Nemoc, která je postrachem stáří, možná změní jméno

Alois Alzheimer nebyl jediný, kdo se počátkem 20. století věnoval plakům v mozkové kůře. Právě ty způsobují starým lidem onemocnění známé dnes pod jménem Alzheimerova choroba. V téže době se totiž výzkumům tohoto onemocnění, ale daleko podrobněji, věnoval i psychiatr a neuropatolog Oskar Fischer. Šlo o pražského rodáka židovského původu, který ovšem, jak bylo na přelomu 19. a 20. století, mluvil německy. Podobně jako spousta dalších tehdejších psychiatrů propadl kouzlu neuropatologie. Trávil tak hodiny a hodiny rozřezáváním mozků, jejich zkoumání pod mikroskopem a zakreslováním. Co konkrétně ho zajímalo, zjistila redaktorka Tereza Burianová od profesora Pavla Kalvacha z Neurologické kliniky Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze.

Oskar Fischer

„V podstatě to byly plaky demence, které obsahovaly amyloid, to nebylo tehdy ještě známo. Případy sledoval klinicky za jejich terminálního života. Popsal do detailů jejich chování a projevy jejich demence a z hlediska klinického tyto případy nazýval presbyofrenií čili vetchomyslností ve stáří.“

Stejným onemocněním se ale v Mnichově zabýval i Alois Alzheimer, o 12 let starší německý psychiatr a neuropatolog.

„Alois Alzheimer publikoval svůj první případ předčasně dementní pacientky Augusty D. v roce 1906 ústně jako přednášku, v roce 1907 pak vyšla v časopise. V témže roce měl Fischer 12 případů velmi detailně rozebraných a v roce 1910, kdy Alzheimerovi spolupracovníci Bonfiglio a Perusini publikovali čtyři případy, které přibyly k původní Alzheimerově pacientce, tak Oskar Fischer měl svých 58 případů srovnaných ještě s jinými.“

Ani taková jednoznačná převaha nebyla Fischerovi nic platná. Působil totiž na poměrně malé německé psychiatrické klinice v Praze, zatímco Alzheimer pracoval v Mnichově pod vedením jednoho ze zakladatelů moderní psychiatrie.

„To byl Alzheimerův šéf, profesor Emil Kraepelin, který byl velkou postavou a později legendou německé psychiatrie. Protože profesor Kraepelin měl velké psychiatrické zařízení – kliniku v Mnichově – a byl velice pilný v psaní učebnic, a tak měl velký vliv na celou německou psychiatrii. Asi v 7. nebo 8. vydání své Psychiatrie pro lékaře a studenty doporučil, aby pozorování Aloise Alzheimera na první pacientce bylo využito jako modelového případu a aby tato choroba se svými degenerativními histologickými rysy byla uznána jako Alzheimerova choroba a Alzheimerova demence.“

Nemalá část psychiatrů a neurologů má ale i dnes, 70 let po Fischerově smrti, zato, že na napravení této křivdy ještě není pozdě. Nejde jim o to vymazat Alzheimerovo jméno z učebnic a chorobopisů - ostatně Alois Alzheimer se podle všeho žádného plagiátorství nedopustil -, ale přiznat zásluhu na popsání této choroby i Fischerovi. Neprosazují proto ani tak jednoduché pojmenování Fischerova, jako spíše Fischerova-Alzheimerova choroba. Jedním z nich je i psychiatr Oldřich Vinař:

Alois Alzheimer

„Jsem pro, aby se to prosadilo, ale nemyslím si, že to nastane tím, že se udělá nějaké smlouva, že se na tom nějaké autority dohodnou. Myslím, že bude stačit, aby psychiatři a jiní lékaři tomu začali říkat Fischer-Alzheimerova choroba. Myslím, že to je především povinností českých psychiatrů, tak se to vžije. Sám se o to chci zasadit tím, že bude hovořit o Fischer-Alzheimerově chorobě, a doufám, že tím nakazím i jiné lékaře.“

Minimálně jeden precedent pro takové přejmenování bychom v historii našli, jak připomíná Oldřich Vinař:

„Já si vzpomínám na Basedowovu nemoc, což byla zvýšená činnost štítné žlázy. Když se zjistilo, že Graves měl nejméně stejnou zásluhu na pojmenování tohoto pojmenování, tak se jí začalo říkat Gravesova-Basedowova nemoc.“