Eva Lustigová: Arnošt byl nejveselejší i nejsmutnější člověk na světě
Tuto neděli to bude právě rok, co zemřel významný český spisovatel Arnošt Lustig. Ve svých románech, novelách, povídkách i filmových scénářích se vlastně celý život vracel hlavně ke svým zážitkům z německých koncentračních táborů. Více než dvě desetiletí po srpnu 68 prožil v emigraci v Izraeli a ve Spojených státech, do Prahy se postupně vracel až po roce 1989. V závěru loňského roku zde jeho dcera Eva, která žije ve švýcarské Ženevě, představila ukázky z filmového dokumentu, který o svém otci natočila, a také jejich společnou knihu povídek. Při té příležitosti jsme s ní pro Radio Praha natočili o Arnoštu Lustigovi rozhovor.
"Byl to táta, je to táta, říkala jsem mu někdy: ahoj tati... Ale ono to zní tak divně! Arnošt je Arnošt. A Arnošt je Arnošt i pro moje děti. Nikdy mu neříkaly dědečku."
Ovlivňoval vás třeba ve výběru studia?
"Ne, nikdy. Říkal: studuj, co tě baví. Nechal mi absolutní svobodu, maminka taky. A oba dva absolutně podporovali všechno, co jsme s bratrem chtěli. Takže to bylo výtečné zázemí a krásné dětství."
Vy jste si vybrala zvláštní kombinaci, management obchodu a k tomu kulturní antropologii. Co vás k tomu vedlo?
"Zaprvé antropologii jsem se věnovala, protože jsem chtěla pochopit náš exil. Taky jsem studovala hodně psychologii a sociologii. A když jsem se dostala ke konci studia, zjistila jsem, že bych potřebovala doktorát, abych měla nějaké zaměstnání. A zjistila jsem, že kdybych si udělala magistru z mezinárodního obchodu, že bych našla místo. Tak jsem se vydala touhle cestou."
"To je velice filozofická otázka. Já myslím, že ano i ne. Ve filmu se Arnošta ptám, jestli strom může růst, když se přesadí."
Co k tomu říkal Arnošt? Jak to chápal on?
"Chápal to tak, že nějaký strom se přesadit může a prosperuje, ale nějaký ne."
Jak si připadal on sám? Jako ten prosperující strom v exilu, anebo ten, který se nedá přesadit?
"Já myslím, že Arnoštovy kořeny zůstaly vždycky v české zemi. Ale částečně byly i v poušti v Negevu."
A v Americe? Tam strávil nejvíc času...
"V Americe kořeny vlastně nezapustil, ale tu zem respektoval, protože nám dala občanství. A mohl tam pracovat a psát. A publikovat."
Měl potřebu se tam obklopovat Čechy?
"Absolutně!"
S kým se tam třeba rád potkával? Jaký byl ten jeho kroužek?
"Ivan Passer, Miloš Forman, Kundera, Škvorecký, Kohout..."
Oni si tam vlastně přenesli literární Prahu 60. let a pokračovali v tom...
"Ano, je to pravda. A bylo štěstí, že u Škvoreckého se vydávalo hodně jeho knih. A že všichni drželi spolu. Měli stejný osud."
Jak to bylo, když psal? Zavíraly se dveře do pracovny? Pozor, tatínek píše, nerušit, musí být ticho! Nebo jste tam mohli vpadnout a začít s ním řešit nějaký svůj dětský problém?
"Á, to se muselo chodit po špičkách! K tomu jsme měli celá rodina, a máme doteď, absolutní respekt. Ticho, Arnošt píše!"
Co z jeho díla vy sama máte zvlášť ráda?
"Já miluji Krásné zelené oči, miluji Kateřinu a teď jsem si zamilovala například Kuřátko. Myslím, že to je nádherná povídka. Arnošt toho hodně napsal ještě před exilem. A pak to redigoval a rozšiřoval a hrál si se slovy."
Já vím, že právě těch úprav byla celá řada. Byly vůbec nějaké definitivní verze? Nebo se na textu stále znovu pracovalo a upravovalo?
"Já bych řekla, že to druhé. Stále se pracovalo, upravovalo, protože když cítil, že by tu postavu mohl ještě nějak vylepšit nebo rozšířit, tak to bylo v zájmu věci."
Ve světě zřejmě nejznámější jeho knihou je Dita Saxová. Jak se líbí vám?
"Já Ditu taky miluju! Já myslím, že všechny ty dívky v Arnoštově literatuře jsou moje sestry."
Pro mne a možná pro kohokoliv, kdo měl možnost pana Lustiga poznat alespoň trošku osobně, je v tom pořád velký rozpor. Na jedné straně je takový veselý, přátelský, bezprostřední člověk, a na druhé straně příběhy, které si hrábnou opravdu do toho nejhoršího, co člověka může potkat. Jak se vlastně on s tímto rozporem vyrovnával?
"Já vám to řeknu, o tom právě je můj film. Arnošt Lustig má dvě oči, jedno vážné a jedno veselé. Když byl s vámi, tak byl ten nejveselejší člověk na světě. A když byl sám, tak psal. A byl to ten nejsmutnější člověk na světě. A já myslím, že byl velký introvert a maskovat to tím, jaký byl navenek."
"Já jsem se ho na to jednou zeptala. A on říkal, že v žádném případě! Já si ale myslím, že kdyby nepsal, tak by už dávno nebyl."
Vy jste tu taky pokřtila knihu povídek. Co vás přivedlo jednak k psaní, a jednak k tomu tu knihu sestavit z Arnoštových a vašich povídek?
"Já myslím, že to všechno splývá. Ty moje projekty se nějak setkaly, film i kniha. Kniha vznikla tak, že už v lednu, kdy bylo jasné, kam to spěje, jsem Arnošta poprosila, aby mi doporučil, které dvě jeho povídky by šly k těm mým. A on mi říkal: ne, napiš si ještě pět, a budeš mít knihu. Já jsem mu ale řekla, že ji chci mít s ním. A on hned věděl, které, protože ty moje už znal. A tak vznikla kniha, která je vlastně můj sen. Je to trošku bláznivé. Řekla jsem si, že chci být s Arnoštem v jedné knížce, protože teď mi uniká. A já s ním chci být. Takže nás to propojuje pořád."
A jak vnímáte to, jak my tu vidíme Arnošta? Je to vlastně taková ikona...
Teď jste mi ale trošku utekla z otázky, jak vlastně vidíte tu českou reakci? Protože kdekoliv se představíte, tak nepochybně všichni začnou vyprávět o svém vztahu k Arnoštu Lustigovi. Každý k němu má vztah...
"Já myslím, že přijetí Arnošta Lustiga v Česku je krásné a zasloužené. A jsem ráda, že je. A děkuji čtenářům, divákům a fanouškům mého otce."
