Tváře českého undergroundu se představily i ve Vídni

O tomto víkendu byla ve vídeňském Nachtasylu otevřena výstava fotografií Tváře undergroundu. Současně se tu představila i stejnojmenná kniha, která na portrétech deseti známých příslušníků českého undergroundu mapuje tento životní styl i kulturní fenomén od dob totality až po dnešek. Autoři knihy - rozhlasová redaktorka Ivana Denčevová, historik Michal Stehlík a legenda undergroundu František Čuňas Stárek - si sotva mohli vybrat lepší místo. Nachtasyl je totiž už od 80. let minulého století centrem undergroundové scény ve Vídni. Založil ho Jiří Chmel poté, co ho StB v rámci akce Asanace donutila odejít do exilu. A právě tady se setkávali čeští emigranti jako Pavel Landovský, Ivan Medek, Karel Schwarzenberg a mnoho dalších. Ivana Denčevová v dnešní kulturní rubrice přiblíží jak samotnou knihu, tak setkání v Nachtasylu.

Zleva historik Michal Stehlík, redaktorka Ivana Denčevová a badatel František Stárek–Čuňas, foto: Silvie Ulrichová / Český rozhlas

"Kniha volně navazovala na cyklus rozhlasových pořadů, který odvysílala stanice Český rozhlas 6. Zhruba před rokem v pořady Hovory o hledání jsme měli téma underground jako politický fenomén. Přiznám se, že tehdy ani mne, ani hosty, které jsem měla ve studiu - historika a děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Michala Stehlíka a badatele a velkou postavu českého undergroundu Františka Stárka, řečeného Čuňas - nenapadlo, co všechno nás bude v následujícím roce čekat. Těch pořadů vzniklo osm a celý cyklus se jmenuje Z historie undergoundu. K tomu jsme vyrobili několik profilových pořadů a někdy na jaře nás napadlo, že materiálu máme poměrně hodně a že by bylo dobré v tomto tématu pokračovat. Takže vznikla kniha Tváře undergroundu, jejíž přílohou je také cédéčko s osmi odvysílanými pořady, které se undergroundu týkají. Zachycuje deset osobností, jejichž ročníky narození jsou od nejstaršího z r. 1938 až po nejmladšího z r. 1983. Jsou to různá prostředí, různé osobní příběhy a taky různé etapy undergroundu. My jsme nechtěli dělat ani klasickou historii undergroundu, ani underground jako kulturní fenomén, spíš nám šlo o výjimečnost českého undergroundu. Ta spočívá v tom, že na rozdíl od jiných undergroundů se stal, aniž by o to usiloval, jistým impulsem a hybatelem vzniku opozičního hnutí, kterým byla Charta 77. Underground tím opustil svou apolitickou roli a stal se součástí opoziční politiky, ve které pak setrval celých dalších dvacet let. Nebylo jistě náhodou, že řada těch, kteří byli členy undergroundu a byli odsouzeni v jednotlivých politických procesech, se také stala signatáři Charty 77."

Kdo je například zastoupen mezi těmi deseti zpovídanými?

"Tím nejstarším je Zbyněk Lán. A underground ve chvíli, kdy překračuje politické hranice, charakterizují tři příběhy. Shodou okolností všichni tři žijí od 80. let v Rakousku, kde jim byl poskytnut politický azyl. Je to Miroslav Skalický, jeden z těch, kteří byli odsouzeni hned v tom prvním procesu, plzeňském, za to, že zorganizoval přednášku Ivana Martina Jirouse a koncert Svatopluka Karáska. Dalším je Zdeněk Vokatý Londýn, hudebník, který prošel řadou hudebních formací undergroundu. Ten také byl zatčen v těchto procesech na jaře v r. 1976. A třetím je Jiří Chmel, řečený Chmelák. Ten byl zcela unikátně odsouzen za to, že u něj doma se podepisovala Charta 77 a že ji rozšiřoval. Vlastně všichni byli odsouzeni za to, že setrvali ve svém pohledu na svět, který pro ně byl charakteristický osobní svobodou a určitou jinakostí. Všichni tři dnes žijí ve Vídni, kde jsme také po Praze prezentovali knihu Tváře undergroundu."

Možná se k Vídni vrátíme odbočkou: právě ve Vídni jsem se od známé bohemistky Gertrudy Zand dozvěděla, že nejstarší českou undergroundovou umělkyní byla Božena Němcová... Zajímalo by mne, zda s odstupem let lidé, které jste ve vašem programu zpovídali, vidí underground stejně, jako když se do něj před lety zapojovali? Nebo s odstupem těch dvaceti až třiceti let změnili pohled na underground?

