V Izraeli jsou v otázce rovnoprávnosti žen a mužů mnohem dále než my, říká Michaela Efrati
Michaela Efrati je průvodkyní po pražských židovských památkách. Díky tomu, že dlouhou dobu žila v Izraeli a mluví hebrejsky, v Praze prováděla i významné izraelské politiky. A je také zastánkyní feminismu.
Během pandemie začala připravovat tématické trasy, například po stopách velkých žen. Při svých prohlídkách se snaží zájemcům vysvětlovat, v čem feminismus a emancipace spočívají a ukázat, že se mnoho žen významně zapsalo do naší historie.
Milada Horáková byla primárně feministka a zákonodárkyně
„Po třech měsících prvního lockdownu jsem si chodila v Praze po Malé Straně a došla jsem k pomníku Milady Horákové. Je to nádherný památník, nainstalovali ho v roce 2015. Je to oblast Malé Strany, kam moc lidí nechodí, je to hned za rohem Sněmovní ulice. Sem jsem cizince vždycky vodila, vždycky jsem jim četla slova z jejího posledního dopisu. Řekla jsem si, že by to možná chtělo udělat nějakou túru o lidech, o kterých se moc nemluví. Napadly mě sochy, to byla úplně první myšlenka.
Asi týden na to bylo výročí úmrtí Milady Horákové a já si v tramvaji přečetla dopis, který poslala své dceři, která jej dostala až po revoluci. Strašně jsem se u toho rozplakala. Šla jsem kolem jedné kavárny a viděla jsem tam nějaké kamarády, které jsem tři měsíce kvůli lockdownu neviděla a oni mi říkali: „No co ty chudáku, podnikatelko v cestovním ruchu, co ty budeš dělat?" No a já jsem jim odpověděla, že mi nezbývá nic jiného, než se přeorientovat na českou klientelu. Oni se cizinci za dva roky vrátí, ale mezitím tu nebudu sedět.
Viděli, jak jsem uplakaná z té tramvaje, tak se mě ptali, proč pláču. A já říkám, že jsem si přečetla dopis Milady Horákové. A řekla jsem jim, že chci připravit túru o ženách, o kterých nikdo moc neví. Milada Horáková totiž kromě toho, že byla obětí komunistického režimu, byla primárně feministka a zákonodárkyně a psala zákony pro Ženskou národní radu a pro nový občanský zákoník atd."
Objevovala jsem ženy, o kterých jsem v životě neslyšela
Během prohlídky zmiňujete právě Miladu Horákovou, Alici Masarykovou nebo Františku Plamínkovou. Jsou mezi těmito ženami i některá méně známá jména, která lidi právě o to víc zaujmou a překvapí?
„Určitě, výborným příkladem je třeba Josefa Náprstková, manželka Vojty Náprstka. Náprstkovo muzeum založili společně, ona se o něj starala, připravovala sbírky, korespondenci. Věnovala spoustu předmětů Národnímu muzeu. Po smrti manžela muzeum dále zvelebovala. Je tu Berta Suttnerová, která inspirovala Alfreda Nobela k Nobelovým cenám a sama ji i získala, a to v roce 1905 za mír. Byla vlastně považovaná za nejdůležitější pacifistku světa. Napsala poměrně důležitou knihu Složte zbraně!, jezdila s ní po Spojených státech amerických, byla i u Roosevelta v Bílém domě na audienci. Mám tam i spoustu odbojářských žen, jako byla Anna Pollertová, která spoluzakládala Petiční výbor Věrni zůstaneme. Těch jmen je opravdu hodně.
Bydlela tu i Gerty Cori, rodilá Pražačka. Byla Židovka a vzala si pražského Němce. Museli utéct, protože jejich rodiny se sňatkem nesouhlasily. Vystudovali medicínu na Univerzitě Karlově, žili tu prvních asi 28 let svého života a nakonec utekli. Skončili ve Spojených státech a myslím, že kolem roku 1945 dostali Nobelovu cenu za vědu v medicíně. Já třeba přišla na to, že rodilí Pražáci dostávali Nobelovy ceny. Dřív jsem o nich v životě neslyšela. I v Českém rozhlase jsem objevila obsáhlé rubriky, které se věnují těmto osobnostem, jako byla například Vlasta Kálalová, která zakládala nemocnici v Iráku na poušti a mluvila čtrnácti jazyky. "
Na vaše prohlídky chodí spíše ženy, nebo se tam někdy objeví i mužští zájemci?
„To je právě hrozně vtipné. Já dělám prohlídky o židovské historii, architektuře a urbanismu nebo protektorátním odboji, což je túra po adresách různých těch konspiračních bytů a neznámých odbojových jmen. Všichni nejsou známí jako Gabčík a Kubiš. A ještě ty ženy. Když někomu napíšu, že mu můžu udělat nabídku a, b, c, tak mi přijde odpověď: tak my bychom šly s holkama na ty ženy a s klukama na ten odboj. A já jim říkám, to si nemyslete, ten odboj je taky plný žen, z toho se nevyvlečete ani na tom odboji."
