Vyšla nová kniha o československých parašutistech za druhé světové války
V dnešní Knihovničce Rádia Praha vám Martina Lustigová přiblíží nejen nejnovější knihu o československých parašutistech a jejich životě za druhé světové války, ale představí i mladou nadanou autorku, historičku Marii Matúšů.
Kniha Marie Matúšů "Muži pro speciální operace" je novým pohledem na téma parašutistických operací směřujících na území Protektorátu Čech a Moravy a na Slovensko v letech 1941 1945. Jejich příprava byla výsledkem spolupráce britské tajné služby Special Operations Executive a československých vojenských zpravodajců exilového Ministerstva národní obrany v Londýně. Autorka sleduje život dobrovolníků od náboru přes náročný výcvik ve Velké Británii až po jejich vysazení ve vlasti. Právě tím je kniha, jak podotýká profesor světových dějin Vladimír Nálevka, nová: "Zatímco publikace a líčení většiny dosavadních autorů začíná seskokem jednotlivých výsadkových skupin nad územím Čech a Moravy, Marie Matúšů se zaměřila na to, co předcházelo: na výcvik a každodenní život těch vybraných mladých mužů, kterých bylo něco přes stovku a z nichž se téměř polovina z vojenských operací nevrátila."
Kniha se komplexně věnuje životu parašutistů v Británii a jejich přípravě na nasazení v akci. Autorka ale nezkoumala pouze vojenskou stránku. Více Marie Matúšů: "Spíše mě zajímala každodennost, každodennost života československých dobrovolníků v poměrně nelehkém výcviku, a motivy, proč si to vůbec vybrali a proč si zvolili nelehké úkoly, které mnohdy končívaly smrtí."
Díky Marii Matúšů můžeme poznat, jak žili mladí muži, kteří v těžkých válečných letech hrdinně nasazovali životy pro svou vlast. Jak vlastně vypadal běžný den československého parašutisty ve Velké Británii? "Vstávalo se velmi brzy. Následuje snídaně, úklid pokoje, ranní hygiena, pak výcvikové hodiny. Samozřejmě, protože to bylo v Anglii, tak to bylo doprovázen dopoledním čajem. Pak přišel oběd, odpolední výcvikové hodiny, opět doprovázené odpoledním čajem. Výcvik končíval až večer. Ale samozřejmě, že mnozí ti mladí muži, mnohdy vlastně ještě kluci, využívali každé volné chvíle. Často se sžili s různými anglickými rodinami, navštěvovali je. A také rádi chodili za holkama, tancovat a bavit se. Prostě byli úplně normální jako jejich ostatní vrstevníci akorát se rozhodli a dali svůj souhlas k tomu, aby odešli bojovat za nepřátelskou linii."
Jedním z odvážných mladých mužů, kteří se nebáli pro svou vlast riskovat vlastní život, byl i nadporučík Rudolf Hrubec. Kdo byl Rudolf Hrubec v očích Marie Matúšů? "Nadšenec, který měl rád život, který rád skákal z letadla. Dokonce skákal i se svým psem, kterého zbožňoval. A když šel na svou operaci Silica, při které bohužel zemřel, tak mě velmi zaujal jeho dopis na rozloučenou, ve kterém místo toho, aby se zabýval otázkou, zdali může přežít nebo nemůže přežít, popisoval, co jeho pes má rád. Ten pes jmenoval Dandy a do posledních podrobností tam vylíčil, jak Dandy rád snídá, co nemá rád, zda ho mají nechávat venku nebo je to pes domácí. Je to téměř stránková studie a je opravdu velice zajímavá. A v takové konfrontaci s budoucností, která ho čekala."
