Ladislav Pecháček o své nové knize "Osvobozené kino Mír"
V závěru minulého roku se na televizní obrazovky k radosti diváků vrátila oblíbená česká filmová tetralogie o básnících - "Jak svět přichází o básníky", "Jak básníci přicházejí o iluze", "Jak básníkům chutná život" a "Konec básníků v Čechách". Vznikla podle prózy "Amatéři" a několika dalších námětů a scénářů Ladislava Pecháčka, které napsal a spolurealizoval s režisérem Dušanem Kleinem. Pecháček dal na sklonku roku 2002 o sobě však vědět také aktuálněji - coby autor nového románu.
Živé, vtipné, konverzační dialogy, obratná výstavba humorných situací sešitých do příběhu tenkou nitkou milostné romance, nevtíravá a vždy politicky únosná kritika dobových společenských nešvarů - to jsou typické znaky Pecháčkova stylu, které už scénářům zmíněných "básníků" dodávaly vlastnosti, jimiž se zařadily mezi klasiku filmových bestsellerů. Tragikomickou poetiku uplatnil ve dvojici svých, rovněž zfilmovaných, satirických děl - "Dobří holubi se vracejí" s nezapomenutelným výkonem Vladimíra Menšíka, a "Vážení přátelé, ano". Všechny tyto rysy lze vysledovat i v nové próze Ladislava Pecháčka, nazvané "Osvobozené kino Mír", o níž autor říká...
"Je to kniha, která mapuje život jednoho obyčejného člověka - živnostníka, a zaujímá asi posledních 50 let minulého století - čili od roku 1950, s takovými přesahy do současnosti."
Osudy extravagantního krejčího a jeho rodiny se stávají humorným až groteskním všednodenním prizmatem, jímž prosvítají naše poválečné dějiny od pádu nacismu až po pád komunismu. Postava "malého českého člověka", který se stává hříčkou nevyzpytatelných mocenských sil, nabývá povahy typu symbolizujícího podobně jako Čechův Matěj Brouček nebo strýc Odysseus Jiřího Marka nezničitelné rysy české povahy přežít sebeabsurdnější situace - v budovatelské éře víc než řemeslo uplatní schopnosti léčitele; dotek jeho rukou dokáže ulevit půvabné asistentce stejně jako uměleckým a politickým prominentům, dostane se i na Stalina krátce před jeho smrtí, je poté internován kdesi v sovětské Asii, v centru výzkumu mimořádných schopností, odkud se mu zázrakem podaří vyváznout a vrátit se domů. Takový je zhruba obsah děje, jehož vyprávění autor pojal jako biograf - proměny repertoáru ilustrují zároveň dobové ovzduší a zvraty. Přiznal se, že by docela stál o zfilmování i této knihy, a určitě by přitom uvítal, kdyby režisérem filmu byl opět Dušan Klein. Pokud jde o obsazení rolí, stejně jako u předešlé spolupráce, i tuto záležitost by ponechal na něm, protože ho zatím ještě nikdy nezklamal. Některé z umělců, kteří byli v minulosti aktéry filmů podle jeho scénářů, si Ladislav Pecháček na křest své knihy pozval...
"Mám je všechny rád - paní Hlaváčovou, pana Somra, pana Zindulku, jsou to výborní herci a dobří lidé. I režiséra Kleina, který ty filmy, na kterých jsem se podílel, točil. Moc si toho vážím a mám z toho radost, protože zřejmě jsou tam dialogy, které filmaře lákají, ale to především vždycky začíná u peněz. Musí přijít někdo s nějakým balíkem peněz a říci: Tohle chci, aby se točilo, a mám na to takové a takové peníze, a pak se o tom teprve začíná přemýšlet. My se s Dušanem velmi dobře doplňujeme, protože máme podobný způsob humoru. Když něco nakousnu, on už ví, co chci říct, a naopak. Tuhle jsme se třeba doslova pohádali spolu, a ještě s panem producentem, o děj pátého pokračování 'básníků', ale rozešli jsme se v klidu, protože když chceme, aby vznikl film, tak každý musí trochu slevit, to není jako u knihy."
Závěrem spisovatel, který fandí lidem bez ambicí a bez moci, protože měl k nim vždycky jako lékař z povolání blízko, odpověděl Radiu Praha na otázku, čím ho psaní prózy i filmových scénářů naplňuje, co pro něj znamená..?
"No já jsem u medicíny dlouho zůstával, teď jsem v důchodu. Pro mě bylo psaní taková 'šlehačka na dortu života', protože život je příliš jednotvárný a ubíjející, fádní, i když přináší mnohou inspiraci. Ale ta tvůrčí činnost, pokud člověk k ní má vlohy, se nedá ničím nahradit."
