Po podpisu Charty osmdesát krát u výslechu. Tématem konference byly revize politických procesů

Tématem konference, kterou uspořádal Ústav pro studium totalitních režimů, byla revize politických procesů. Téměř sedmdesát let po jejich začátku historici stále objevují nové informace a nové dokumenty.

Foto: Tomáš Adamec, Český rozhlas

Na konferenci Ústavu pro studium totalitních režimů se odborníci zaměřili na nekomunistické oběti soudních procesů, říká historik Tomáš Bursík:

"Neexistuje, až na několik dílčích studií diplomových prací, obecné shrnutí revize a rehabilitace v souvislosti s politickými procesy obecně, i u nekomunistů před rokem 1968, protože se jedná o desítky tisíc lidí, kteří byli odsouzeni."

Základem pro politické procesy v 50. letech se podle Bursíka staly zákony přijaté na podzim roku 1948. Represe se týkaly nekomunistické garnitury, vysokých důstojníků armády, ale také církve, zemědělců nesouhlasících s kolektivizací nebo příslušníků zahraničního odboje. Od roku 1949 se perzekuce dotýkaly i špiček vládnoucí KSČ.

Mezi lety 1953 a 1956 se režim ocitl v politické i hospodářské krizi. Vedení KSČ však nemělo větší zájem řešit tisíce případů neprávem odsouzených osob. Jak dodal historik Bursík, členy komise byli často lidé přímo zodpovědní za existenci politických procesů. Až na několik případů zůstaly rozsudky stejné či jen nepatrně zmírněné.

Po revoluci bylo rehabilitováno přes 258 tisíc lidí

Proces s Miladou Horákovou

Za vlády KSČ vzniklo ještě několik komisí, které měly politické procesy revidovat. Například komisi v září 1962 přišlo více než 7000 žádostí o revizi rozsudků, ale zabývala řádově třemi stovkami. Na základě rehabilitačního zákona přijatého v červnu 1968 bylo posléze rehabilitováno pouze 1500 lidí. Až po roce 1989 bylo možné přistoupit k širokým rehabilitacím a odškodněním politických vězňů. Do roku 1992 bylo rehabilitováno na základě nového zákona přes 258.000 lidí.

Symbolem politických procesů je například Ludmila Brožová, právě tato prokurátorka pronášela obžalobu proti Miladě Horákové. Procesů ale bylo mnohem víc a patří neodmyslitelně k dějinám Československa, říká ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Zdeněk Hazdra:

"Tato tématika se řešila už před rokem 1989. Nicméně dodnes je to velmi živé téma, protože otázka, jak jsme se dokázali vyrovnat s minulostí, jak jsme dokázali rehabilitovat a odškodnit oběti politického bezpráví, nachází své místo i v dnešní politické situaci."

Další cestou, jak řešit případy politických vězňů, byl institut amnestie. Vyhlášena byla několikrát. Ani propuštění na svobodu však neznamenalo pro bývalé politické vězně konec šikanování.

Šikany disidentů se dodnes řeší před soudem

Jaroslav Jeroným Neduha, foto: Veronika Hlaváčková, Český rozhlas

Například kauzy šikany disidentů se dodnes řeší před soudem. Obvodní soud pro Prahu 1 teď odročil projednávání čtyřicet let starého případu pětice bývalých příslušníků StB. Žaloba je viní z trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Toho se měli dopustit při takzvané akci Asanace tím, že šikanovali disidenty a chartisty a nutili je opustit Československo. Podle spisu k tomu využívala pětice obžalovaných třeba výhrůžky únosem dětí nebo lámáním kostí.

Podle historika z Ústavu pro studium totalitních režimů Ladislava Kudrny donutila StB k emigraci 280 lidí. To je 15 procent signatářů Charty.

"Postupovali velice selektivně, věděli, na koho si co můžou dovolit. Neštítili se použít fyzické a psychické násilí v té nejhorší možné míře, jakou si dokážeme představit."

Obžalovaní (zleva) Karel Hájek a Rudolf Peltan přicházejí k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 v souvislosti s akcí Asanace, foto: ČTK / Šulová Kateřina

Například hudebník Jaroslav Jeroným Neduha, Českému rozhlasu už dřív řekl, že za ním příslušníci StB docházeli přes deset let a nutili ho, aby donášel.

"Byl jsem třeba pět hodin u výslechu. Při posledním výslechu mi říkali, že dostanu 8,5 roku nepodmíněně nebo odjedu do Vídně. Člověk byl pořád ve stresu. Když jsem odjížděl, tak mi cukalo oko, klepal jsem se."

Nedobrovolně odejít ze země musela například také zdravotnice Jana Převratská. Státní bezpečnost se na ni začala zaměřovat potom, co podepsala Chartu 77. Zažila asi 80 výslechů, mnoho výhružek a přepadení před domem v pražském Braníku. Nakonec emigrovala do Kanady, kde žije dodnes.