem připomenout základní fakta.
"Těsně před a po okupaci 15. března 1939 se začaly organizovat únikové cesty pro především bývalé vojáky do zahraničí tak, aby byli připraveni k případnému vojenskému vystoupení proti Německu, které se očekávalo každý měsíc. Únikových cest bylo několik. Cesta zpočátku vedla do Polska, proti kterému se očekával další úder nacistického Německa. Známý je sběrný tábor v Malých Bronovicích, kde pod patronací československého konzulátu došlo k prvnímu organizování našich vojáků a k jejich postupnému výcviku k případnému zapojení do akce."
"Dalším směrem úniku bylo Slovensko. Dále balkánské státy. Ovšem tato cesta byla postupně uzavírána a stávala se neprůchodnou. Hlavní směr úniku proto zůstával do Francie. Po pádu Francie 10.května 1940 dochází k přesunu do Velké Británie. Tento postup je velmi chaotický a zvláštní, protože se do Británie podařilo dostat tak velkou skupinu vojáků. Tito lidé tvořili zárodek pozemního vojska a spadali pod výhradní velení československého politického vedení v čele s Eduardem Benešem. A zároveň se stávali zárodkem vzdušných sil, které byly nejvýznamnějším vojenským přispěním Čechů a Slováků v prvních měsících bitvy o Anglii."
Obrovské zásluhy československých letců v Anglii se rozkřikly už během války po celém demokratickém světě. Jak trávili letci v Anglii Vánoce jsem se zeptal plukovníka ve výslužbě Jaroslava Hofrichtera.
"Vánoce jsme strávili většinou u squadrony. Já jsem totiž letec z Anglie. O Vánocích obsluhovaly důstojníci všechno mužstvo, to bylo zajímavé. Byla to velmi pěkná tradice. Dárky jsme dostávali od našich krajanů z Kanady a Ameriky přes Červený kříž. Byly to svetry, ponožky, kapesníky, žiletky a dopis, abychom jim odpověděli. Tak jsme jim poděkovali. Jelikož jsme byli mladí, tak jsme to brali jako od maminky. Slyšel jsem, že Československý červený kříž posílal dárky i do Ruska od těchto lidí z Kanady a Ameriky. Tito lidé měli ke své vlasti, i když žili daleko od ní, o sto procent lepší vztah než dnešní mladí lidé."
Říká Vítek Makarius z občanského sdružení Post Bellum, které ve spolupráci s Českým rozhlasem buduje zvukový archiv vzpomínek legionářů z 2. světové války. Jak jsme v úvodu nastínili, další mohutnou skupinou vojáků, kteří se rozhodli zapojit do vojenských akcí proti Německu, jsou jednotky, které se staly základem československé zahraniční armády na východní frontě. Pokračuje Vítek Makarius.
"Na rozdíl od naší západní armády respektive od jejích pozemních sil, které významně zasáhly do bojových akcí při obléhání pevnosti Dunkerque, po spojenecké invazi do Normandie, na východní frontě se československý kontingent ocitl několikrát v samém středu těžkých válečných operací a utrpěl velice těžké ztráty."
"Znám, jak to bylo u Machnówky. Celou noc se postupovalo a mě bylo divné, že Němci nekladou odpor. Když jsme se dostali do Machnówky a pěchota přešla takový palouk, průzkum zjistil, že nedaleko od nás v lese jsou Němci. Jejich síla nebyla známá, průzkumem to nešlo zjistit. Já jako velitel družstva, podporovali jsme druhou pěší rotu, jsem vydal rozkaz, a natáhli jsme kabel. Za rozbřesku Němci zaútočili. Vyrojila se pěchota, ale i obrněné transportéry nebo tanky, aspoň myslím, už si přesně nepamatuji. Najednou se všechno dalo na útěk přes Machnówku. Tam jsem se dozvěděl smutnou zprávu, že četař Kohout z Ostravy, nevím co dělal na tom dvorku, kam zrovna spadla mina, která mu utrhla nohu, vytáhl pistoli a zastřelil se. Ustupovali jsme až k řece, kde byl jediný přechod. Tam jsme se všichni shromáždili, pěchota, dělostřelectvo. V tu chvíli na nás Němci spustili dělostřeleckou palbu. Byl tam velký masakr. Pak jsme ustoupili za řeku do obranného postavení. Tím skončila jedna akce."
Během těžkých operací na Východní frontě byli vojáci pod neustálým tlakem. Jak prožili tito vojáci Vánoce, zeptal jsem se pana Timkoviče na ministerstvu obrany právě ve chvíli, kdy setkání legionářů zahajoval vojenský orchestr.
"O Vánocích jsme vůbec nevěděli. Nikdo nám neoznámil, že byly Vánoce nebo Nový rok. Nevěděli jsme, jestli je neděle nebo pondělí. Byli jsme v neustálém pohybu, zavšivení, hladoví. Protože spojař musel mít spojení s pěchotou, dělostřelectvem a velitelstvím. Jak se říkalo, bez spojení, není velení."
