Velikonoční zvyky mají v Česku silné kořeny, dodržuje je 90 procent domácností
Velikonoční tradice a zvyky mají své kořeny ještě v pohanských dobách. Přesto je dodnes udržuje devět z deseti českých domácností. Vyplývá to z průzkumu společnosti Empirica. Jakou roli vlastně hrají tradice v životě moderního člověka?
"Ty nejstarší zprávy máme dejme tomu ze středověku. To, že některé rituály sahají až do předkřesťanských dob, odvozujeme z jejich průběhu a z toho, že to jsou velice prastaré výjevy. Nedovedeme si je jinak vysvětlit nežli nějakou plodnostní magií nebo obnovováním životních sil ve vztahu k přírodním cyklům. Je ale samozřejmě obdivuhodné, že se některé prvky udržely přes ta staletí až do počátku 3. tisíciletí,"
"Tady lidová tradice v kulturním povědomí lidí dosud hraje významnou roli, je pořád kulturní potřebou."
Jak ale ukázal nedávný sociologický průzkum, velikonoční zvyky se udržely v naprosté většině českých rodin po celé republice. Potvrzuje to Martin Převrátil ze společnosti Empirica, která šetření prováděla:
Průzkum společnosti Empirica probíhal na vzorku více než osmi set dotazovaných. Ti na základě telefonických dotazů popisovali, jak se v jejich rodinách slaví Velikonoce. Z šetření vyplynulo, že tradiční oslava velikonočních svátků zatím výrazně převažuje:
"V podstatě čtyři pětiny domácností udržují jakousi formou koledování a to, čemu říkáme pomlázka, ať už aktivně nebo pasivně. Je to v podstatě po celé republice s výjimkou Prahy velmi podobně frekventované, v Praze je tradice přece jenom trošku nižší."
Velikonoce - to ovšem není jen pondělní koledování. Období od Zeleného čtvrtku až po Boží hod velikonoční znamená pro křesťany největší svátky liturgického roku. Průzkum se zabýval i tím, zda v silně ateistické české společnosti mají Velikonoce i tento význam:
"My jsme se ptali na návštěvu velikonoční mše. Tam jednoznačně vysoká čísla vidíme na jižní a na střední Moravě, kdežto například ve středních Čechách a v Praze je to výrazně slabší. Sakrální charakter je samozřejmě v našich podmínkách poměrně potlačen a stalo se to velmi lidovou slavností."
To dokazuje například i lidový obřad vynášení smrtky, který jsme natočili Na Dlaskově statku u Turnova /záznam zpěvu dětí při vynášení smrtky/
Kde se vlastně ve společnosti, ovládané moderními technologiemi a absorbující podněty z celého globalizujícího se světa, bere taková potřeba udržovat letité tradice a zvyky?
/Jilík/ "Žijeme v určité krajině, v určitém prostoru. A chceme v něm někam patřit, máme své kořeny. A ty kořeny znamenají nejenom to naše okolí v čase, že se tedy setkáváme s těmi, kteří žijí okolo nás, ale také v tom vertikálním prostoru, čili do minulosti. To bych tak asi cítil: tu komunikaci generací jako nosný prvek i pro velikonoční obyčeje dnes. Já vím, že už nikdo nevěří tomu vlastnímu obsahu, ale najednou je tady setkávání nás současníků s minulostí."
Podle Jiřího Jilíka však nejde jen o udržování zvyků, které mají kořeny v dávných dobách. Právě na Uherskohradišťsku například zcela spontánně vznikla nová tradice, kterou tady vytvořil Moarch Eveno:
"To je Bretoněc, který se tady usadil, na Slovácku už žije patnáct let. Sám si ušil a vyšil kroj. A ten si založil obřad vynášení pitomůry. Každé jaro se svými přáteli vezme pitomůru, to se vynáší všechno zbytečné a nadbytečné z domu, a chodí někde po břehu Olšavy a hodí ji do vody."
Dnešní příspěvek byl reprízou pořadu O čem se mluví, který jste mohli slyšet 25. března 2008.