Vybíráme z dopisu Rudolfa Hrubce z 3. října 1943: "Pes se jmenuje Dandy. Provede-li neplechu, slyší na jméno Lump a ví, že je kárán. Je mu nyní 1 a 1/2 roku. Byl cvičen přirozeně v češtině a reaguje na tyto povely: pojď, pojď sem, sedni si, pones, hledej, fuj, kulička (název pro jablka, míček, balon - vše, co je kulaté), myška (název pro myši, kočky, ovce, krávy, veverky - prostě pod tímto názvem má přírodopis zjednodušený). Žere poměrně hodně, a to maso (vařené), kost jen velkou a to nejvýše jednou za týden, polévku, čaj, suchary, sýr, rýži,... Dá-li se mu žrádlo, které mu nevoní, čeká na lepší, nakonec ho ale sežere. ... Je velmi přátelský i k cizím lidem, nikomu neublíží. Nedovede se dokonce rvát se psy. ... Nikdy nespal venku a sám a nebyl uvázán. Spaní venku by těžko snášel a je vůbec náchylný na nastydnutí, hlavně po vykoupání."
Kniha českému čtenáři osvětluje i to, jak probíhal výběr dobrovolníků. To byla v dobách světové války náročná záležitost, protože neexistovaly žádné konkrétní registry, ze kterých by bylo možné vycházet. Většinou se proto dalo na doporučení velitelů. Hlavní podmínkou ale byla dobrovolnost: vytipovaní mladí muži byli dotázáni, jestli by byli ochotni jít bojovat na území Protektorátu. Odstoupit se ale samozřejmě dalo i v jednotlivých fázích výcviku, pak se ovšem muselo počítat s následky. Jak vypadal výcvik mladých mužů? "První fáze výcviku v případě Čechoslováků byly Assault a paravýcvik. Assault byl výcvik bojový, trval čtyři týdny a odehrával se ve Skotsku. Jednalo se o takový velmi tvrdý tělesný výcvik. Kromě toho se učili také signalizaci, morseznačky, základy v destrukci, práci s výbušninami,... Po Assault výcviku následoval paravýcvik, ten trval zhruba jeden týden. Odehrával se na letišti v Ringway u Manchesteru, kde se učili základní parašutistické věci: jak si sbalit padák, jak seskakovat z letadla. Pak se často vraceli ke svým jednotkám, kde očekávali, zda budou znova dotázáni do dalšího specifického výcviku, který následoval poté. To už byl často udržovací a zdokonalovací výcvik, který probíhal právě na československých výcvikových stanicích, které byly Brity Čechoslovákům propůjčeny a byly organizovány ze strany Čechoslováků. A tam se jejich znalosti prohlubovaly a zdokonalovaly. Poslední fází výcviku byl operační výcvik, ve kterém se již připravovali v rámci předem určené skupiny a připravovali se již na možné úkoly, které před nimi stály. Docházelo ke kompletování jejich osobního materiálu, psaní posledních vůlí, učili se šifrové plány a připravovaly se podrobnosti jednotlivých operací."
Marie Matúšů pracovala s rozsáhlým množstvím archivních pramenů a dokonale se seznámila s dostupnou literaturou. Vedle toho při práci na knize neponechala stranou ani metodu orální historie, která zatím není mezi českými historiky příliš běžná. Matúšů sama ji ale považuje za velmi nutnou a potřebnou. Proto natočila řadu hodin rozhovorů s generálem Rudolfem Pernickým, který se výcviku a válečných operací účastnil, a je jedním z posledních žijících členů Zvláštní skupiny D, pod níž českoslovenští parašutisté spadali. Vladimír Nálevka k tomu podotýká: "Musíme si uvědomit, že prakticky všichni, pokud přežili ono těžké období válečných let, byli po roce 1948 vystaveni perzekuci. Nicméně generál Pernický se těchto dnů dožil a jsem skutečně rád, že si může přečíst knihu, která vznikla i jeho zásluhou, protože to byl on, kdo poskytl autorce řadu cenných svědectví."
Odvaha mladých mužů, kteří odcházeli na své operace, aniž věděli, jestli se z nich vrátí zpět, v nás musí i po tolika letech od skončení světové války budit obdiv. Českoslovenští parašutisté si bezpochyby zaslouží naši úctu, a proto můžeme jen uvítat, že o nich vyšla tato vynikající, čtivá a faktograficky spolehlivá kniha.
