Bezrova hudební zpovědnice: "Pětadvacet"

bezr_ondrej_petadvacet.jpg
0:00
/
0:00

Tentokrát nás kniha zavede přímou cestou k hudbě. Pod titulem Pětadvacet shrnul Ondřej Bezr 25 vlastních časopiseckých rozhovorů s českými muzikanty, a to jak mediálně známými osobnostmi, například M. Kocábem, J. Stivínem, Annou K., tak především lidmi z okrajových hudebních žánrů či bývalého undergrounru: T. Ducháčkem, Č. Huňátem, J. Hrubým, J. Saharou Hedlem, J. Schmitzerem či Ester Kočičkovou.

Ve vaší knize jsou shrnuty rozhovory s hudebníky, kteří zasahují oblast od alternativy k popu, přes jazz, folklór, folk, šanson - odkud ty rozhovory pocházejí?

"Jsou z časopisu Rock & Pop, v kterém jsem pracoval až do roku 2002, a teď po návratu té původní redkace po dvou letech řekněme exilu v jiných periodikách se tam zase vracíme. Mimochodem 8. března vychází první číslo staronového Rock & Popu. Rozhovory, které jsem do té knížky shrnul, jsou zhruba z konce minulého století až do roku 2002, ale jsou tam výjimky, nejstarší je z roku 1996, zrovna třeba Ivan Hlas."

Ty rozhovory mají podobný rozsah. Je to tím, že vycházely v nějaké rubrice?

"My jsme tomu říkali ´Rock & Pop Interview´. Jeho cílem bylo představit na šesti tiskových stranách dotyčného umělce a věnovat se mu nejen z hlediska jeho současné tvorby (většina běžných rozhovorů se vycházela z nových desek, nových projektů), ale tohle interview mělo jít do hloubky, byly to vlastně portrétní, životopisné interview."

Těch rozhovorů ve vašem časopise vycházela celá řada. Podle jakého klíče jste vybíral ty osobnosti, které budou nakonec v knize?

"Vždycky, když jsem takový rozhovor dělal, tak mi šlo o to, aby to byli lidé, kteří mají co říct nejen hudebně, ale i slovně. Aby za nimi byl zajímavý příběh. Rozhodně jsem se neohlížel, jaký hudební styl zastupují. Samozřejmě vždycky mi tam šlo o jakousi kvalitu, o to, co konvenuje mně. Za tvorbou všech lidí - byť třeba ne kompletní - stojím, mohu ji podepsat jako z mého pohledu kvalitní."

Ty rozhovory vznikaly v druhé polovině 90. let. Můžeme tomu tedy rozumět tak, že se dozvíme o hudbě té doby?

"Já myslím, že se z té knihy dozvíme i o hudbě daleko starší. Rozhovor s Janem Spáleným se týká dokonce před rock´n´rollových počátků hudby. Začátek toho portrétního rozhovoru s Janem Spáleným - tam se vracíme do doby, kdy mládež ještě neposlouchala rock´n´roll, ale tradiční jazz. Kdy Jan Spálený vypráví o tom, že jeho největším snem bylo hrát v jazzové kapele. Což se posléze samozřejmě změnilo a nyní se k tomu dostává obloukem, i když je to jiný jazz, než jaký chtěl hrát a hrával jako mladík. Takže řekněme, že pokud má člověk zájem, tak z určitých náznaků se může dozvědět lecos o hudbě už od počátků 60. let do současnosti."

"Původně jsem se učil neúspěšně na housle, víceméně z úcty k rodičům, kteří do toho investovali své těžce vydělané peníze. Jinak jsem neměl jinej motiv. Pak jsem nejdřív pasivně, a pak když jsem si koupil starej pozoun, i aktivně ochutnal dixieland a ten motiv jsem získal. Pozvolna jsem se vzdělával, časem si sehnal i profesora a nakonec z toho byla konzervatoř. Vstup do hudby byl ale tam, kde jsem získal motiv, když jsem zjistil, že prostřednictvím tohoto nástroje a této hudby se chci s někým spojit, s někým si povídat. Zjistil jsem, že způsob komunikace prostřednictvím hudby, prostřednictvím tónů, je svým způsobem výhodnější než komunikace verbální," říká Jan Spálený v knize Pětadvacet.

V předmluvě knihy píše Vojtěch Lindaur: "S přízněni dobou, tvůrčí rozmanitostí i prostředím, v němž se pohybují, připomínají ústřední osobnosti knihy Pětadvacet dávnou kolekci rozhovorů z konce 60. let s názvem Generace, v níž byl tenkrát hlavním zpovědníkem českých intelektuálů novinář A. J. Liehm. Jádro téhle výjimečné knihy tehdy vzniklo jako z udělání ve stejném pražském činžáku, jen o patro níž než Bezrova kniha rozhovorů s českými muzikanty."

Srovnání s Liehmovou knihou je - pokud jde o hloubku ponoru - trochu nadsazené. Kromě toho nelze mluvit o generačním spříznění zpovídaných. Jako společný moment tu ale naopak vystupuje hledání nejrůznějších vlastních cest k hudbě bez ohledu na datum narození ve sdílené realitě 60.-90. let.