Nenapadlo Vás dělat prohlídky i po mužích - feministech?
„Já je v té túře mám. Není jich mnoho, ale pár jich je. Je tam Náprstek, Masaryk nebo i například profesor Drtina z dívčího gymnázia. Bylo jich víc."
Zapojila jste se do projektu Žena v zenu. V čem tento projekt spočívá?
„Žena v zenu je o ženách, které se vyrovnaly s různými situacemi, přestože jim patriarchát házel klacky pod nohy. Já často pracuji například s ortodoxními židy. Poslouchat tři dny ženskou pro ně není úplně automatické. Na začátku spíš pátrali po mužských průvodcích, psali mi, jestli nemám mužského kolegu."
To jsem si právě říkala, jaké to bylo provázet ortodoxní židy. Nevadilo jim, že jste žena?
„Na začátku tam takové momenty byly. Ptali se mě, jestli nemám mužského průvodce, že manžel by si přál mužského průvodce atd. Když se těm lidem pak řekne, že bohužel fakt ne, ať si buď někde splaší audio guide, nebo musí zkousnout to, že i ženská může mít znalosti, které se rovnají znalostem mužů z ortodoxního světa. V ortodoxním světě je již dnes úplně normální, že ženy mají vystudované univerzity, učí se v seminářích talmud a tóru víceméně stejně jako chlapi.
Ale byl to boj, trvalo to určitě dlouhá léta, než se i ty nejvíc ortodoxní skupiny smířily s tím, že si pozvou Michaelu. Asi to bylo i tou trpělivostí, a že jsem jim prokázala znalosti. Můj business byl také založen jen na ústním doporučení, nikdy jsem neinvestovala do žádné reklamy, což je asi tím, že jsem byla spíš líná, než že by to byl plán (smích)."
Co by se podle vás v české nebo izraelské společnosti mohlo v rámci vnímání feminismu zlepšit?
„Všecko (smích). Myslím, že by se celkově mohlo zlepšit vnímání toho tématu. Aby se to téma demytizovalo, jak tam, tak tady. V Izraeli je to ještě trošku jinak, přeci jen ta blízkovýchodní kultura je taková ukřičenější, lidi na sebe více sahají a tak. Pro někoho, kdo je z ciziny, to je možná matoucí a přijde mu to sexistické. Jako když přijedete do Itálie, křičí na vás „ragazza" a pořád na vás někdo volá, v Izraeli to je podobné. Ani v jedné z těchto společností to téma není dotažené, prostor na otevírání diskuzí je stoprocentně.
V Izraeli jsou ženy v rovnoprávnosti mnohem dále než my, i když například v politice se jim také stále nedaří rovnoprávnosti dosáhnout. Možná je to ale i tou armádou, kde se všichni srovnají. Holky si už také vybojovaly, že mohou i do bojových jednotek. Když se jdete v Izraeli večer projít, tak na tom dětském hřišti budou spíše tatínkové než maminky. I tatínkové vaří, perou, vstávají v noci k dětem a je to přirozené. Většina z mých známých to tak má. Ta rodina je fakt napůl. Není to tak, že ona uklízí a vaří, dost často vaří právě chlapi.
Myslím, že by se mohlo zlepšit i to, že téma feminismu se stále vnímá jako nepotřebné. Já se snažím feminismus vysvětlovat i třeba skrz historii, jak to bylo legislativně. V roce 1811 byl sepsaný rakousko-uherský občanský zákoník, kde je žena legislativně rovna dětem, nedospělým, cizincům, slepým, hluchým, šíleným, zuřivým a blbým. A tento zákoník byl platný až do roku 1950 do velké novely. Když měly ženy dáno, že jsou legislativně blbé, tak je jasné, že se to ve společnosti nějak odrazí. Takže je hlavně důležité vysvětlovat a diskutovat."
Na co jste si v Izraeli nejlépe, popřípadě nejhůře zvykala? Je něco, po čem se Vám opravdu stýská, nebo co Vám naopak vůbec nechybí?
„Mně se stýská úplně po všem. Po té izraelské společnosti, tím jak je rozmanitá, každý je trošku cizinec, má trošku jiný přízvuk. A všichni máme společnou lásku k té zemi a víru v to, že ta země má smysl a má existovat. Dva tisíce let vás nenávidí, protože nemáte zemi a pak vás zase nenávidí, protože ji máte. Žije se mi tam vlastně lépe než v České republice. Stala jsem se cizincem ve své vlastní zemi a doma v zemi cizí. Jsem přesvědčená o tom, že tam skončím. Mé děti se tam odstěhují, ty o tom mluví pořád a já půjdu za nimi a budu někde na pláži u moře."
Související
-
České hrdinky
Panovnice, malířky, spisovatelky, političky, vědkyně, sportovkyně – pohled do české historie nabízí bohatou mozaiku výjimečných českých žen.
