Arnošta Lustiga připomene filmový dokument jeho dcery Evy i společná knížka
Pětaosmdesátník Arnošt Lustig. Právě tolika let by se spisovatel, autor Démantů noci, Dity Saxové nebo Modlitby za Kateřinu Horowitzovou dožil 21. prosince. Jeho dcera Eva Lustigová připravila k této příležitosti knihu svých a otcových povídek, a dokončuje filmový dokument o jeho životě. Představila je na nedávném křtu v Praze.
Alespoň krátká ukázka z filmu nazvaného Tvoje slza, můj déšť naznačuje, že v něm jde o osobní rozhovor dcery s otcem o nejcitlivějších tématech života, o zážitcích z koncentračních táborů, kterými Arnošt Lustig prošel jako patnáctiletý kluk, o transportu smrti, o strachu, ale i o naději a vůli žít. Arnošt Lustig ve filmu mluví i o svém kamarádovi z lágru:
"My jsme si s Jirkou plánovali, že když to nepřežije nikdo jiný než my, že budeme bratři. A že si dáme jméno Janák nebo Janota. Jirka bude autozávodníkem a já budu letcem."
Je to film o Lustigovi, který píše, protože přežil a protože musí, uvádí Eva Lustigová ke svému snímku. Protože nepsat by znamenalo zapomenout, a zapomenout by znamenalo nebýt. Je to film o člověku, který přežil holocaust a který jako bojovník a umělec vnáší smysl do bludiště naší iracionální existence. Dospíval, když Hitler měnil miliony bytostí v dým. Žil ve válečné Evropě, v Palestině za bojů o samostatný stát Izrael, v 60. létech zažil obrodný proces v Československu a pak další dvě desetiletí v emigraci v Americe. Je to film o člověku, který neuznával slovo porážka. Jeho pojetí života mu umožnilo žít, když tolik jiných nepřežilo, myslí si jeho dcera.
"Arnošt a já jsme propojeni nějakým tajemným způsobem, protože když čtu povídku, která je jeho, tak tam vidím věci, o kterých píšu já. Píšeme o něčem, co jsem použila před prologem Slávy Chaima Steina: Co je málo, co je moc, rozhodujeme sami za sebe. I co je dobré, krásné a strašné."
Knihu, kterou jako poctu Arnoštu Lustigovi k jeho nedožitým pětaosmdesátinám vydala Mladá fronta, pokřtil Lustigův přítel, dlouholetý exulant ve Švédsku a zakladatel Nadace Charty 77 František Janouch:
"Arnošta Lustiga jsem znal asi od pravěku. Já si nepamatuji, kdy jsem ho neznal, tedy jako spisovatele. Fyzicky jsem ho ale potkal tuším na podzim roku 1980 ve Washingtonu. Bylo to v domě paní Mládkové. Přišel ke mně a říká: To jsem rád, Janouchu, že tě poznávám. Co děláš, ty bejku? Já jsem se trošku otřepal, pak jsem si ale zvykl a stali jsme se velice blízkými a těsnými přáteli. Arnošt je skutečně klasik, jehož knihy budou vycházet stále a stále budou nacházet své nové čtenáře."
Druhým kmotrem se stal izraelský velvyslanec v Praze Jakov Levy:
"Arnošta jsem poznal, když jsem přijel do Prahy, jsou to tři roky. Arnošt pro mne ztělesňoval historii této země. Přežil válku, pomáhal v boji za naši nezávislost v roce 1948 a od té doby tu zůstalo velmi silné pouto k Izraeli a Izraelcům. Podporoval nás mezi politiky, na veřejnosti i v médiích. Byl to člověk s židovskými kořeny, sionista, a současně občan České republiky a Prahy, odkud pocházel. Nikdy přitom neztrácel svůj optimismus a smysl pro humor."
Jaké bylo dětství s Arnoštem? Divoké?
"Dětství s Arnoštem a maminkou Věrou bylo divoké. Během tří let jsme vlastně byli na třech kontinentech. A to samozřejmě ovlivnilo i chod naší rodiny i povahu našich vztahů."
Vy jste ovšem byla tehdy malé dítě...
"Bylo mi dvanáct."
Tak to už není úplně malé dítě. To už jste celkem vnímala všechny ty přesuny a změny kolem sebe...
Jaké je to pro dvanáctileté dítě tolikrát se stěhovat, tolikrát ztrácet spolužáky a kamarády? Čeho se vlastně takové dítě ještě může držet?
"Já jsem to vnímala úplně naopak. To nebylo tak, že jsem ztrácela kamarády, ale já je nacházela."
Kde se vám z těch tří kontinentů líbilo nejvíc?
"V Izraeli. A k tomu dětství můžu ještě dodat, že rodiče pro nás s bratrem uměli vytvořit zázemí, takže vlastně nevadilo, kde jsme byli. Vždycky jsme měli všechno, co jsme potřebovali, i když jsme neměli žádné peníze. Opravdu jsme byli chudí."
"Žádná nebyla. Za tři měsíce jsem se naučila jazyk nové země. A bylo to fajn, mě to bavilo."
Měl na vás jako na děti v této situace Arnošt čas?
"Vždycky! On se tedy věnoval psaní od rána do noci a od noci do rána, ale vždycky jsme byli ve středu jeho života."
A jak jste ho vlastně vnímali? Byl to pan spisovatel?
Zbývá dodat jen to, že tento chudý chlapec z Libně s modrýma očima je autorem téměř čtyř desítek knih, z nichž mnohé se dočkaly filmových adaptací. V roce 2008 získal Cenu Franze Kafky, byl navržen na Man Bookerovu cenu za přínos světové literatuře v angličtině a byl i v širší nominaci na Nobelovu cenu za literaturu.
