Olga Hepnarová a konec jedné éry: 50 let od poslední popravy ženy v Československu
Přesně před půl stoletím, 12. března 1975, byla v Československu provedena poslední poprava ženy. Tento milník v dějinách českého trestního práva neodráží jen případ Olgy Hepnarové, ale celý širší kontext poprav žen v naší zemi.
Je 12. března 1975 a v Pankrácké vazební věznici právě skončila poslední ženská poprava v historii Československa. Nad nechvalně známou Olgou Hepnarovou se utáhla smyčka poté, co o necelé dva roky dříve úmyslně najela vypůjčeným náklaďákem do davu na tramvajové zastávce v Praze na Strossmayerově náměstí. Incident si vyžádal osm obětí a mnoho zraněných.
„Toto je můj rozsudek: Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím,“ rozeslala tehdy dvaadvacetiletá profesionální řidička redakcím Svobodného slova a Mladého světa. Téměř všichni ale po incidentu pevně věřili, že muselo jít o nehodu, Hepnarová už ale krátce po zadržení tyto myšlenky rozšlapala.
I u soudu trvala na tom, že je duševně zcela v pořádku a že viníkem v celé situaci je samotná společnost. Hepnarová se považovala za oběť společnosti a už ve třinácti letech se pokusila vzít si život. „Jsem zničený člověk. Člověk zničený lidmi. Mám tedy na vybranou: zabít sebe, nebo zabít druhé. A rozhoduji se takto: Oplatím svým nenávistníkům,“ znělo nakonec její vyjádření. Psychicky se nakonec zhroutila až těsně před popravou.
Nejen její případ, ale i další vedly po sametové revoluci k širší diskusi o vhodnosti a etice trestu smrti, zejména u žen. V roce 1990 byl nejvyšší trest smrti v Československu zrušen a nahrazen doživotním odnětím svobody. Ačkoliv většina populace považuje přechod k humánnějším metodám za správný, přesto se ale objevují názory, že by se popravy měly vrátit. V květnu 2019 se pro jejich znovuzavedení vyslovila necelá polovina populace.
Historický vývoj a metody poprav žen v Československu
Hepnarová ale rozhodně nebyla první nebo snad dokonce jedinou ženou, jejíž osud skončil smyčkou. Při vzniku Československa v roce 1918 byl trest smrti součástí právního řádu. A ačkoli byly vražedkyně k trestu smrti odsuzovány celkem běžně, ve velkém množství případů jim nakonec byla udělena prezidentská milost a jejich trest zmírněn na těžký žalář, ve kterém si pobyly do konce života. Většinou soudce o trestu smrti rozhodoval v případě vražd, loupežných přepadení a žhářství.
Nárůst počtu popravených žen nastal se začátkem druhé světové války a nacistickou okupací. Němečtí důstojníci si nebrali příliš servítky ani se ženami, a jestliže se někdo režimu politicky protivil, nevyhnul se šibenici. Například Irena Bernášková byla první Češkou, která byla odsouzena k trestu smrti Lidovým soudním dvorem nikoliv v Česku, ale v Berlíně.
Ani po válce, v období komunistického režimu, byly některé ženy popraveny v rámci politických procesů, nejznámějším případem se stala Milada Horáková, jejíž smrt v roce 1950 dodnes symbolizuje zneužití trestního práva k politickým cílům.
Samotné metody vykonání rozsudku se v průběhu času měnily. V období první republiky a během nacistické okupace byla nejčastějším způsobem poprava oběšením, ale jsou známy také případy zastřelení nebo popravy gilotinou. Tyto způsoby v průběhu času vymizely a oprátka zůstala jediným způsobem popravy. Během války nebyly nacistickému režimu cizí ani veřejné popravy. Poslední z nich se konala 13. září 1946, kdy byla na louce za městem Třešť u Jihlavy oběšena třiadvacetiletá Herta Kašparová.
Zcela posledním popraveným člověkem byl 8. června 1989 Slovák Štefan Svitek. Po něm padl ještě rozsudek smrti nad Zdeňkem Vocáskem, ale k jeho popravě už nedošlo. Celkem tak v historii Československa došlo k popravě 1217 lidí. Přesný počet žen mezi nimi ale neznáme.
