Čeští vojáci v Kuvajtu a Iráku zanechali "Stopy v písku"
"To by mělo být Rudé moře," prohlížím si krajinu pod sebou a marně pátrám v zeměpisných znalostech ze základní školy, jak se jen jmenuje to pohoří, které ho lemuje po pravé straně. Tentokrát letíme do Kuvajtu pořádným obloukem. Je to celkem logické, nad Kuvajtem se odehrává raketová válka. Jsou tomu čtyři dny, co americké patrioty zde omylem sestřelily britské letadlo. Fantasie začíná pracovat naplno. Člověk si najednou uvědomuje, co všechno by se mohlo stát," píše vojenský novinář Vladimír Marek ve své nové knize Stopy v písku.
Válečný deník Stopy v písku napsal čtyřiceti šestiletý vojenský novinář Vladimír Marek. Před konfliktem v Iráku mnohokrát působil jako zpravodaj ve válečných oblastech. Ovšem vždy v pozici novináře, který má v takových situacích určitým způsobem omezenou působnost. V oblasti válečného konfliktu s Irákem zůstal více než dva měsíce.
"Bylo to dané tím, že jsem tam tentokrát nejel jako klasický redaktor, který tam jede na týden na dva, ale byl jsme přímo přidělen jako válečný zpravodaj k 1. českému praporu radiační, chemické a biologické ochrany. Tentokrát jsem měl možnost věci nepopisovat zpovzdálí, ale prožíval jsme je s těmi vojáky."
Říká autor knížky Stopy v písku Vladimír Marek. Když se ocitnul na kuvajtské česko-slovenské základně v Mišrifu, uvědomil si, jak tvrdá změna ho čeká.
"Plnil jsem klasické úkoly vojenského zpravodaje. To znamená, že jsem přispíval do vojenských i civilních periodik v republice. Říkal jsem si, že to samo by bylo málo. Chtěl jsem příležitosti využít nějakým hlubším způsobem. A tak jsem si od prvního dne začal psát soukromý deník, který, jak jsme zjistil, byl v mnoha směrech podrobnější než klasické bojové deníky u jednotky. Nakonec, když jsem se vrátil do republiky, řekl jsem si, že by bylo škoda toho nevyužít, a většinu materiálu jsem použil."
Citace z knihy Stopy v písku:
Připadá mi, že celé tělo se mi třepe, jako bych seděl na korbě "vejtřasky", která uhání maximální rychlostí po hodně hrbolaté cestě. Když jsem si pár minut po půlnoci šel lehnout, měl jsem za sebou pořádně perný den. První válečný v Kuvajtu. Absolvoval jsem během něho očkování proti antraxu, výcvik v oblékání ochranných chemických obleků a do toho neustálé raketové poplachy a fasování všeho nezbytného. Navíc jsem si večer dal do uší "špunty". To abych snadněji usnul. Jen pomalu otevírám oči. Rozmazaně vidím našeho zpravodajce, jak ze všech sil se mnou třese. Konečně mi dochází, proč stále nic neslyším, a vyndávám si ucpávky z uší. Na Kuvajt dopadla raketa, vypadá to, že situace je velmi vážná...
Vzpomíná vojenský redaktor časopisu A-report Vladimír Marek na své první dojmy.
"Pro mě to byla největší změna v tom, že v podstatě tady jsem žil rodinným životem, staral jsem se o děti, měl jsem běžné úkoly, prostě milion věcí. Všechny tyto starosti tam ze mně spadly a najednou jsem se vrátil tak o dvacet let zpátky a žil jsem takovým tím kasárenským životem. Zjistil jsem, že mi k životu stačí dvoje maskáče, pár triček, dobré boty a spacák. O to víc jsme se všichni sblížili. Žili jsme kamarádstvím, které je možné jen v tak složité situaci, v jaké jsme byli my. Věděli jsme, že se musíme spolehnout jeden na druhého."
Měl jsi strach?
"Myslím, že jsem to prožíval jako většina kluků, kteří tam nastoupili. Strach jsme si bezprostředně nepřipouštěli. Strach člověka svazuje. Je to podobné, jako když lezete na skálu, tak je zvýšené riziko, že se vám něco stane, než když sedíte doma u televize. Takový ten běžný strach během raketových útoků byl nepříjemný, neustálé poplachy, noc rozkouskovaná, neustálé oblékání a nástupy, to bylo samozřejmě nepříjemné. Ale opravdový strach jsem zažil jen dvakrát. Bylo to spojené s tím, že jsem se dostal do situace, kdy proti mně útočil poměrně početný dav a nebyl jsem na takovou situaci připravený. Byly to akce, které připomínaly spíše policejní situace, to jsem těžce zvládal."
Vypráví Vladimír Marek. Ve své knize detailně popisuje vojenský život uprostřed války:
Citace z knihy Stopy v písku:
Anglické střižené trávníky a palmové háje se prolínají s jezírky, můstky a upravenou zahradou. Celkovou harmonii narušují jen vojenské stany roztroušené na trávníku a součásti britských vojenských stejnokrojů sušících se na šňůrách mezi mistrnými řezbářskými a kamenickými díly z desítek ozdobných balkonů. Hned u vchodu do jednoho paláce funguje provizorně zřízené vojenské kadeřnictví. Obrázek přilepený vedle zrcadla svědčí o tom, že britský svobodník zde dělá pouze účesy jednoho typu. Velký přepychově zdobený sál, který byl původně určen nejspíš pro recepce a slavnostní večeře stovek lidí, je proměněn v obří noclehárnu. Polní rozkládací lehátka jsou namačkaná vysloveně jedno na druhém. Záchody mají sice mramorové toaletní mísy a umyvadla zlacené kohouty, voda však neteče. Palác je odpojen od všech sítí....
Kniha, ze které jsme citovali se jmenuje Stopy v písku. Proč?
"To je takový leitmotiv celého našeho působení v Kuvajtu a Iráku. Když už se to působení chýlilo ke konci, měli jsme možnost prohlédnout si město. Jednou, když jsme vyměňovali na tržnici peníze, jsme potkali místního člověka, který okamžitě poznal, že jsme čeští vojáci, a to se nám pak stalo několikrát. Říkal, že nás zná, že s námi spolupracovali. Chlubil se, že pracuje v jednotce civilní ochrany. Byl velmi přátelský a velmi děkoval, že jsme v Kuvajtu, že jim pomáháme. To na nás udělalo velký dojem. Naše jednotka tam zanechala nějaké povědomí, že když se tam dnes někoho zeptáte, kde leží ČR, budou vědět. Zanechali jsme tam hlubokou stopu, takže alegoricky jsem tu knížku nazval Stopy v písku."
Je ti blízká forma deníkového vyprávění. Znám tě jako profesionálního zpravodajského novináře?
"Uvědomil jsem si, že chci tuto knížku napsat ve třech rovinách. Jsou tam faktografické údaje o historii Iráku a Kuvajtu, o našich vojácích a spojencích, je tam deníkovou formou bojové hlášení, co se stalo na frontě. Cítil jsem, že je potřeba tyto faktografické prvky vyvážit něčím zajímavějším, a tak jsem se snažil podat některé věci intimnější formou, to jak jsem to prožíval. Tím se to možná odlišuje od podobných publikací, které připravovala armáda."
Říká Vladimír Marek, autor knihy Stopy v písku.
