Sto let si připomněla nejen republika, ale i Českobratrská církev
Nejvýznamnějším výročím, které Česká republika oslavovala v letošním roce, bylo nepochybně sto let od vzniku samostatného Československa v roce 1918. Na pozadí vyhlášení republiky však poněkud zapadlo jiné výročí, které s ním úzce souvisí. V prosinci 1918 totiž v Praze vznikla Českobratrská církev evangelická. Její začátky si připomněli účastníci mezinárodní konference, která v prosinci proběhla v Senátu.
"Ty dvě církve samozřejmě existovaly i předtím, my jsme nevznikli roku 1918. Na území tehdejšího Rakouska-Uherska byla církev reformovaná a luterská. A když se podíváme na mapu, tak vidíme, že tato církev se rozprostírala na obrovském území od Bodamského jezera přes jižní Tyroly a Terst až po dnešní Polsko, Lvov, Bukovinu a Rumunsko. Bylo to tedy prostředí, kde žilo mnoho kultur, kde se míchal český prvek s polským, slezským, německým, židovským nebo ukrajinským. Bylo to místo pro mnohé menšiny, které v tomto prostoru mohly docela dobře žít. A pro nás je dnes otázka, jestli to, co stalo, tedy že jsme se v roce 1918 smrskli na území dnešní České republiky a jedinou řečí je čeština, je vlastně zisk nebo ztráta,"
"Nechtěl bych se pouštět do hodnocení, co dělali naši předkové. Já si totiž myslím, že bych jednal úplně stejně jako oni. Ta touha po samostatnosti byla tak silná a nakažlivá, že jí asi podléhali. Mně se ale líbí žít v otevřeném prostoru, kde jsou mnohé kultury, kde se mohou stýkat lidé různých národností a kde se daří dobře menšinám."
Podobné názory zazněly na prosincové konferenci v Senátu častěji, například v úvodní přednášce nizozemského historika Petera Moréeho, který působí na Evangelické teologické fakultě UK v Praze. Upozornil na často přehlížený fakt, že ačkoliv Češi vnímají vznik svého samostatného státu jako vítězné završení staletých dějin, které museli prožít v "žaláři národů", pro Rakušany či Maďary znamenal rozpad Rakouska-Uherska velké ponížení, ztrátu území i značné části obyvatelstva. A na příkladu dnešního Maďarska je patrné, že tyto emoce přetrvávají dodnes. I česká společnost se však podle historika Petra Hlaváčka z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze ocitla v roce 1918 ve složité situaci:
"Příslušníci českého politického národa trpěli jakousi schizofrenií. Nebyli plnoprávným národem rakouského státu a někteří dokonce horovali pro odplutí ze západního civilizačního okruhu na východ. Paradoxem je, že Čechové a jejich elity nejenom utvářeli tisíc let západní kulturu, ale speciálně i v rámci Rakouska-Uherska byli výrazným konstitutivním prvkem. Byli to politici, podnikatelé, úřednící, vojáci a tak dále. Druhá komponenta té schizofrenie se týká i postoje ke konfesně politickým záležitostem, protože narativ, že Češi jsou národ husitů, zněl divně v situaci, kdy drtivá většina příslušníků českého národa se hlásila k římskokatolické církvi."
"Vznik republiky, tedy toho obnoveného českého státu ve formě demokratického republikánského Československa, byl velmi pozitivní záležitost. Rakouská nostalgie není na místě. Rakouský stát je něco jiného před rokem 1914 a něco jiného za první světové války, kdy se skutečně stal apendixem Německé říše. Jako právní stát se v podstatě rozpadl. Jiná věc je, že Československo na něj v lecčems v pozitivním smyslu navazovalo. I československá a česká demokracie mají kořeny v Rakousku-Uhersku. Reflexe, jestli tam není nějaká negativní souvislost, souvisí s tím, že střední Evropa se po roce 1918 dostává do zvláštního geopolitického vákua. My jsme tu hodně mluvili o Německu. ale už méně o ruském státě. A je jedno, jestli se jmenoval Ruská říše nebo Sovětský svaz. A tato východní komponenta, která výrazně a velmi brutálně zasahovala do střední Evropy, vzbudila právě ty otázky, jestli nebylo určitou chybou zcela opustit nějaké formy středoevropské kooperace. A proto je to i dnes velmi aktuální téma."
Konference ke stému výročí založení Českobratrské církve evangelické tak nastolila možná víc otázek, než její pořadatelé zamýšleli. Samotný vznik církve oslavili účastníci slavnostního shromáždění, které proběhlo v pražském Obecním domě 16. prosince.
