Před 70 lety byla trýznivým způsobem popravena Milada Horáková
Je úterý 27. června roku 1950, pět minut po půl šesté ráno. V pankrácké věznici byla právě popravena Milada Horáková. Oběť vykonstruovaného politického procesu umírala dlouho a bolestně, kat ji škrtil celých patnáct minut. Její popravě se nepodařilo zabránit, i když se za milost pro ni přimlouvaly takové osobnosti jako Albert Einstein, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová.
"Tvrdívá se o ženách, že nemají takového smyslu pro solidaritu jako muži. Neshledávám toto stanovisko správným. Jako všechno, co příliš zevšeobecňuje. Vždyť ženy jsou naopak velmi náchylny k tomu, aby své osobní zájmy podřídily zájmům druhého a svou odpovědností zahrnuly víc osob než sebe. Často vidíme právě u žen až případy krajního sebeobětování. Není nám třeba ani historických příkladů. Každá z nás má ve své paměti zachovánu když ne více, tak aspoň jednu ženu, jež byla vzorem schopnosti podřídit se celku,"
uvedla sama Milada Horáková v roce 1932, když mluvila o ženské solidaritě. Tehdy samozřejmě netušila, že se jednou sama stane příkladem takové sebeoběti. Vyrůstala v rodině silně ovlivněné masarykovskými ideály a později, už jako právnička, se na pražském magistrátu věnovala sociálním otázkám. Bojovala také za rovnoprávnost žen. Angažovala se i v politice, byla členkou Benešovy Čs. strany národně socialistické. Za války se zapojila do odboje a nacisté ji za to uvěznili v terezínské Malé pevnosti. Ačkoliv jí tehdy prokurátor navrhoval trest smrti, byla německým soudem v Drážďanech odsouzena jen k osmi letům vězení. Ihned po osvobození Československa se znovu zapojila do politické práce, stala se poslankyní a vystupovala proti snaze komunistů získat neomezenou moc. Ještě 24. února 1948 se snažila zabránit tomu, aby národní socialisté pomohli komunistům k puči během tzv. Vítězného února. To vše byly důvody, proč byla už 27. září 1949 zatčena. Komunisté z ní pak ve vykonstruovaném politickém monstrprocesu udělali hlavu spiklenecké a záškodnické skupiny, která chtěla vyvolat třetí světovou válku:
"Komunisté chtěli ukázat, čeho všeho jsou schopni. Vybrali si ženu, někoho tak známého, jako byla Milada Horáková, která symbolizovala také politické vězně a vězeňkyně z období nacistické okupace. Byla místopředsedkyní organizace, která sdružovala politické vězně. Zároveň byla velmi známou ženskou aktivistkou, političkou, sociální pracovnicí, právničkou. Byla vybrána jako symbol a ukázka toho, čeho jsou komunisté schopni, jakým způsobem dokážou politický proces představit veřejnosti. Postavili do čela ženu, která symbolizovala i sepětí druhého a třetího odboje, byla do jisté míry i symbolem první republiky, protože mezi její blízké spolupracovníky patřili velmi významní, zejména národně socialističtí politici. Stačí připomenout její přátelství s Františkou Plamínkovou,"
říká historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů. Podle historičky Pavlíny Kourové z Historického ústavu AV ČR však nebylo zpočátku jasné, že do čela spiknutí bude postavena právě Milada Horáková:
"Původně se uvažovalo i o jiných lidech. Oni vlastně tu skupinu dávali dohromady tak, že ti lidé se třeba osobně vůbec neznali a ani se spolu nepotkali. Stali se takto uměle vytvořenou skupinou. Možná jeden z důvodů byl vlastně šokovat. To mělo být odstrašující. Mělo to vydat i signál, že se potrestání údajných viníků nevyhne ani ženě a matce nedospělého dítěte. Ten šok měl být o to větší a mělo to vyvolat strach."
Na obžalovaných bylo znát mučení
Monstrproces, který v pozadí řídili sovětští poradci, probíhal ve dnech 31. května až 8. června roku 1950. Před Státním soudem v Praze stálo celkem třináct obžalovaných, kteří měli za sebou měsíce těžkých výslechů, mučení a psychického nátlaku. Vyšetřovatelé je nutili, aby se nazpaměť učili své zcela vykonstruované výpovědi. Měli se přiznat k tomu, že v žoldu imperialistů ze Západu připravovali protistátní puč. StB proces natáčela, vzniklo tak víc jak šest hodin filmového materiálu. Režisér Martin Vadas z něj pak po více jak půlstoletí připravil dokumentární rekonstrukci nazvanou Proces H. Podle něj byly na obžalovaných znát stopy fyzického i psychického týrání:
"Na některých bylo patrné, co předcházelo tomu, nežli se objevili na veřejnosti před soudem. Někteří naopak působili velice pevným dojmem. Určitě největší postavou s tímto postojem je Milada Horáková. Když člověk porovná, co se odehrávalo na cele, o čemž svědčila agentka, která byla nasazená k ní na celu, aby nějakým způsobem ovlivňovala a monitorovala její rozpoložení, aby vyšetřovatelé měli možnost na ni působit a mít nad ní větší moc… Ona tomu ale úžasným způsobem čelila a zřejmě se i nějak smířila s osudem. Advokát Martin mi říkal, že se v určitém okamžiku jakoby přestala bránit. Ona to přijala, protože pochopila, že z té situace není žádný únik ve zdraví."
Ve své závěrečné řeči před soudem Milada Horáková mimo jiné uvedla: "Slavný Státní soude, je mi těžko, přetěžko, nalézt důvody na svou obhajobu. ... Své činy jsem dělala vědomě a chci za ně také nést plnou a veškerou odpovědnost. A odevzdaně přijmu trest, který bude pro mne nalezen. ... Jak jsem se dostala sem, jaké byly pohnutky mého jednání? Slavný Státní soude, myslím, že i během vyšetřování Státní bezpečností vyšlo najevo, že jedno je jisté: nebyly nízké a nečestné. ... Já bych lhala, Státní soude, kdybych řekla, že jsem se úplně změnila, že jsem změnila své přesvědčení a že jsem docela jiná. To by nebylo pravdivé a poctivé. Já jsem na mnohé věci dostala jiný názor a k mnohým věcem jsem také byla přivedena, abych o nich mohla přemýšlet."
8. června proces skončil a byly vyneseny rozsudky. Čtyři obžalovaní, Milada Horáková, umělecký kritik a publicista Záviš Kalandra, právník Oldřich Pecl a strážmistr SNB Jan Buchal z Ostravska byli odsouzeni k smrti, další obžalovaní dostali doživotí nebo mnohaleté tresty. Nepomohlo ani odvolání k Nejvyššímu soudu. Ze světa začaly okamžitě přicházet žádosti o milost pro odsouzené, prezident Klement Gottwald však všechny tresty smrti potvrdil. Poslední slova Milady Horákové před popravou zněla: Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to…
Nezákonný rozsudek nad Miladou Horákovu byl zrušen v roce 1968, plné rehabilitace se však dočkala až po roce 1990. Roku 1991 jí prezident Václav Havel udělil in memoriam řád T. G. Masaryka 1. stupně. A den její popravy, 27. červen, je připomínám jako Den památky obětí komunistického režimu.