"Já se domnívám, že nikoliv. Někteří jsou samozřejmě více příslušníky toho jádra, někteří se už pohybují trošku jinde. Je to například Nachtazyl, kde probíhají literární čtení a kde se scházejí intelektuálové. Už to není ten klasický hard underground. Domnívám se ale, že svůj pohled nezměnili. Pro ně, jak jsem zjistila, je mimořádně důležité, že se mohou potkávat a že spolu mohou cosi sdílet. Je zajímavé, že i když je jim kolem šedesátky, žijí pořád tak, jak žili. Pořádají koncerty i festivaly, dáma undergroundu Sylva Chnápková má na mlýně v Ostračíně poměrně velkou galerii. Věnuje se keramice. Oni jsou takových velmi pospolitým sdružením lidí, pro které je naprosto klíčové se potkávat. Vědí, co kdo dělá, vzájemně se zvou, jezdí na jednotlivé akce. U nich se možná, vyjma těch šedin, let a toho velmi těžkého životního příběhu, v pohledu na svět nezměnilo vlastně vůbec nic."

Totalitní režim příslušníky undergroundu hodně izoloval. Jak oni tu svou izolaci vnímali?

"Oni si ji do jisté míry vybrali, protože se cítili být jiní, než je mainstreamová společnost. Nosili dlouhé vlasy, chodili jinak oblékaní, poslouchali svébytnou hudbu. Jisté období žili v tzv. barácích, v komunách. A ta jinakost byla samozřejmě v první fázi terčem komunistického státu, který jinakost nesnášel a nechtěl. Oni si to vybrali, nechtěli žít jako většinová společnost, posléze ale ty ustavičné represívní a šikanózní zásahy státu, včetně likvidace těch baráků, včetně zatýkání a perzekuce, je samozřejmě vytlačily do výjimečného společenství. To pak mělo samozřejmě velmi silné rysy solidarity, která je v tom společenství udržovala."

Víc jak dvacet let po listopadu se může zdát, že underground jako kulturní a politický fenomén musel být už dávno zpracován. Přišli jste k nějakým překvapivým informacím nebo pohledům na underground?

"Bezpochyby! Různorodost lidí i to, za jakého prostředí třeba pocházeli. Byly to rodiny, které bychom mohli zařadit do protikomunistických, ale byly tam například i děti příslušníků Sboru národní bezpečnosti nebo vysokého důstojníka armády. Dotyční vzpomínali, jak zhlédli film Atentát na kulturu, neblaze proslulý propagandistický snímek. Jeden z nich byl synem vysokého armádního důstojníka, posléze předsedy národního výboru, a ten chtěl dokonce tímto filmem svého vychovat. Vychoval ho tak, že ten syn pochopil, že underground je právě tím prostředím, kde by se chtěl pohybovat. Na jejich životních příbězích jsme zmapovali to, jakým způsobem jakýkoliv totalitní stát zachází s lidmi, kteří se nezařadí. Jakým způsobem byla organizována celá akce proti undergroundu. O procesech v r. 1976 rozhodoval tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina. On připisoval rukou, kdo bude obžalován, že jich má být méně, že někteří z nich budou obžalování později. Ministr spravedlnosti zase žádal, aby se procesy posoudily, až bude po volbách. Takže představa, že by si někdo naivně myslel, že jedna z demokratických mocí byla i moc soudní, tak to naprosto neexistovalo."

Jaký je první ohlas na knížku a na výstavu fotografií, kterou jste k ní uspořádali?

"Já jsem slyšela jenom ty kladné. Fotografie Davida Tesaře jsou podle názoru návštěvníků i odborníků brilantní. Jedna výstava je ve foyer Českého rozhlasu, bude tam až do konce ledna. Druhou výstavu jsme otevřeli právě ve vídeňském Nachtasylu. A jsou to nejen portrétní fotografie, ale také fotografie z undergroundových festivalů na Skalákově mlýně, tzv. Magorovo Vydří. Tam je vidět průřez generacemi. K undergroundu patří dnešní dvacetiletí i ti šedesátiletí. A underground má stále společenskou roli. Stále se vyjadřuje k mnoha věcem, ať je to životní prostředí nebo z jejich pohledu umlčování umělecké svobody. Underground se vlastně dostal do obvyklých mantinelů, jak je tomu v jiných státech."